Windle nikdy neodmítl, když jsme ho požádali o příležitostnou výpomoc jednoho či dvou mužů, a proto nesmíme odmítnout ani my jeho.“ McGinty se odmlčel a rozhlédl se kalnýma, zlovolnýma očima po místnosti. „Kdo se na tu práci hlásí dobrovolně?“
Několik mladíků zvedlo ruce. Velmistr na ně pohlédl a pochvalně se usmál.
„Vezmeš si to na starost ty, Tygře Cormacu. Budeš-li stejně šikovný jako posledně, nebudeš litovat. A ty, Wilsone.“
„Nemám revolver,“ řekl dobrovolník, chlapec, kterému jistě nebylo ještě ani dvacet let.
„Je to tvá první práce, vid“? Nu, jednou se člověk v krvi smočit musí. Bude to pro tebe dobrý začátek. Pokud jde o revolver, už na tebe čeká, spolehni se na to. Stačí, když se oba ohlásíte v pondělí. Po návratu vás nemine slavné uvítání.“
„Dostaneme tentokrát nějakou odměnu?“ zeptal se Cormac, zavalitý mladík se surovou, brunátnou tváří, který si pro svou divokost vysloužil přezdívku „Tygr“.
„O odměnu se nestarej. Děláš to přece pro čest, kterou ti to přinese. Až úkol splníš, najde se možná na dně pokladny pár dolarů.“
„Co ten člověk udělal?“ zeptal se mladý Wilson.
„Na to se takoví jako ty nemají co ptát. Proč se staráš, co udělal? Odsoudili ho tam u nich, naše věc to není. Na nás je vyřídit to za ně, jako by to oni vyřídili za nás. Když o tom mluvím, příští týden k nám přijdou dva bratři z martonské lóže — obstarat zas něco tady.“
„Kteří to jsou?“ zeptal se někdo.
„Věř, že je rozumnější se neptat. Když nic nevíš, nemůžeš o ničem svědčit a dostat se kvůli tomu do maléru. Spolehni se, že to jsou lidé, kteří odvedou čistou práci, když na to přijde.“
„Vždyť je také nejvyšší čas!“ zvolal Ted Baldwin. „Lidé už se tu začínají moc roztahovat. Není to ani týden, co parťák Blaker vyhodil z práce tři naše členy. Dlužíme mu to už dávno, ale teď to od nás dostane i s úroky.“
„Co dostane?“ zašeptal McMurdo svému sousedovi.
„Pořádnou porci srnčích broků z brokovnice,“ zvolal muž a hlučně se rozesmál. „Co říkáš, bratře, jak to tu vedeme?“
Zdálo se, že McMurdova zločinecká duše už vstřebala otrlé manýry spolku, jehož členem teď byl.
„Zamlouvá se mi to,“ řekl. „Pro kurážného mládence je to u vás jak stvořené.“
Několik členů, sedících kolem něho, zaslechlo jeho slova a zatleskalo jim.
„Co je?“ křikl od druhého stolu velmistr s černou hřívou.
„Tady nový bratr říká, že se mu zamlouvá, jak to tu vedeme.“
McMurdo na okamžik vstal.
„Chci jen říci, ctihodný velmistře, že bych si pokládal za čest, kdyby se lóže rozhodla použít mých služeb.“
Veliký potlesk uvítal jeho slova. Lóže vycítila, že nad obzorem vychází nové slunce. Některým ze starších se však zdálo, že je to trochu příliš rychlá kariéra.
„Navrhuji,“ prohlásil tajemník Harraway, stařec s tváří supa a šedým plnovousem, který seděl vedle předsedy, „aby bratr McMurdo počkal, dokud lóže sama neuzná za vhodné použít jeho služeb.“
„Ovšem, tak jsem to myslel. Svěřuji se do vašich rukou,“ řekl McMurdo.
„Tvůj čas přijde, bratře,“ řekl předseda. „Povedeme tě v evidenci jako člena, který nabídl své služby, a jsme přesvědčeni, že v našem kraji ještě uděláš kus dobré práce. Dnes v noci je třeba vyřídit jednu drobnou záležitost, na níž se můžeš podílet, chceš-li.“
„Počkám si na něco, co bude stát za to.“
„Přesto můžeš v noci přijít — alespoň poznáš, co v této společností znamenáme. To ti ale ještě oznámím později. Předtím však,“ — nahlédl do jednacího pořádku — „musíme projednat ještě několik bodů. Především chci vznést dotaz na pokladníka, jaký je momentální stav našich financí. Máme vyplácet penzi vdově po Jimu Carnawayovi. Zahynul při práci pro lóži a vdova nesmí žít v nouzi.“
„Jima zastřelili minulý měsíc, když naši chtěli zabít Chestera Wilcoxe z Marley Creeku,“ informoval McMurda jeho soused.
„Naše momentální finanční situace je dobrá,“ řekl pokladník, který před sebou držel účetní knihu. „Firmy byly v poslední době velkorysé. Max Linder a spol. zaplatil pět set, aby měl pokoj. Bratři Walkerové poslali sto dolarů, které jsem na vlastní zodpovědnost vrátil a požádal o pět set. Nedostanu-li odpověď do středy, není vyloučeno, že budou mít poruchu na strojním zařízení. Loni jsme jim museli zapálit třídič, aby přišli k rozumu. Také západní odbočka uhelné společnosti zaplatila pravidelný roční příspěvek. Máme dostatečnou hotovost, abychom mohli dostát všem závazkům.“
„A co je s Archiem Swindonem?“ zeptal se jeden bratr.
„Všechno prodal a opustil okres. Ten starý lotr nám tu nechal dopis, že bude raději v New Yorku svobodně zametat ulice, než by se jako uhlobaron podřídil teroru bandy vyděračů. Udělal zatraceně dobře, že se vytratil dřív, než jsme dopis dostali! Myslím, že už nenajde odvahu se tady v údolí objevit.“
Na druhém konci stolu, naproti předsedovi, vstal starší, hladce vyholený muž s laskavým výrazem ve tváři.
„Bratře pokladníku,“ řekl, „smím se zeptat, kdo koupil majetek toho člověka, kterého jsme vypudili z okresu?“
„Jistě, bratře Morrisi. Koupil jej stát a Martonská železniční společnost.“
„A kdo koupil Todmanovy a Leeovy doly, které byly loni na prodej za stejných okolností?“
„Táž společnost, bratře Morrisi.“
„A kdo koupil Mansonovy, Skumanovy, Van Deherovy a Atwoodovy železárny, které byly na prodej nedávno?“
„Všechny koupila důlní společnost West Wilmerton General.“
„Řekl bych, že nezáleží ani za mák na tom, kdo je koupil — stejně je nemůže z okresu odnést, bratře Morrisi,“ řekl předseda.
„Při veškeré úctě, kterou k vám chovám, ctihodný velmistře, domnívám se, že by nám na tom záležet mělo. Tenhle proces už tu probíhá dobrých deset let. Postupně odtud vyháníme všechny drobné majitele. A jaký je výsledek? Na jejich místě vidíme velké společnosti, jako je Železniční a Železářská, které mají ředitele v New Yorku nebo ve Filadelfii a naše hrozby neberou vážně. Můžeme se sice vypořádat s jejich místními šéfy, ale to znamená jen tolik, že na jejich místo pošlou jiné. A pro nás z toho vzniká nebezpečí. Drobní majitelé nám nemohli škodit, neměli k tomu ani peníze, ani moc. Pokud jsme je nevyždímali do poslední kapky, zůstávali v naší moci. Jakmile ale ty velké společnosti zjistí, že stojíme mezi nimi a jejich zisky, nebudou litovat námahy ani výdajů, aby nás uštvaly a pohnaly před soud.“
Po těchto zlověstných slovech se rozhostilo ticho, tváře všech jako by potemněly a vyměnily si zasmušilé pohledy. Cítili se tak všemocní a nedotknutelní, že si ani ve snu nepřipouštěli pomyšlení na možnost odplaty či trestu. A přesto při té představě zamrazilo i ty nejbezstarostnější.
„Radím proto,“ pokračoval mluvčí, „abychom drobným majitelům neukládali tak těžká břemena. V den, kdy je vyženeme všechny, moc tohoto spolku se zhroutí.“
Nepříjemné pravdy nemají lidé rádi. Když se mluvčí znova posadil, ozvaly se rozhněvané výkřiky. McGinty vstal se zachmuřeným čelem.