„Leckdo by třeba řekl, že to je boj,“ odpověděl McMurdo. „Boj mezi dvěma skupinami lidí a se vším, co k němu patří, takže každý bije, jak nejlíp umí.“
„Možná. Přišlo vám ale na mysl něco takového, když jste v Chicagu vstupoval do řádu svobodných zednářů?“
„Ne, musím přiznat, že ne.“
„Mně také ne, když jsem do něho vstupoval ve Filadelfii. Byl to jen dobročinný klub a místo pro schůzky s přáteli. Pak jsem se doslechl o tomhle městě — proklínám hodinu, kdy jsem o něm prvně slyšel — a vydal jsem se sem, abych si polepšil. Panebože! Abych si polepšil! Má žena a tři děti přišly se mnou. Otevřel jsem si na Market Square obchod se střižním zbožím a vedlo se mi docela dobře. Rozhlásilo se ale o mně, že jsem u svobodných zednářů, a donutili mě vstoupit do místní lóže, do té, do které jste vstoupil včera večer vy. Na předloktí mi vypálili znak hanby a do srdce ještě něco horšího. Zjistil jsem, že musím poslouchat zlovolného darebáka a že mě zapletli do svých zločinných sítí. Co jsem mohl dělat? Každé slovo, které jsem řekl ve prospěch nápravy věcí, považovali hned za zradu, stejně jako včera večer. Odejít nemohu, poněvadž jediné, co mám, je ten obchod. Kdybych vystoupil z lóže, vím, že by mě zavraždili, a na to, co by čekalo mou ženu a děti, netroufám si ani pomyslet. Je to strašné, mladý muži — strašné!“ Zakryl si tvář rukama a celé tělo se mu roztřáslo křečovitými vzlyky.
McMurdo pokrčil rameny.
„Vy jste pro takovouhle práci moc útlocitný,“ řekl. „Prostě se na takovéhle věci nehodíte.“
„Měl jsem svědomí a náboženství, ale oni ze mne udělali stejného zločince, jako jsou sami. Dali mi úkol. Kdybych byl odmítl, věděl jsem, co bude následovat. Jsem možná zbabělec. Možná že to ze mne udělalo pomyšlení na bezbrannou ženu a na děti. Tak či onak — neodmítl jsem a budu si to vyčítat do smrti. Šlo o opuštěný dům, dvacet mil odtud, za horským hřebenem. Nařídili mi čekat před vraty stejně jako včera v noci vám. Netroufli si mi takovou práci svěřit. Ostatní šli dovnitř. Když se vrátili, měli ruce zakrvácené až po zápěstí. A když jsme odcházeli, dalo se v domě za námi do pláče dítě. Byl to pětiletý chlapec, kterému zavraždili otce před jeho očima. Div jsem neomdlel hrůzou, ale přesto jsem se musel tvářit otrle a usmívat se, poněvadž jsem dobře věděl, že když to neudělám, budou zanedlouho odcházet se zkrvavenýma rukama z mého domu a bude to můj malý Fred, kdo bude plakat pro svého otce. Tehdy jsem už ale byl zločinec — spolupachatel vraždy, byl jsem navždy ztracen pro tento svět i království nebeské. Jsem dobrý katolík, ale kněz se mnou nechtěl ztratit ani slovo, když se doslechl, že patřím k Brakýřům, a exkomunikoval mě z církve. Tak to se mnou vypadá. A teď vidím, že se vydáváte stejnou cestou, a ptám se vás, jak to skončí. Jste ochoten také se stát chladnokrevným vrahem, nebo můžeme něco udělat, abychom tomu zabránili?“
„Co chcete podniknout?“ zeptal se McMurdo příkře. „Chcete je udat?“
„Chraň bůh!“ zvolal Morris. „Vím zcela jistě, že pouhá myšlenka na něco takového by mě stála život.“
„To je v pořádku,“ řekl McMurdo. „Myslím, že jste slaboch a že si ty věci moc berete.“
„Já že si to moc beru? Počkejte, až tu budete žít déle! Jen se podívejte dolů do údolí. Vidíte ten mrak ze stovek komínů, který na ně vrhá stín? Věřte mi ale, že mrak vraždy, který se těm lidem vznáší nad hlavou, je těžší a horší než tenhle. Je to Údolí strachu — Údolí smrti. Lidé zde mají hrůzu v srdci od svítání do setmění. Jen počkejte, mladý muži, přijdete na to sám.“
„Dobrá, povím vám, co si myslím, až toho uvidím víc,“ řekl McMurdo lhostejně. „Je mi ale jasné, že jste člověk, který se sem naprosto nehodí, a že čím dřív obchod prodáte, tím líp pro vás — i kdybyste měl dostat jen deset centů z každého dolaru skutečné ceny. Nechám si pro sebe všechno, co jste mi řekl, ale přísahám, že jestli se dozvím, že jste udavač——“
„Ne, nic takového!“ zvolal Morris úpěnlivě.
„Dobrá, zůstane tedy při tom. Rozmyslím si všechno, co jste mi řekl, a jednoho dne se k tomu možná vrátím. Doufám, že jste to se mnou myslel dobře, když jste se mi s tím svěřil. Teď už ale abych šel domů.“
„Jen ještě slovíčko, než odejdete,“ řekl Morris. „Možná že nás někdo spolu viděl. Mohli by se začít vyptávat, o čem jsme mluvili.“
„Ach tak, dobře, že jste na to vzpomněl.“
„Nabízel jsem vám v obchodě místo účetního.“
„A já odmítl. Kvůli tomu jsme se sešli. Na shledanou, bratře Morrisi, a ať se vám v budoucnu daří všechno líp než dosud!“
Téhož dne odpoledne, když McMurdo seděl a zamyšleně pokuřoval u kamen ve svém pokoji, otevřely se dveře a objevila se v nich obrovská postava šéfa McGintyho. Pozdravil ho zednářským znamením, sedl si naproti mladíkovi a chvíli na něho upřeně zíral; ten však před zpytujícím pohledem neuhnul.
„Nechodím na návštěvy často, bratře McMurdo,“ řekl konečně. „Mám dost co dělat s těmi, kteří chodí navštěvovat mě. Myslel jsem ale, že se trochu projdu a stavím se u tebe v bytě.“
„Pokládám si to za čest, pane radní,“ odpověděl McMurdo srdečně a vytáhl z almárky láhev whisky. „Nečekal jsem, že mě poctíte svou návštěvou.“
„Co dělá ruka?“ zeptal se šéf.
McMurdo se kysele ušklíbl.
„No, ještě jsem na to nezapomněl,“ řekl. „Stojí to ale za to.“
„Jistěže,“ odpověděl McGinty. „Samozřejmě těm, kteří jsou loajální, chovají se podle toho a pomáhají lóži. O čem jste mluvili s bratrem Morrisem dnes dopoledne na Miller Hillu?“
Otázka přišla zcela nečekaně a bylo dobře, že na ni měl připravenou odpověď. McMurdo se hlasitě rozesmál.
„Morris nevěděl, že si vydělávám na živobytí tady doma. A také se to nikdy nedoví, poněvadž pro můj vkus má trochu moc svědomí. Jinak ale má ten děda dobré srdce. Myslel, že snad nemám být z čeho živ a že mi pomůže, když mi v tom svém obchodě se střižním zbožím nabídne místo účetního.“
„Tak o to tedy šlo?“
„O to.“
„A ty jsi odmítl?“
„Ovšem. Cožpak nevydělám tady doma desetkrát víc při čtyřhodinové pracovní době?“
„Správně. Na tvém místě bych se ale s Morrisem moc nepřátelil.“
„Proč ne?“
„Prostě proto, že ti to říkám. Pro většinu lidí tady u nás je to dostatečný důvod.“
„Pro většinu možná ano, ale ne pro mne, pane radní,“ řekl McMurdo odvážně. „To byste měl vědět, jestli se vyznáte v lidech.“
Snědý obr na něho upřel oči a jeho chlupatá tlapa na okamžik sevřela sklenici, jako by ji chtěl svému společníkovi hodit na hlavu. Pak se ale znova zasmál — hlasitě, chvástavě a neupřímně, jak měl ve zvyku.
„Ty jsi vážně zvláštní patron,“ řekl. „Prosím, když chceš znát důvody, povím ti je. Neříkal před tebou Morris nic proti lóži? Žádné pomluvy?“
„Ne.“
„Ani proti mně?“
„Ne.“
„No, tak to jen proto, že si netroufá ti věřit. Ve skrytu duše to ale není loajální bratr. Dobře to víme, a proto ho hlídáme a čekáme na vhodnou příležitost, abychom ho pokárali. Myslím, že se ta příležitost už blíží. Pro prašivé ovce není v našem ovčíně místo. A když se ty budeš přátelit s neloajálním člověkem, mohli bychom si myslet, že také nejsi loajální.“