Poprava byla neprodleně vykonána. Ted Baldwin, který se teď rozvaloval na čestném místě vedle velmistra, vedl vybranou skupinu. Jeho brunátný obličej a skelné, krví podlité oči prozrazovaly nedospalost a opilost. S dvěma dalšími kumpány strávil minulou noc v horách. Všichni tři byli zanedbaní a poznamenaní nepohodou. Žádné hrdiny, vracející se ze ztracené varty, nepřivítali by však jejich kamarádi s větším nadšením. Znova a znova vyprávěli svoje zážitky uprostřed radostných výkřiků a výbuchů smíchu. Počkali si na svého muže, když se za soumraku vracel domů, na vrcholu příkrého kopce, kde kůň musel jít krokem. Byl tak zabalený do kožichu, který ho měl chránit před mrazem, že ani nestačil sáhnout po revolveru. Vyvlekli ho z vozu a stříleli do něho jako do živého terče.
Nikdo z nich toho člověka neznal, ale zabíjení je vždy dramatický zážitek — a tak dokázali gilmertonským Brakýřům, že na členy z Vermissy je spolehnutí. Došlo při tom i k jisté contretemps[13], poněvadž na vrchol kopce přijel nějaký muž se ženou právě ve chvíli, kdy vrazi ještě vyprazdňovali revolvery do nehybného těla. Řekli si, že by je měli oba také zastřelit, ale jelikož to byli neškodní lidé, kteří neměli s doly nic společného, jenom jim přísně přikázali, aby jeli dál a drželi jazyk za zuby, nechtějí-li, aby je potkalo něco horšího. Zkrvavené tělo tam nechali pro výstrahu všem příliš krutým zaměstnavatelům a tři šlechetní mstitelé se kvapně vzdálili do hor, kde panenská příroda hraničí s oblasti vysokých pecí a hald černé strusky.
Byl to pro Brakýře slavný den. Na údolí padl ještě temnější stín. A právě tak jako si moudrý generál volí okamžik vítězství k zdvojnásobení svého úsilí, aby nepřátelé neměli čas vzpamatovat se z pohromy, i šéf McGinty, přehlížeje potměšilýma a zamyšlenýma očima dějiště svých válečných operací, dal povel k dalšímu útoku na zdemoralizovaného protivníka. Ještě ten den večer, když se podnapilá společnost rozcházela, přitáhl si McMurda za ruku a odvedl ho do zadní místnosti, kde spolu kdysi měli první rozhovor.
„Poslyš, mládenče,“ řekl, „sehnal jsem konečně práci, nad kterou nebudeš muset ohrnovat nos. Vykonáš ji vlastnoručně a jak budeš chtít.“
„Jsem hrdý na to, že mi to říkáte,“ odpověděl McMurdo.
„Můžeš si s sebou vzít dva chlapy — Manderse a Reillyho. Už dostali příkaz, aby se připravili. V tomhle okrese půjde všechno šejdrem, dokud neusadíme Chestera Wilcoxe. A jestli se ti ho podaří vyřídit, máš zajištěnou vděčnost všech lóží v celé uhelné pánvi.“
„Udělám, co je v mých silách, spolehněte se. Kdo to je a kde ho najdu?“
McGinty vytáhl z koutku úst svůj obligátní, napůl rozžvýkaný a nedokouřený doutník a na lístku vytrženém ze zápisníku začal kreslit hrubý plánek.
„Je to hlavní štajgr z Iron Dyke Company — tvrdý chlap, který sloužil na vojně u strážního praporu, samá jizva a samý šrám. Dvakrát už jsme se pokusili dostat se mu na kobylku, ale ani jednou nám to nevyšlo a Jim Carnaway přitom přišel o život. Je na tobě, aby sis to vzal na starost. Tohle je jeho dům — stojí o samotě na křižovatce u Iron Dyku, přesně tak, jak jsem ti to tady nakreslil. Žádný jiný dům není na dohled. Ve dne se to provést nedá, ten chlap je ozbrojený a střílí hned a přesně, na nic se předem nevyptává. Zato v noci — no prostě, je tam, s manželkou, třemi dětmi a služkou. Nemůžeš si vybírat a nad někým se smilovávat. Buď všechny nebo nikoho. Kdybys mu mohl položit ke dveřím pytel střelného prachu s pořádně dlouhým doutnákem — “
„Co ten chlap provedl?“
„Už jsem ti přece řekl, že zastřelil Jima Carnawaye.“
„Proč ho zastřelil?“
„Co se o to hrome staráš? Carnaway byl v noci u jeho domu a on ho zastřelil. To musí stačit tobě i mně. Je na tobě, abys mu to splatil i s úroky.“
„Jsou tam ale dvě ženy a děti. Ty mají taky vyletět do vzduchu?“
„Nedá se nic dělat — jak se mu chceš jinak dostat na kůži?“
„Připadá mi to trochu tvrdé, když ty ženské a děti nikomu nic neudělaly.“
„Co je to za řeči? Zalekl ses toho?“
„Jen klid, pane radní, nerozčilujte se. Co jsem kdy řekl nebo udělal, abyste si mohl myslet, že odmítám splnit rozkaz velmistra lóže? Jestli je to správné nebo ne — o tom musíte rozhodnout vy.“
„Takže to uděláš?“
„Ovšem.“
„Kdy?“
„Nejlíp by bylo, kdybyste mi poskytl dvě tři noci na to, abych si dům jaksepatří prohlédl a vymyslel nějaký plán. Pak — “
„Výborně,“ řekl McGinty a potřásl mu rukou. „To už nechám na tobě. Bude to slavný den, až nám přineseš zprávu o splnění úkolu. Tohle je poslední úder, který je všechny srazí na kolena.“
McMurdo dlouho přemýšlel o poslání, které mu velmistr tak náhle svěřil. Opuštěný dům, v němž Chester Wilcox bydlel, stál v nedalekém údolí, asi pět mil od města. Ještě tu noc se tam vydal zcela sám, aby útok řádně připravil. Z průzkumného výletu se vrátil až za denního světla. Přes den si pohovořil s oběma přidělenými mladíky, Mandersem a Reillym, ke všemu odhodlanými zabijáky, kteří byli posláním tak nadšeni, jako by šlo o lov na jelena. O dva dny později se sešli v noci za městem. Všichni tři byli ozbrojeni a jeden z nich nesl pytel střelného prachu, jakého se používá v lomech. K osamělému domu dorazili teprve ve dvě hodiny. Noc byla větrná a cáry mraků co chvíli zastíraly měsíc, stojící téměř v úplňku. Dostali výstrahu, aby se měli na pozoru před psy, a kradli se proto kupředu velice opatrně — revolvery s nataženými kohoutky drželi v rukou. Nebylo však slyšet nic kromě kvílení větru a sténání větví, které se jim ohýbaly nad hlavami. McMurdo chvíli naslouchal u dveří osamělého domu, ale uvnitř panovalo naprosté ticho. Potom umístil pytel s prachem na práh, nařízl ho nožem a zastrčil do něho doutnák. Jakmile se doutnák rozhořel, dal se s oběma kumpány rychle na útěk a všichni tři byli v bezpečné vzdálenosti a přikrčeni v příkopě dřív, než se ozvalo ohlušující zahřmění exploze, následované rachotem hroutící se budovy. V té chvíli věděli s jistotou, že úkol je splněn. V krvavých análech spolku nebyl záznam o čistěji odvedené práci. Jenomže běda — celé to směle vymyšlené a dobře zorganizované úsilí vyznělo naprázdno! Chester Wilcox, předem varovaný osudem mnoha obětí a věda, že je odsouzen k likvidaci, odstěhoval se den předtím s celou rodinou do bezpečnějšího a méně známého bytu, kde je všechny střežila policejní hlídka. A tak nálož střelného prachu rozmetala jen prázdný dům a ostřílený starý voják ze strážního praporu dál učil disciplíně horníky z Iron Dyku.