„Maloval jej Jean Baptiste Greuze.“
Inspektor se snažil předstírat, že ho to zajímá.
„Jean Baptisté Greuze,“ pokračoval Holmes, dal konečky prstů k sobě a pohodlně se zvrátil do křesla, „byl francouzský malíř, který dosáhl vrcholu slávy v letech 1750 až 1800. Mám samozřejmě na mysli jeho tvůrčí kariéru. Moderní kritika víc než potvrdila vysoké mínění, které o něm měli jeho současníci.“
Inspektorovy oči znepřítomněly.
„Neměli bychom spíš——“ řekl.
„Vždyť to právě děláme,“ přerušil ho Holmes. „Všechno, co vám říkám, přímo a závažně souvisí s tím, co jste nazval birlstonskou záhadou. De facto by se to dalo označit za ústřední bod celé té záhady.“
MacDonald se maličko usmál a prosebně na mne pohlédl.
„Vaše myšlenky se pro mne pohybují trochu moc rychle, pane Holmesi. Vynecháte jeden či dva články a já tu mezeru nedokážu přeskočit. Jaká proboha může být souvislost mezi tím mrtvým malířem a birlstonskou aférou?“
„Detektivovi bývají užitečné znalosti všeho druhu,“ poznamenal Holmes. „Dokonce i triviální fakt, že v roce 1865 byl v dražbě u Portalise prodán Greuzův obraz ,La jeune fille á l’agneau’[2] za rovné čtyři tisíce liber, mohl by ve vaši mysli vyvolat celý řetěz úvah.“ Bylo jasné, že se tak stalo. Inspektor teď projevil upřímný zájem.
„Ještě vám snad mohu připomenout,“ pokračoval Holmes, „že výši profesorova příjmu jsem si ověřil v několika důvěryhodných informačních příručkách. Vydělává sedm set liber ročně.“
„Jak ale potom mohl koupit——“
„To je právě ono. Kde na ten obraz vzal?“
„Hm, to je pozoruhodné,“ řekl inspektor zamyšleně. „Jen pokračujte, prosím, pane Holmesi. Tohle přímo zbožňuji. Moc se mi to zamlouvá.“
Holmes se usmál. Nelíčený obdiv ho vždy potěšil, což je pro pravého umělce charakteristické.
„A co vaše cesta do Birlstonu?“ zeptal se.
„Máme ještě čas,“ řekl inspektor a pohlédl na hodinky. „Před domem na mě čeká drožka a na nádraží Victoria budeme za necelých dvacet minut. Vraťme se ale k tomu obrazu — mám za to, že jste mi kdysi řekl, že jste se s profesorem Moriartym nikdy nesetkal, pane Holmesi.“
„Ne, nikdy.“
„A jak tedy můžete znát jeho byt?“
„Ach, to je jiná věc. Byl jsem u něho v bytě třikrát. Dvakrát jsem na něho pod různými záminkami čekal a odešel jsem dřív, než se vrátil. A jednou — nu, o tom mohu úřednímu detektivovi sotva vykládat. Při té poslední příležitosti jsem si dovolil prohlédnout jeho papíry — s krajně neočekávaným výsledkem.“
„Našel jste něco kompromitujícího?“
„Absolutně nic. A to mě právě překvapilo. Je vám teď ale jasné, proč jsem se zmínil o tom obrazu. Ten totiž nasvědčuje, že Moriarty je velmi bohatý muž. Jak ale k tomu bohatství přišel? Není ženatý. Jeho mladší bratr je v západní Anglii přednostou stanice. Profesura mu vynáší sedm set liber ročně. A přitom má Greuzův obraz.“
„No a?“
„Závěr je zcela jasný.“
„Chcete říct, že má vysoké příjmy, pocházející z nějaké nelegální činnosti?“
„Přesně tak. K tomu, že si to myslím, mám ovšem ještě další důvody — tucty nepatrných nitek, které poněkud mlhavě vedou do středu pavučiny, kde nehybně číhá ten jedovatý tvor. O Greuzovi se zmiňuji jen proto, poněvadž tahle věc spadá do okruhu vašeho vlastního pozorování.“
„Hm, připouštím, že to, co říkáte, je zajímavé, pane Holmesi. Ba víc než zajímavé — podivuhodné. Vysvětlete to ale trochu jasněji, můžete-li. Je to falšovatel, penězokaz, lupič? Odkud ty peníze bere?“
„Četl jste někdy o Jonathanu Wildovi?[3]“
„To jméno mi zní nějak povědomě. Vyskytuje se v nějakém románu — ne? Detektivové z románů mi příliš neimponuji — jsou to chlapíci, kteří dokáží pravé divy, ale nikdy vám nepředvedou jak. Je to jen inspirace, ve skutečnosti to chodí jinak.“
„Jonathan Wild nebyl detektiv a není z románu. Byl to mistr zločinu a žil v minulém století — kolem roku 1750.“
„V tom případě mi není k ničemu. Já jsem muž praxe.“
„Pane Macu, tou nejpraktičtější věcí, kterou byste mohl v životě udělat, bylo by na tři měsíce se někam zavřít a dvanáct hodin denně si číst v dějinách zločinu. Všechno se vrací v kruzích, i profesor Moriarty. Jonathan Wild byl skrytý mozek londýnských zločinců, jimž prodával svůj důvtip a svou organizaci za patnáctiprocentní provizi. Staré kolo se točí a stejná loukoť vždycky znova přijde nahoru. Všechno už na světě bylo a znova bude. Povím vám o Moriartym pár věcí, které vás možná budou zajímat.“
„Dost zajímavé je už to, co jste mi zatím řekl.“
„Vím náhodou, kdo je prvním článkem jeho řetězu — a jde o řetěz, který má na jednom konci toho pobloudilého Napoleona a na druhém dobrou stovku demoralizovaných boxerů, kapsářů, vyděračů a falešných karbaníků. Mezi těmito krajními články jsou zločiny všeho druhu. Náčelníkem jeho štábu je plukovník Sebastian Moran, stejně povznesený, hlídaný a imunní před zákonem jako on sám. Kolik myslíte, že mu platí?“
„To bych rád slyšel.“
„Šest tisíc liber ročně. Tak se platí za bystrý mozek; to je totiž americká obchodní zásada, rozumíte? Tenhle detail jsem se dověděl čirou náhodou. Je to víc, než dostává náš ministerský předseda. Z toho si můžete udělat představu, jaké má Moriarty zisky a v jakém měřítku pracuje. A ještě něco. Nedávno jsem si dal za úkol sledovat několik Moriartyho šeků — šlo o zcela obyčejné, nevinné šeky, jimiž platí účty za domácnost. Byly vystaveny na šest různých bank. Jaký dojem to na vás dělá?“
„Podivný — pochopitelně. Co z toho ale vyvozujete vy?“
„Že nechce, aby se o jeho bohatství mluvilo. Nikdo na světě nemá vědět, jaké jmění Moriarty vlastní. Nepochybuji, že si otevřel aspoň dvacet bankovních kont — a hlavní majetek má podle všeho v zahraničí, buď v Deutsche Bank, nebo v Credit Lyonnais. Až budete mít někdy rok či dva volno, doporučuji vám podívat se profesoru Moriartymu důkladně na zoubek.“
Jak rozhovor pokračoval, působil na inspektora MacDonalda stále silnějším dojmem. Zaujal ho tak, že dočista zapomněl sám na sebe. Teď ho však jeho praktická skotská inteligence rázem přivedla zpátky k tomu, oč mu šlo.
„To všechno může počkat,“ řekl. „Trochu jste těmi zajímavými anekdotami odbočil od hlavní věci, pane Holmesi. Ze všeho nejvíc záleží na vaší poznámce, že existuje určitá souvislost mezi profesorem a zločinem. To jste se dověděl z varování, které vám poslal ten Porlock. Nemůžeme se však dostat poněkud dál? Z praktického hlediska bychom to v této chvíli potřebovali.“
„Můžeme si udělat jistou představu o motivech vraždy. Z toho, co jste tu před chvíli řekl, domnívám se, že jde o nevysvětlitelnou nebo alespoň zatím nevysvětlenou vraždu. Budeme-li tedy nyní předpokládat, že popud k zločinu vyšel od osoby, na kterou máme podezření, nabízejí se nám tu dva rozdílné motivy. Nejdřív bych vám snad měl říct, že Moriarty svým lidem vládne železnou rukou. Disciplína, kterou vyžaduje, je strašná. Jeho zákoník zná jen jediný trest — trest smrti. Mohli bychom proto předpokládat, že ten zavražděný — ten Douglas — jehož neodvratný osud byl jednomu z podřízených toho arcizločince předem znám — zradil nějakým způsobem svého šéfa. Byl za to vzápětí potrestán a všichni se o potrestání mají dovědět možná jen proto, aby se také začali bát o život.“
3