„Dovolte, abych poznamenal, pane předsedo,“ řekl jeden ze starších bratrů, „že o Birdy Edwardsovi jsem už slyšel. Je prý to Pinkertonův nejschopnější člověk.“
„Zná ho někdo od vidění?“ zeptal se McGinty.
„Ano,“ řekl McMurdo, „já ho znám.“
V zasedací síni se ozval šum udivených hlasů.
„Jsem přesvědčen, že ho máme v hrsti,“ pokračoval McMurdo s triumfálním úsměvem ve tváři. „Budeme-li postupovat rychle a chytře, uděláme s tím se vším krátký proces. Věnujete-li mi důvěru a poskytnete-li mi pomoc, nemusíme se skoro ničeho obávat.“
„A čeho bychom se měli vlastně bát? Co může vědět o našich záležitostech?“
„Měl byste pravdu, kdyby byli všichni tak odhodlaní jako vy, pane radní. Za tím člověkem ale stojí všechny ty milióny, jimiž kapitalisté disponují. Myslíte, že se v žádné naší lóži nenajde ani jediný nespolehlivý bratr, kterého by si nemohli koupit? Přijde na kloub všem našim tajemstvím a možná že už se to dokonce stalo. Proti tomu je jen jediná bezpečná obrana.“
„Postarat se, aby nikdy z údolí neodešel,“ řekl Baldwin.
McMurdo přikývl.
„Správně, bratře Baldwine,“ řekl. „My dva jsme měli mezi sebou jisté neshody, ale dnes večer jsi řekl svatou pravdu.“
„A kde tedy je? Jak ho poznáme?“
„Ctihodný velmistře,“ řekl McMurdo vážně, „dovoluji si vás upozornit, že jde o věc příliš závažnou, než abychom ji mohli projednávat před celým plénem lóže. Chraň bůh, že bych snad chtěl o někom z přítomných pochybovat, ale kdyby k uším toho člověka proniklo jen jedno jediné slůvko, mohli bychom se rozžehnat s nadějí, že ho kdy dopadneme. Chci proto lóži požádat, pane předsedo, aby ze svého středu zvolila užší výbor, v němž byste, mohu-li to navrhnout, byl vy, bratr Baldwin a pět dalších. Tak budu moci mluvit svobodně o tom, co vím a co pokládám za vhodné podniknout.“
Návrh byl okamžitě přijat a výbor zvolen. Kromě předsedy a Baldwina byl v něm ještě tajemník s tváří supa — Harraway, brutální mladý vrah Tygr Cormac, pokladník Carter a bratři Willabyové, nebojácní a odhodlaní muži, kteří se nezastavili nikdy před ničím.
Obvyklá pitka, jíž zasedání lóže zpravidla končívalo, byla tentokrát krátká a poněkud stísněná. Nad hlavami těchto lidí se vynořil zlověstný mrak a mnozí z nich si poprvé uvědomili, že bezstarostné nebe, pod nímž se jim tak dlouho dobře žilo, začíná se kalit chmurami blížící se pomsty. Surovosti, kterých se dopouštěli na jiných, staly se jim už natolik součástí každodenního života, že pouhé pomyšlení na možnou odplatu jim připadalo vzdálené. Nebyli s to vůbec pochopit, že hodina se blíží. Brzo se proto zvedli k odchodu a nechali své vůdce, aby se v klidu poradili.
„Tak prosím, McMurdo,“ řekl McGinty, když byli konečně sami. Všech sedm mužů sedělo na židlích jako když je přimrazí.
„Právě jsem vám řekl, že Birdyho Edwardse znám,“ začal McMurdo vysvětlovat. „Nemusím snad dodávat, že tu nevystupuje pod svým pravým jménem. Vsadil bych se, že je to statečný člověk, ale rozhodně ne žádný ztřeštěnec. Žije tu pod jménem Steve Wilson a bydlí v Hobson’s Patchi.“
„Jak to víš?“
„Náhodou jsem se s ním dal do řeči. Tehdy mě samozřejmě nic nenapadlo, a kdyby se mi byl nedostal do rukou ten dopis, dávno bych na naše setkání zapomněl. Teď však vím s jistotou, že je to on. Sešel jsem se s ním ve středu ve vagóně, když jsem jel dál do údolí, a věřte mi, že ten chlap je opravdu tvrdý oříšek. Řekl mi, že je novinář, a v té chvíli jsem tomu uvěřil. Chtěl se dovědět co nejvíc o Brakýřích a o tom, čemu říkal ,násilí’, aby mohl napsat článek do New York Pressu. Ptal se mne na všechno možné, jen aby ze mne pro ty noviny něco vytáhl. Spolehněte se, že jsem nic neprozradil. ,Zaplatím za to a zaplatím dobře,’ říkal, ,jen když seženu něco zajímavého, co náš šéfredaktor ocení.’ Pověděl jsem mu to, o čem jsem si myslel, že ho to nejvíc potěší, a on mi za ty informace dal dvacet dolarů. ,Dostanete ode mne desetkrát tolik,’ řekl, ,když mi zjistíte všechno, co potřebuji’.“
„A co jsi mu vlastně řekl?“
„Žvásty. Co mi slina na jazyk přinesla.“
„A jak víš, že to není novinář?“
„To vám povím. Vystoupil v Hobson’s Patchi a já také. Náhodou jsem přišel na poštu právě ve chvíli, kdy z ni on odcházel.“
„,Poslyšte,’ řekl mi úředník u telegrafu, když ten chlap zmizel, ,tohle bychom mu měli počítat dvojnásob.’ ,Taky se mi zdá,’ odpověděl jsem. To, co napsal do telegramu, vypadalo totiž jako nějaká čínština, vůbec tomu nebylo rozumět. ,Odesílá plný blanket takových nesmyslů každý den,’ řekl úředník. ,To asi budou nějaké speciální zprávy do novin,’ řekl jsem, ,a má strach, aby ho s tím někdo nepředběhl.’ Myslel si to tehdy ten úředník a myslel jsem si to i já, ale dneska se mi zdá, že šlo o něco jiného.“
„Hromské dílo, zdá se, že máš pravdu!“ řekl McGinty. „Co bychom s tím ale podle tebe měli dělat?“
„Proč za ním nejít rovnou a neoddělat ho?“ navrhl kdosi.
„Má řeč — čím dřív, tím líp.“
„Vydal bych se na cestu hned teď, kdybych věděl, kde ho najdu,“ řekl McMurdo. „Bydli v Hobson’s Patchi, ale nevím, v kterém domě. Přesto jsem ale vymyslel plán, záleží jen na tom, jestli jej schválíte.“
„A jaký?“
„Zítra ráno se vydám do Patche. Vyhledám ho s pomocí úředníka od telegrafu. Počítám, že by mohl vědět, kde bydlí. A pak mu prostě řeknu, že jsem sám členem řádu svobodných zednářů. Nabídnu mu, že mu za slušnou cenu prozradím všechna tajemství lóže. Vsaďte se, že mi na to skočí. Řeknu mu, že mám potřebné dokumenty doma, ale že bych riskoval život, kdyby za mnou přišel v době, kdy budou nablízku lidé. To přece pochopí i ten, kdo je praštěný pytlem. Řeknu mu, aby přišel v deset hodin večer, pak že mu ukážu všechno. To ho přiláká, ručím vám za to.“
„A co dál?“
„To ostatní už můžete naplánovat sami. Dům vdovy MacNamarové stojí o samotě. Ta ženská je naprosto spolehlivá a hluchá jak pařez. V domě je jenom Scanlan a já. Když na to přistoupí — a dám vám vědět, jakmile mi to slíbí — můžete ke mně přijít už v devět. Všech sedm. Do domu ho vlákáme. Jestli z něho ale ještě někdy odejde živý — nu, pak může Birdy Edwards do smrti mluvit o štěstí.“
„Krk na to, že se u Pinkertona uprázdní místo jednoho detektiva,“ řekl McGinty. „Provedeme to tak, jak říkáš, McMurdo. Zítra večer v devět budeme u tebe. Ty za ním jen zavřeš dveře, to ostatní už nech na nás.“
Kapitola VII — Birdy Edwards v pasti
Jak McMurdo řekl, stál dům, v němž bydlel, zcela o samotě a zdál se jako stvořený k provedení zločinu, který hodlali spáchat. Byl až na konci města a navíc dostatečně daleko od silnice. V každém jiném případě by stačilo, aby útočníci prostě vylákali oběť na ulici, jak to udělali už mnohokrát, a zvolili si ji za terč svých revolverů; tentokrát však bylo třeba zjistit, co všechno ten člověk ví a co už sdělil svým zaměstnavatelům. Nemohli vyloučit, že už je příliš pozdě a že detektiv už svůj úkol splnil. I tak tu ale byla možnost alespoň se pomstít člověku, který je přivedl do nezáviděníhodné situace. Nevzdávali se však naděje, že se detektiv dosud nedověděl nic obzvlášť důležitého, neboť jinak — usuzovali — by se nezdržoval se zapisováním a odesíláním bezcenných zpráv, které mu poskytl McMurdo. To všechno se ale chtěli dovědět přímo od něho. Jakmile jim padne do rukou, najdou už způsob, jak ho přinutit, aby mluvil. Dokázali už rozvázat jazyk nejednomu neochotnému svědkovi.