„Prokletý zrádče!“ zasyčel McGinty přes zaťaté zuby.
„Jistě, McGinty, můžete mě tak nazvat — když nic jiného, aspoň si trochu ulevíte. Vy a vám podobní jste v tomhle kraji byli nepřáteli boha i člověka. Bylo k tomu třeba chlapa, aby se postavil mezi vás a ty ubožáky a ubožačky, které jste drželi v hrsti. Existovala jen jedna možnost, jak to dokázat, a já jsem jí využil. Nazýváte mě ‚zrádcem’, ale já si myslím, že tisíce lidí mě nazvou ,osvoboditelem’, který sestoupil do pekel, aby je spasil. Potřeboval jsem na to tři měsíce. Nechtěl bych ty tři měsíce prožít znova, ani kdyby mi za to dávali celý státní poklad ve Washingtonu. Musel jsem tu zůstat tak dlouho, dokud jsem do všech podrobností neznal každého člověka a každé zdejší tajemství. Byl bych s tím ještě chvíli vyčkal, kdybych se byl nedověděl, že se mé inkognito začíná rozplývat. Do města přišel dopis, který by vám byl všem otevřel oči dokořán. Pak už jsem musel jednat a jednat rychle. Nic víc vám povědět nechci, snad jen ještě to, že až přijde můj čas, bude se mi snáz umírat při vzpomínce na práci, kterou jsem v tomhle údolí vykonal. Ale teď už vás nebudu zdržovat, Marvine. Odveďte je a skončeme to.“
Zbývá už dopovědět jen málo. Scanlanovi byl svěřen zapečetěný dopis s prosbou, aby jej odevzdal na adresu slečny Ettie Shafterové — a toto poslání postilióna lásky přijal s mrknutím oka a světáckým úsměvem. V časných ranních hodinách nastoupila krásná žena a muž skrývající tvář za vyhrnutým límcem do zvláštního vlaku, který vypravila železniční společnost, a rychle, bez zastávek na trati odjeli pryč z nebezpečného kraje. Toho dne byla Ettie a její milý v Údolí strachu naposled. Deset dní nato byli v Chicagu oddáni a starý Jacob Shafter jim byl na svatbě za svědka.
Soud nad Brakýři se nekonal ve Vermisském údolí, ale ve vzdáleném městě, kde jejich stoupenci nemohli strážce zákona žádným způsobem zastrašit. Marně se namáhali. Finanční prostředky lóže sice tekly plným proudem — peníze krvavě vyždímané z celého kraje vyděračskými hrozbami — ale všechny pokusy o záchranu obžalovaných vyzněly naprázdno. Jasné, nepředpojaté a střízlivé svědectví člověka, který znal jejich životy, organizaci a zločin do všech detailů, bylo neotřesitelné a selhaly proti němu všechny triky sebeprohnanějších obhájců. Po tolika letech byla konečně jejich moc zlomena a celá organizace rozprášena. Hrozivý mrak zmizel z vermisského nebe navždy. McGinty skončil na šibenici a svou poslední hodinku uvítal zbabělým nářkem a hořekováním. Osm jeho hlavních stoupenců stihl stejný osud. Padesát dalších bylo odsouzeno k různě dlouhým trestům na svobodě. Poslání Birdyho Edwardse bylo zdárně dovršeno.
Přesto však, jak sám předem uhodl, hra nebyla dosud u konce. Pořád se vynořovali další a další, kteří se nepoučili z porážky, a chtěli si zahrát ještě nějaké to kolo. Ted Baldwin například šibenici unikl a právě tak bratři Willabyové. Podobné štěstí potkalo i několik nejzběsilejších členů gangu. Na deset let zmizeli ze světa, ale potom nastal den, kdy se znova octli na svobodě — a tím dnem Edwardsův klidný život skončil. Nepřekvapilo ho to, naopak s tím spíš počítal, neboť dobře znal svoje pappenheimské. Zavázali se mezi sebou tou nejslavnostnější přísahou, že své kumpány krvavě pomstí, a vynasnažili se ze všech sil, aby svému slibu dostáli. Z Chicaga musel uprchnout po dvou málem zdařilých pokusech připravit ho o život. Unikl tehdy jen o vlásek a dobře věděl, že vyčkávání na třetí pokus by zaplatil životem. Změnil si jméno a odešel z Chicaga do Kalifornie, kde ho stihla krutá rána osudu, neboť Ettie zemřela. Znova se jim ho málem podařilo zabít, ale později mu zas na oplátku přálo štěstí: pracoval — tentokrát pod jménem Douglas — v odlehlém kaňonu s anglickým partnerem, jistým Barkerem, a získali celé jmění, doslova bohatství. Nakonec dostal výstrahu, že krvežízniví mstitelé jsou mu znova na stopě, a v posledním okamžiku jim dokázal uniknout do Anglie. Jako John Douglas se tam znova oženil s hodnou a věrnou ženou a společně žili pět let v Sussexu na zámku jako venkovští boháči. Jejich klidný a pohodou naplněný život ukončily až podivné události, o kterých už víme.
Epilog
Skončilo projednávání u policejního soudu, který případ Johna Douglase postoupil vyšší instanci. A tam porota uznala, že jednal v sebeobraně, a propustila ho na svobodu. „Přimějte ho, ať rozhodně odjede z Anglie,“ napsal Holmes jeho ženě. „Jsou zde ve hře síly, které by ho mohly ohrozit víc než ty, jimž unikl. V Anglii váš manžel není v bezpečí.“
Uplynuly dva měsíce a celý případ jsme už skoro pustili z hlavy, když tu jednoho dne ráno jsme našli ve schránce na dopisy záhadný lístek.
„Ach je, pane Holmesi, ach je!“ stálo na té nevídané kartičce. Nebyla tam žádná douška ani podpis. Dal jsem se nad tou kuriózní zprávou do smíchu, ale Holmes se zatvářil nečekaně vážné.
„To je ďábelský kousek, Watsone!“ poznamenal a dlouho pak seděl se zachmuřeným čelem.
Pozdě večer nám naše hospodyně paní Hudsonová přinesla vzkaz, že si pana Holmese přeje navštívit nějaký pán, prý ve velice naléhavé záležitosti. A hned po ni vešel do pokoje Cecil Barker, náš přítel ze zámku obehnaného vodním příkopem. Byl přepadlý a vypadal zdrceně.
„Nesu špatné zprávy, přímo strašné, pane Holmesi,“ pravil.
„Toho jsem se obával,“ řekl Holmes.
„Nedoslal jste náhodou kabelogram?“
„To ne, ale zato zprávu od někoho, kdo jej dostal.“
„Jde o chudáka Douglase. Vím dobře, že se jmenuje Edwards, ale pro mne to vždycky bude jen John Douglas z Benito Canyonu. Říkal už jsem vám, že před třemi týdny odjel s manželkou na lodi Palmyra do Jižní Afriky.“
„Ovšem.“
„Loď připlula do Kapského Města včera večer. Dnes ráno jsem od paní Douglasové dostal tenhle kabelogram:
Jack spadl za bouře přes palubu nedaleko ostrova Svaté Heleny. Nikdo neví, jak k neštěstí došlo.
„Ha! Tak takhle ho tedy dostali?“ řekl zamyšleně Holmes. „Nepochybuji ani v nejmenším, že si to dobře narežírovali.“
„Chcete říct, že to nebyla nešťastná náhoda?“
„Kdepak náhoda!“
„Zavraždili ho?“
„Ovšem!“
„Taky si to myslím. Ti pekelní Brakýři, to prokleté hnízdo pomstychtivých vrahů——“
„Ale kde, milý pane,“ řekl Holmes. „Tohle prozrazuje ruku mistra. Žádný případ, ve kterém hrají brokovnice s upilovanými hlavněmi nebo těžkopádné šestiranné revolvery. Starého mistra lze poznat podle tahu štětce. Věřte, že v tom na první pohled poznávám Moriartyho dílo. Tenhle zločin byl připraven v Londýně, nikoli v Americe.“