„Halte…,“ spustil král a pohlédl zlostně na starého přítele. Nyní se však zapojil i lord Anthony.
„Vaše Veličenstvo, ve skutečnosti má tato myšlenka v sobě jistou výhodu. Aridové jsou společenství, které je řízeno ženami. Nástupnictví se u nich určuje v linii matky. Takže nemají nic proti jednání se ženami — na rozdíl od některých jiných zemí. Pověřit vaším zastupováním princeznu by bylo vynikající volbou.“
Král se prudce zvedl. Těžké křeslo s vysokým opěradlem, v němž seděl, se na okamžik kymácelo na dvou nohách a pak se s tupým zaduněním opět vrátilo do původní polohy.
„Budu vám všem vděčný, když se do toho nebudete plést!“ požádal zbytečně silným hlasem. „Je to rodinná záležitost. Jen mezi mojí dcerou a mnou a netýká se nikoho z vás! Je to dost jasné?“
Poslední čtyři slova spíše zakřičel a v místnosti nastalo na několik vteřin nepříjemné ticho. Poté promluvil baron Arald.
„Ne, Vaše Veličenstvo. Domnívám se, že se mýlíte,“ řekl pevně. Králův zlostný pohled rychle přejel k němu. Arald mu neochvějně čelil.
„Barone Aralde, tohle se vás netýká. Rozumíte?“
Arald zavrtěl hlavou. „Ne, pane. Nerozumím. Právě naopak, týká se mě to. Týká se to nás všech.“
„Barone Aralde, já jsem král a já říkám, že tahle záležitost je soukromá.“
Will sledoval barona Aralda s jistou úctou. Několikrát byl svědkem statečnosti mohutného rytíře v boji, ale tohle bylo něco jiného. Tohle byl mnohem důležitější druh odvahy — odvaha zásadového člověka promluvit tehdy, když ho k tomu vede svědomí.
„A tato dvě tvrzení jsou navzájem v rozporu, Vaše Veličenstvo. Právě proto, že jste král, nemůže být tato záležitost soukromá. Protože to, co se týká vás a vašeho rodu, týká se celé země. Říkal jste předtím, že si mé rady vážíte —“
„No tak teď si jí nevážím!“ vypálil král.
Arald pokrčil rameny. „Pokud si vážíte mé rady jen tehdy, když s vámi souhlasím, tak si jí nevážíte vůbec,“ řekl bez obalu. Král sebou trhl, jako kdyby ho Arald udeřil. Uvědomil si, že pravdu má baron. Ale přece jen…
„Vy tomu nerozumíte, Aralde. Vy nemáte děti. Je to moje dcera a ta cesta bude nebezpečná…“
Kasandra pohrdavě sykla, ale Arald ji umlčel pohledem a pak smířlivě rozhodil rukama. „To uznávám, Vaše Veličenstvo. Stejně jako bylo nebezpečné, když jste vedl tažení proti Morgarathovi. Jako bylo nebezpečné, když jsme s Rodneym bojovali proti kalkarovi. Je to cena, kterou platíme za své výsadní postavení. Požíváme výsad, protože když přijde čas, musíme čelit nebezpečí. A vaše dcera není žádná výjimka. Poznala to, když s Willem zničili Morgarathův most a nechali se zajmout.“
Král byl ještě poměrně mladý, ale při zmínce o té hrozné době vypadala jeho tvář náhle ztrhaně a staře. Bylo to nejhorší období jeho života, pomyslel si. Zvolna se posadil. Arald trochu zmírnil hlas.
„Máte pravdu, Vaše Veličenstvo, já děti nemám, takže nedokážu plně pochopit, jak se cítíte. Ale pravdu má i vaše dcera. Jednou bude královna a chce vládnout tak, jako vládnete vy. To vše v sobě skrývá nebezpečí. Ale Kasandra je připravena ho podstoupit a vy byste měl být také.“
Král Duncan zvedl hlavu a pomalu přejel pohledem všechny shromážděné. Kasandra, jak viděl, se tvářila vzdorovitě jako vždy. Araldův výraz byl vyrovnaný a odhodlaný. Obličeje Halta a Crowleyho byly v stínu kapucí nevyzpytatelné. Oba mladíci měli trochu vyvalené oči — nejspíš byli z té vzrušené debaty dost nesví. Will měl však v očích stále náznak obdivu a upřeně hleděl na barona. Rodney pokyvováním hlavy dával najevo souhlas s baronovou řečí a Gilan si s předstíraným zaujetím prohlížel nehty. Anthonyho výraz byl omluvný, avšak neústupný. Alyss se jako obvykle snažila skrývat, co cítí, ale bylo jasné, že je stejně nesvá jako Will a Horác.
Jedině Paulina byla vyrovnaná a klidná. V jejím výrazu nebylo ani stopy po souhlasu. Král vycítil možného spojence.
„Pánové, Kasandro, Alyss, byl bych rád, kdybyste mě laskavě nechali chvíli o samotě s lady Paulinou,“ řekl.
Na jeho žádost deset ostatních osob se souhlasným mumláním opustilo komnatu a král zůstal sám s nejvyšší představitelkou diplomatické služby své země. Když se za Willem jako posledním z odcházejících zavřely dveře, Duncan se otočil k vysoké ženě sedící naproti.
„Co mám dělat, Paulino? Jak je mám přesvědčit, aby byli rozumní? Musíte mi s tím pomoct.“ Ze všech sil se snažil, aby jeho hlas zněl mírně a ani trochu svárlivě.
„Vaše Veličenstvo,“ odvětila klidně Paulina, „jestli jste mě požádal, abych zůstala, kvůli tomuhle, pak jste mě mohl rovnou poslat pryč spolu s ostatními. Souhlasím s Araldem. V tomto se mýlíte.“
„Ale ona je ještě moc mladá…,“ začal král.
„To je i Alyss. A přece jsem jí už několikrát svěřila docela nebezpečné poslání. Je vaše dcera vzácnější než moje pomocnice?“
„Je to korunní princezna!“ namítl rozčileně král a Paulina zvedla obočí.
„A jako taková má ke své zemi větší povinnosti než bezvýznamný sirotek, jako je Alyss. Baron má pravdu. Ti z nás, kdo požívají větších výsad, mají i větší povinnosti. A pokud jde o výsady, Kasandra následuje hned po vás.“
Duncan povstal a začal přecházet po pracovně. Paulina zůstala sedět, ale sledovala ho očima.
„Když jste mě jmenoval do vysokého úřadu v diplomatické službě, váhal jste kvůli tomu, že jsem žena?“
„Samozřejmě že ne,“ odpověděl. „Byla jste pro tu práci nejlepší.“
Kývnutím hlavy poděkovala za poklonu. „Jste první panovník, který svěřuje ženám významné úřady bez ohledu na to, že jsou ženy. A bez obav, že by vaše rozhodnutí mohlo ohrozit jejich bezpečí.“
„Já si nade vše cením schopností,“ řekl. „Je jedno, jestli je to muž nebo žena.“
Mírně rozhodila rukama, jako by naznačovala: „Tak vidíte.“
„Ceňte si jich tedy i u své dcery,“ řekla nahlas. „Je to výjimečná mladá žena. A není z těch, které budou sedět u krbu a hloupě se usmívat, zatímco muži dělají všechnu nebezpečnou práci. To už dokázala. Už udělala a viděla víc, než někteří muži zvládnou za celý život. To děvče se nebojí nebezpečí a vy byste ji neměl odrazovat.
Já sama děkuji nebesům, když vidím povahu a statečnost osoby, která nastoupí po vás na trůn. Vaše Veličenstvo, vy jste dobrý král. A ona bude dobrá královna. Ale vy jí k tomu musíte poskytnout příležitost.“
Královi poklesla ramena, když si uvědomil, že Paulina má pravdu. Unaveně se na ni usmál. Bezmocně rozhodil rukama na znamení, že ustupuje, a posadil se do křesla s vysokým opěradlem.
„Co mě vůbec přivedlo k myšlence, že jste na mé straně?“ prohodil. Lady Paulina mu oplatila úsměv.
„My jsme všichni na vaší straně,“ poznamenala. „Vy jste byl jen trochu jinde.“ Odmlčela se a pak ho jemně pobídla: „Mám zavolat zpátky ostatní?“
Kývl hlavou. „Proč se ptáte mě? Rozhodujete přece vy všichni.“
Skupinka opět vešla do pracovny a všichni zaujali svá původní místa u stolu.
Vrhali na Paulinu zvědavé pohledy a pokoušeli se odhadnout, co se tu odehrávalo v době, kdy čekali v předpokoji. Diplomatka však byla ve skrývání vlastních pocitů zkušená a neposkytla jim žádný náznak, jaké padlo rozhodnutí.