„Vyvázat a odrazit!“
Muži, kteří obsluhovali lana, uvolnili příďové a záďové lano, jimiž byl Vlčí vítr pevně přivázán u přístavní hráze. Zároveň další tři námořníci zapřeli dlouhé tyče do dřevěného mola a odstrčili od něj loď, aby se dostala do proudu. Když se mezera mezi lodí a břehem zvětšila, vydal Svengal další povel.
„Spustit vesla!“ Ozvalo se klapání dřeva a šestnáct dřevěných vesel bylo zastrčeno do dřevěných vidlic podél boků lodi. Listy se natočily směrem k přídi a stanuly těsně nad hladinou, připravené k prvnímu záběru.
„Všichni zaberte!“ nařídil Svengal a uchopil páku kormidla. Lopatky vesel se ponořily a veslaři přitáhli držadla k sobě. Vlčí vítr vyrazil vpřed a páka pod Svengalovou rukou ožila. Příďový veslař na levoboku dal povel k dalšímu záběru, rychlost lodi se zvýšila a zčeřená voda tlumeně pleskala pod přídí.
Konečně byli na cestě.
Dvanáct
Plavba po řece ubíhala bez zvláštních příhod. Několikrát zahlédli, jak se rolníci nebo pocestní na břehu zastavili a s otevřenou pusou civěli na plně obsazenou poklidně plující vlčí loď. Jednou či dvakrát při spatření lodi nasadil jezdec koni ostruhy a cválal pryč, pravděpodobně aby spustil poplach.
Will se pousmál, když si představil, jak se vesničané krčí za ohradou z kůlů nebo v některé z obranných věží, jež stály na strategických místech, a čekají na útok, který nikdy nepřijde.
I když v posledních třech letech k žádným skandijským nájezdům nedošlo, lidé žijící poblíž mořského pobřeží si pamatovali hodně. Na nájezdy trvající po staletí se nedalo jen tak zapomenout. Byla tu sice smlouva, jenže smlouvy jsou jen představy napsané na papíře. Vlčí loď za humny byla tvrdá skutečnost a jako taková samozřejmě musela vyvolat podezření.
Konečně Vlčí vítr proklouzl střeženými vodami ústí řeky a zamířil Úzkým mořem k jihu. Galické pobřeží se jevilo jako tenká linka na obzoru, kterou spíš tušili než viděli. Dost dobře to však mohly být i nízké mraky. Vlčí loď klesala a stoupala na mírných vlnách převalujících se pod kýlem. Evanlyn, Will a Horác stáli na přídi a vnímali, jak se s nimi loď pravidelně houpá.
„Dnes je to o trochu lepší než minule,“ poznamenal Will.
Evanlyn se na něj usmála. „Vzpomínám si, že něco podobného jsi říkal i tenkrát. Jestli je tohle to nejhorší, tak by to mohlo být dobré. Něco v tom smyslu.“
Will se omluvně usmál. „Copak jsem mohl vědět, co přijde?“
Horác se na ně zvědavě zadíval. „Co je na tom vtipného?“ zeptal se.
Evanlyn se loktem opřela o roubení lodi v místě, kde začínalo vybíhat směrem k přídi, zavřela oči a nechala vlasy povlávat ve slaném větru.
„Ách, to je příjemné,“ pochvalovala si. Pak odpověděla na Horácovu otázku. „Víš, brzy potom, co Will vyslovil tahle nesmrtelná slova, nás zasáhla jedna z nejhorších bouří, jaké kdy Erak se Svengalem zažili.“
„Vlny byly tehdy velikánské,“ vzpomínal Will. „Prostě obrovské.“ Ukázal na lodní stěžeň, kam námořníci právě vytahovali ráhno pro velkou čtvercovou plachtu. „Dosahovaly dvakrát nebo třikrát výš než tamhleten stěžeň.“
Horác se podíval na stěžeň, v duchu si ho prodloužil do dvojnásobné až trojnásobné délky a se zdvořilou nedůvěrou opět pohlédl na svého dlouholetého kamaráda. Horác už věděl, že když lidé vypravují o strašné bouři nebo krvavé bitvě, mají sklon přehánět podrobnosti.
Evanlyn si toho pohledu všimla a přispěchala Willovi na pomoc.
„Ne, vážně, Horáci. Byly obrovské. Myslela jsem, že to nepřežijeme.“
„Já si byl jistý, že umřeme,“ dodal Will. Horác se zamračil a znovu pohlédl nahoru na stěžeň. Willa by možná podezíral z přehánění. Ale Evanlyn? To bylo něco jiného.
„Jenže,“ namítl zdráhavě, „pak by ty vlny byly vyšší než celá vlčí loď…“ Něco takového nedokázal pochopit, ale viděl, jak oba jeho kamarádi horlivě přikyvují.
„Přesně tak!“ potvrdil Will. „Po některých z nich jsme vlastně veslovali nahoru.“
„Tedy, my ani ne,“ opravila ho Evanlyn. „Aby nás to nesmetlo z paluby, byli jsme přivázaní ke stěžni. Naštěstí,“ dodala, když se jí vybavilo, jak bezmocní byli proti nesmírné síle nazelenalé vody, která se valila přes palubu.
Horác se znepokojeně rozhlédl. Až doteď se z lehkého houpání lodi radoval.
„Tak doufám, že dnes nás nic takového nepotká,“ řekl.
Will nenuceně pokrčil rameny. „Ale, neměj strach. Vlčí vítr si poradí se vším, co na něj moře pošle. Je to výborná loď.“
Hovořil s přesvědčivou sebejistotou člověka, který na moři zažil nepřízeň počasí. Byla to ovšem i sebejistota někoho, kdo včera večer podrobně vyzpovídal Svengala a věděl, že podobná bouře je v tuto roční dobu málo pravděpodobná. Will však neměl pocit, že je nutné to Horácovi říkat. Alespoň ne teď. Kochal se kamarádovým neklidem a výrazem, s jakým ustavičně přejížděl očima po obzoru a pátral po prvních náznacích blížící se bouře.
„Taková bouřka tě přepadne dřív, než se naděješ, je to tak,“ prohlásil Will klidně. Evanlyn se na něj vyčítavě podívala. Pokrčil rameny jako učiněná nevinnost. Zavrtěla hlavou nad jeho pokusem vylekat Horáce.
„Jak tě tak poslouchám, mluvíš, jako bys strávil na palubě lodi celý život,“ řekla. Will se na ni zazubil. Evanlyn se otočila k Horácovi. „On se totiž zapomněl zmínit o tom, že v tuhle roční dobu je na tak velké bouře ještě brzy.“
Bylo vidět, že Horácovi se po těch slovech trochu ulevilo.
„Ale stejně, jeden nikdy neví,“ prohlásil Will vážným hlasem. Evanlyn naklonila hlavu směrem k němu.
„Přesně tak,“ souhlasila. „Hlavně ty nevíš. Taky proto jsi měl včera večer takovou starost a vyptával ses Svengala, jestli nás nemůžou potkat nějaké ošklivé bouře.“
„Co říkal?“ ptal se Horác a pochopil, že Will ho trochu tahá za nos.
„Říkal, že jeden nikdy neví,“ odpověděl Will s vážnou tváří.
Evanlyn nespokojeně vzdychla a mávla nad Willem rukou. „Řekl,“ odpovídala s pohledem na Horáce, „že celou cestu až do Stálého moře poplujeme jako po rybníce.“
Horác se rychle podíval na Willa a ten nasadil výraz uražené nevinnosti. Horác si zase jednou připomněl, že hraničáři jsou prohnaná cháska.
„Tak to je dobře,“ odtušil Horác. Usmál se na Evanlyn a ona se na něj také usmála.
Will nevesele potřásl hlavou a hleděl na Evanlyn.
„S tebou už prostě není žádná legrace, viď?“ prohlásil. Nedokázal se ale ubránit úsměvu, když to říkal. Po pravdě řečeno měl radost, že s ní zase může být.
Po návratu ze Skandie se jejich cesty rozešly a Will věděl, že jeho rozhodnutí, že odmítne jmenování důstojníkem královských průzkumníků a raději zůstane hraničářem Evanlyn zklamalo, ne-li dokonce ranilo. Netušil, jak hluboce se jí to dotklo. Nabídku stát se důstojníkem dostal Will proto, že Evanlyn otce prosila, aby našel nějakou cestu, jak Willa udržet na hradě Araluenu. Odmítnutí brala velmi osobně a při několika málo příležitostech, kdy se setkali ve společnosti, si dávala záležet, aby se chovala s královskou povýšeností a zachovávala mrazivý odstup. Nyní se zdálo, jako kdyby v drsném prostředí vlčí lodi, kde jim každá věc připomínala společně prožitá dobrodružství, všechny překážky roztávaly.