„Není ti něco?“ zeptal se Gilan Halta. Už se ho takto ptal potřetí. A Halt, stejně jako dvakrát předtím, stručně odpověděclass="underline" „Nic mi není.“
Gilan ale cítil, že něco není v pořádku. Jeho bývalý učitel byl nezvykle neklidný. Čelo měl lehce podmračené a rukama svíral obrubu paluby tak silně, že mu zbělely klouby prstů.
„Jseš si jistý? Nevypadáš, že bys byl v pořádku.“ Vousatý Halt se ve stínu kapuce skutečně zdál poněkud pobledlý. „Trápí tě něco?“
Haltova nasupená bledá tvář se k němu obrátila. „Jo,“ přitakal. „Něco mě trápí. Pořád se mě nějaký hlupák vyptává, jestli mi něco není. Vážně si přeju…“
Ať už si přál cokoli, větu nedokončil a Gilan viděl, jak se zatvářil sveřepě a zaťal zuby. Skutečnost, že se to časově shodovalo s trochu větším zhoupnutím Vlčího větru, mladému hraničáři unikla. Ustaraně pohlédl na svého starého učitele. Halt pro něj řadu let představoval nedostižný vzor. Byl neúnavný. Byl vševědoucí. Byl to nejschopnější člověk, jakého kdy Gilan poznal.
Trpěl však mořskou nemocí.
Trápila ho pokaždé prvních několik hodin plavby. Věděl, že za to může nejistota. Byl to stav mysli. Když se loď houpala, prudce stoupala, klesala nebo se nakláněla, pokaždé byl zaskočen — nevěřil, že něco tak velkého a pevného se může tolik kolébat.
Někde v hloubi duše věděl, že tentokrát nejsou podmínky nijak zlé. Jenže prvních několik hodin cesty po moři se jeho mysl potýkala s představou, že každou chvíli přijde mocnější vlna, nečekaně velké zhoupnutí nebo osudové naklonění a skončí to neblaze. Věděl, že jakmile si zvykne na pohyby lodi, na její stoupání a klesání, usadí se i jeho žaludek a nervy. Jenže to potrvá několik hodin. A do té doby, pomyslel si pochmurně, mu bude nejlíp, když zůstane stát u palubní obruby, ať si rozum říká co chce. Přál si, aby ho Gilan nechal na pokoji. Neuměl ale najít způsob, jak mu to sdělit, aniž by se dotkl jeho citů. Ať byl Halt sebevíc mrzutý, nenaložený a zamračený, něčeho takového by se nikdy nedopustil.
Rozložitý, hlučný a bodrý Svengal se objevil u bočnice vedle Halta. Zhluboka nabíral do plic slaný vzduch a s rozkoší ho vydechoval. Svengal se na moři vždycky cítil šťastný — což byla vlastnost, která podle Halta hraničila s bláznovstvím.
„Mmmmm! Áááách! Nic jednoho tak neposílí jako mořský vzduch, žejo?“ zahulákal. Halt na něj podezíravě pohlédl. Svengal se na něj nedíval, upřeně civěl do jiskřící vody. „Neznám nic lepšího!“ svěřoval se. Znovu se několikrát zhluboka nadechl, úmyslně přehlédl Haltův stav a nakonec promluvil na Gilana: „Víš, co nechápu?“
Gilanovi bylo jasné, že Svengal si hodlá na tu otázku odpovědět sám, a tak nepovažoval za nutné udělat víc než zvednout obočí.
„Já nechápu, jak lidi dokážou bez sebemenších potíží vydržet celý den jízdy na jednom z těch pekelných tvorů, co se pořád cukají, házejí, a poskakujou,“ ukázal palcem za sebe na čtyři koně umístěné ve stáních ve středu lodi, „ale postav je na rovnou, bytelnou lodní palubu, která se skoro ani nehne, a najednou jim při sebemenším zhoupnutí žaludek začne dělat kotrmelce.“
Široce se na Halta usmál a vzpomínal na hraničářův nedostatek soucitu, když na zpáteční cestě do Araluenu shodil pony Svengala na zem.
„Halte?“ zeptal se Gilan, jelikož mu svitlo. „Snad nemáš mořskou nemoc?“
„Ne,“ řekl stručně Halt. Troufl si jen na jednoslabičnou odpověď.
„Ne, jasně že ne,“ přisvědčil Svengal. „Možná jsi jen trochu ztratil barvu, protože jsi vynechal snídani. Vynechal jsi snídani?“
„Ne,“ odpověděl Halt. Tentokrát se zmohl ještě na dvě další slova. „Snídal jsem.“
„Nejspíš jen kousek chleba a trochu vody,“ přezíravě prohlásil Svengal. „Chlap potřebuje mít v břiše pořádnou snídani,“ pokračoval směrem k mladšímu z hraničářů. Gilan pozoroval Halta se zájmem a trochou nedůvěry. „Dobrý jsou klobásy. Nebo kus masa. A já mám rád brambory. I když někdo tvrdí, že nejlepší je kapusta. Že je dobrá na trávení, kapusta. Dobře se k ní hodí pěkně prorostlá slanina.“
Halt tiše zaúpěl. Ukázal na Svengala a zamumlal několik nesrozumitelných slov.
Svengal svraštil čelo a natáhl se blíž k němu. „Promiň, já nerozuměl,“ omlouval se vesele.
Haltovy ruce jako dva spáry sevřely lodní obrubu a hraničář se naklonil blíž k velkému Skandijci. S mimořádným úsilím ze sebe vypraviclass="underline" „Půjč mi…“
„Půjčit? Co ti mám půjčit?“ zeptal se Svengal. Halt ukázal rukou, ale Svengal nerozuměl.
Halt se odmlčel, zvedl ruku, vzchopil se a zřetelně požádaclass="underline" „Helmici. Půjč mi svou helmici.“
„No jistě. Proč jsi to neřek hned?“ řekl Svengal. Začal povolovat řemínky, které mu velkou rohatou helmici přidržovaly na hlavě. Pak se zarazil a všiml si záblesku temného, pomstychtivého úsměvu na Haltově bledé, zmučené tváři. Vynořila se mu vzpomínka na jinou dobu, jinou loď a jinou vypůjčenou helmici. Rychle odtáhl helmici od Haltovy napřažené ruky.
„Najdi si jinou putýnku!“ doporučil mu zarputile.
Třináct
Po dvou dnech na moři byl Halt naštěstí už opět pánem svého žaludku. Což ovšem Svengalovi nebránilo, aby se při každé příležitosti se škodolibým úsměvem nezajímal o jeho zdraví nebo mu nenabízel vybrané lahůdky z omezených zásob vlčí lodi.
„Kuřecí stehno?“ zeptal se a nasadil úsměv neviňátka. „Trochu mastný, ale i tak dobrý. Něco takovýho člověka pěkně zasytí.“
„Svengale,“ řekl Halt už podesáté. „Mám to za sebou. Rozumíme si? Už nemám mořskou nemoc. A rozhodně je konec s možností, že mě přiměješ, abych vyhodil obsah žaludku přes bok lodi.“
Svengal nevypadal přesvědčeně. Znal Haltovu silnou vůli a byl si jistý, že hraničář to na něj hraje — že jeho útroby se ještě neusadily. Chtělo to jen správné rýpnutí.
„Jestli ti kuře samotný nechutná, mám taky výbornou kaštanovou omáčku, nechceš si ho do ní namáčet?“ navrhl s nadějí v hlase.
„Tak dobře,“ souhlasil Halt, „dej mi to stehno. A dones tu kaštanovou omáčku — a nějakou nakládanou zeleninu, když už tam budeš. Jo, a radši mi přines i pořádný džbán tmavého piva, jestli nějaké máš.“
Svengal se radostně zazubil, byl přesvědčený, že Halt se přetvařuje. Během několika minut bylo požadované jídlo rozloženo na malém skládacím stolku u kormidla. Svengal nedočkavě sledoval, jak se Halt zakousl do kuřete, zvolna žvýkal a polykal. Jurgen, jeden z členů posádky, naplnil džbán tmavým pivem, postavil ho na stolek a pak si s malým soudkem stoupl vedle a čekal na další příkazy.
„Chutná?“ zeptal se nedočkavě Svengal. Halt kývl.
„Vynikající. Trochu vysušené a tuhé, ale jinak dobré.“ Pořádně se napil tmavého piva, o němž věděl, že je Svengalovo nejmilejší a že jeho zásoba je malá. Přistrčil džbán k Jurgenovi.
„Ještě,“ řekl stručně. Skandijec odšpuntoval soudek a tmavé zpěněné pivo nechal proudit do džbánu. Halt se opět napil a rázem v něm zmizela většina piva. Hřbetem ruky si utřel ústa.
„Není špatné. Není vůbec špatné,“ prohlásil a znovu nastavil džbánek. Svengal přihlížel, jak jeho zamilované pivo teče do Haltova džbánku, a úsměv v jeho tváři povadal. Žert je žert, pomyslel si, ale tenhle se mu začínal nevyplácet.