Vysoké boty a kalhoty si nechala, stejně jako bílou hedvábnou košili pod kabátcem. Na plavých vlasech, narychlo učesaných a svázaných, jí seděl rudý klobouk s úzkým okrajem a výrazným štítkem. Za stuhou na klobouku bylo zastrčené jestřábí pero.
Kolem krku měla náhrdelník, jaký Will nikdy předtím neviděl. Byl z matně šedých kamenů stejné velikosti. Nevypadaly, že by byly drahé, dokonce ani vzácné. Vlastně vypadaly spíš jako ohlazený mramor. Usoudil, že je to zřejmě jen její oblíbený doplněk k šatům, který snad nosila pro štěstí.
Evanlyn si upravila kabátec a v místech, kde opasek přiléhal příliš těsně, uhladila poslední záhyby. Nervózně si odkašlala.
„Jak vypadám?“ zeptala se Halta.
Pochvalně kývl hlavou. „Přesně ta pravá míra jednoduchosti a formálnosti,“ odvětil.
Blýskla po něm úsměvem. Halt viděl, že je napjatá.
„Prozatím obstaráme mluvení já se Svengalem. Tohle budou jen nižší úředníci — velitel přístavu a tak podobně,“ řekl. „Na tebe přijde řada, až se setkáme s vakírem. Zatím se tvař zpupně a povýšeně.“
Pousmála se a hned si uvědomila, že takový výraz tváře Haltovým pokynům neodpovídá. A tak místo toho stáhla obočí, vystrčila bradu a hlavu pánovitě zaklonila malinko dozadu, aby se dívala náležitě spatra.
„Jak vypadá tohle?“ zeptala se. Připadalo jí, jako by v stínu pod kapucí zahlédla slabý náznak úsměvu.
„To je dokonalé. Asi ses pro takový výraz narodila.“
„Nepokoušej se mě rozesmát, nebo tě dám zbičovat,“ řekla tiše.
Halt pokýval hlavou. „Zřejmě se učíš dost rychle,“ poznamenal. Pak jeho pozornost upoutalo vplouvání lodi do přístavu.
Svengal uměl loď ovládat mistrně a přistával obratně. V posledním okamžiku zavrčel nějaký rozkaz a veslaři zpětným záběrem prudce zpomalili.
„Vesla!“ zvolal Svengal a mokré lopatky se vynořily z vody a zvedly do výše. Pak se ozvalo obvyklé klapání dubového dřeva, jak veslaři ukládali vesla do lodě.
Loď ještě tiše klouzala po hladině pár desítek stop. Mířila šikmo k molu a jeden z námořníků vyhodil z přídě lano. Jakýsi aridský dělník ho rychle popadl, hbitě ho přehodil kolem uvazovacího pacholete a začal přitahovat.
O několik vteřin později proletělo nad vodou lano ze zádi. I to se dostalo do správných rukou a muži na břehu začali loď táhnout. Posádka přehodila přes bok plstěné a proutěné chrániče, aby se dřevěné lodní trámy neodřely o kameny mola. Když byla lana pevně přivázána vpředu i vzadu, Vlčí vítr se za slabého skřípění a vrzání chráničů mírně pohupoval u přístavní hráze.
Hrazení lodi se nacházelo asi tři stopy pod úrovní mola. Evanlyn vykročila, ale Haltův tichý hlas ji zadržel.
„Zůstaň, kde jsi. Tvař se majestátně. Nejdřív nás musejí pozvat na břeh.“
Ozbrojenci, které předtím spatřili z dálky, stáli nyní seřazeni ve dvou řadách na přístavním molu čelem k vlčí lodi. Všichni měli připravené štíty a ruce těsně u jilců mečů. Z tvaru se oddělil důstojník a kráčel k okraji mola. Svengal ho poznal.
„To je ten zdejší kohoutek, co jsme mu vlezli do pasti tam na náměstí,“ pronesl hlasem, který považoval za šepot. Halt zpražil Svengala pohledem.
„Nepochybně je celý šťastný, že to od tebe slyší,“ utrousil.
Vysoký aridský bojovník se zastavil pár kroků od okraje mola. Halt si ho pronikavě změřil a rychle dospěl k závěru, že tohohle muže je třeba brát vážně. Vyzařovala z něj sebejistota. Halt cítil, že ten muž se nenechá zastrašit ani obelstít. Věděl, co dělá, a šířil kolem sebe klidnou sebedůvěru. Na toho si musíme dávat pozor, pomyslel si.
Arid je uvítal tradičním pozdravem užívaným v poušti — pravou rukou se dotkl rtů, potom čela a opět rtů. Halt věděl, že tento posunek pochází ze starého kmenového rčení, které se týká prvního setkání: Pojíme. Popřemýšlíme. Pohovoříme.
Správnou odpovědí bylo posunky zopakovat, jenže to Svengal nevěděl. Neurčitě máchl rukou a nemotorně napodobil mužovy obřadné pohyby.
„Vrátil ses, seveřane.“ Aridův hlas zněl hluboce a ušlechtile. Byl klidný a jistý. Jeho majitel si osvojil umění pronášet slova zřetelně, aniž by budil dojem, že zvyšuje hlas.
„Připlul jsem pro oberjarla,“ řekl Svengal. Jemnosti společenských pravidel ani chození kolem horké kaše nebyly nic pro něj.
Arid se usmál. „Ty jsi Svengal, že?“
Svengal výbojně přikývl. „Jo. To jsem. Ale ty jsi proti mě ve výhodě.“ Nedělalo mu dobře, že stojí níž než ten druhý a je přinucen k němu vzhlížet. Zajímalo by ho, odkud zná Arid jeho jméno, a usoudil, že ho před ním nejspíš zmínil Erak. Při posledním setkání k žádnému představování nedošlo. Svengal a posádka byli uvězněni jinde než Erak, a to až do dne, kdy je propustili a kdy dal oberjarl Svengalovi pokyny ohledně výkupného.
„U nás mi lidé říkají Selej el’Tín,“ představil se Arid. „Pro cizince je obvykle pohodlnější zkracovat mé jméno na Seletin. Jsem kapitán aridské gardy.“
„No… těší mě,“ řízně odpověděl Svengal. Ten obrat vydoloval z mlhavých vzpomínek na dobu, kdy ho jako malého kluka učili zdvořilému chování. Domníval se, že je přiměřený. Seletinova tvář zůstala nepohnutá, ale Will si byl jistý, že v tmavých očích zahlédl stopu úsměvu.
„Nečekali jsme, že se vrátíte tak brzy,“ řekl Seletin. Pak ukázal na dlouhou zástavu, stále se mírně nadouvající v slabém větru. „A nečekali jsme vás ani s takovou společností. Nepochybně jste neměli dostatek času, abyste se vrátili do vaší země. Čí je ta vlajka na vašem stěžni?“
Halt usoudil, že je na čase, aby někdo Svengala vystřídal. Skandijec byl mistr plavby a námořnického umění, ale jeho vyjednávací schopnosti byly omezené na mávání sekyrou a pokřik ‚Dej sem všechno, co máš‘. Zde však bylo zapotřebí uhlazenějšího přístupu.
„Kapitán Svengal je přítelem araluenského královského rodu,“ prohlásil a vystoupil vpřed. Za řeči si stáhl z hlavy kapuci, takže jeho obličej už nezůstával ve stínu. „Tato zástava je araluenská královská korouhev a patří zde mé paní.“
Ukázal na Evanlyn, která dělala, co mohla, aby vypadala lhostejně a nafoukaně zároveň. Arid na ni pohlédl a ona na sobě pocítila jeho upřený pohled. Napadlo ji, že pohrdavé pohození hlavou by teď bylo přesně to pravé. Pohrdavě pohodila hlavou.
Seletinovy oči přejely zpět k Haltovi.
„A tvá paní?“ otázal se.
„Má paní je připravena vyjednávat s tvým velitelem o podmínkách oberjarlova propuštění,“ uhlazeně mu oznámil Halt. „Erak je rovněž blízkým přítelem araluenského královského rodu.“
Domníval se, že pokud jde o Evanlynin skutečný původ a postavení, bude nejlepší nechat kapitána hádat. Nejistota tohoto druhu jim mohla být prospěšná. A vážně nebylo nutné prozrazovat její titul někomu, kdo je pouhý podřízený.
Seletin tu skutečnost pár vteřin zvažoval. Podle všeho se události pro něj vyvíjely nečekaně. Jeho tvář však ani náznakem neprozradila, že pod klidným a vyrovnaným výrazem horečně uvažuje. Konečně opět promluvil.
„S vakírem se dnes bohužel setkat nemůžete,“ sdělil jim. Pohlédl opět na Svengala. „Jak jsem řekl, nečekali jsme, že se vrátíte tak brzy. Tedy pokud…“ Nechal myšlenku nedokončenou.