„Pokud co?“ zajímal se Svengal. Arid omluvně nachýlil hlavu.
„Pokud jsi neshromáždil několik svých krajanů a nevrátili jste se, abyste ho osvobodili násilím,“ prohlásil.
Svengal zabručel. „Přesně to mě napadlo.“
Tentokrát v Seletinově snědé tváři všichni postřehli úsměv.
„Jsem si jistý, že ano. Skutečností však zůstává, že setkání s vakírem nelze zařídit v tak krátké lhůtě. Dříve než zítra nemůžeme o něčem takovém uvažovat.“
Halt kývl na souhlas. „Zítřek nám vyhovuje.“ Zaváhal. „Mohli bychom třeba mezitím vidět oberjarla Eraka?“
Seletin zavrtěl hlavou ještě dříve, než Halt svou otázku dokončil. „Ani to bohužel není možné. Ale mohu dámě do zítřka nabídnout příjemné ubytování. Máme obydlí pro hosty, které bude zajisté pohodlnější než skandijská nájezdní loď.“
Ukázal na pěkný jednoposchoďový dům postavený kousek od nábřeží. Na rozdíl od bezvýrazných hranatých skladišť podél nábřeží měl široký vchod a v horním poschodí okna a stíněné balkony.
„Tam se může odebrat dáma a její nejbližší doprovod,“ řekl. „Lodní posádka bude muset zůstat na palubě, je mi líto.“
Jeho klidný tón sděloval, že toho nelituje nijak hluboce. Halt pokrčil rameny. V žádném městě by si nepřáli, aby na břeh vystoupilo třicet po zuby ozbrojených Skandijců. Byl si jistý, že převážná část aridských vojáků, kteří byli na molu, zůstane na místě a bude Skandijce hlídat.
„Mně to nevadí,“ zabručel Svengal. V žádném případě by se mu nechtělo nechat loď prázdnou a bez dozoru v cizím, možná nepřátelském přístavu. Byl radši, když si mohl Vlčí vítr ohlídat sám. Žádný Skandijec na souši nikdy nezapomínal, že jeho loď je pro něj jediná cesta ústupu.
„Takže mohli byste mne laskavě následovat?“ Aridský kapitán ukázal rukou k pohostinskému domu a vykročil. Zadržel ho Evanlynin ostrý hlas.
„Kapitáne Seleji el’Tíne! Nezapomínáte na něco?“
Otočil se. Zapůsobil na něj její velitelský tón i skutečnost, že naprosto přesně vyslovila jeho jméno, i když ho slyšela jen jedinkrát. Hluboce se uklonil.
„Má paní?“ otázal se a Evanlyn důstojně dokráčela k lodnímu hrazení a natáhla pravou ruku, aby byl vidět velký pečetní prsten na ukazováčku.
„Není třeba, abyste vašemu vakírovi předal moji pečeť, než vysloví souhlas s naším setkáním?“
Její výslovnost byla opět dokonalá a začátek slova vakír se jí podařilo vyslovit s lehkým hrdelním přídechem. Seletin omluvně sklonil hlavu a vyňal malou schránku s voskem pro otisk. Byla velká přibližně jako krabička na prsten. Měla odklápěcí víčko a byla zhotovena z lesklého ebenového dřeva.
„Ale jistě, má paní,“ řekl. Podal schránku Haltovi, ten odklopil víčko a předal ji Evanlyn. Uvnitř byla vrstva vosku. Evanlyn do něj vtlačila prsten a ve vosku zůstal zřetelný obraz jejího znaku s jestřábem. Poté víčko zaklapla, aby se otisk nepoškodil, a podala schránku zpět Haltovi. Hraničář ji vrátil Seletinovi a ten ji uložil do váčku na opasku.
„Nyní bych vám snad mohl ukázat vaše ubytování?“ navrhl.
Seletin ustoupil a Halt s Gilanem se vyhoupli na molo, otočili se, podali ruce dolů Evanlyn a ona zlehka vystoupila za nimi. Will a Horác ji následovali. Svengal průvod uzavíral, když předtím předal několik stručných pokynů Axlovi, především v tom duchu, že „Nikdo cizí se nesmí dostat na loď“.
Seletin upřeně pozoroval tři postavy v šedo-zelených pláštěnkách s kapucí, všiml si mohutných dlouhých luků, které měli všichni navlečené přes rameno.
Zvláštní, pomyslel si. O těch se musím dozvědět víc.
Vydal tichý rozkaz, od jednotky na molu se oddělila řada deseti vojáků a vyrazila v čele k obydlí pro hosty. Když Seletina míjel Horác, oba válečníci pohlédli jeden na druhého a navzájem se dobře odhadli. Seletin viděl široká ramena, štíhlé boky a vyrovnaný lehký krok. Na opasku měl mladý Araluenec zavěšený dlouhý rovný meč.
Tomuhle rozumím, pomyslel si Seletin. To by byl nebezpečný nepřítel.
Ve stejném okamžiku Horác zhodnotil štíhlou postavu, tělesnou zdatnost a dlouhý zakřivený meč zavěšený po Seletinově boku.
S tímhle by asi nebylo lehké pořízení, pomyslel si.
Oba měli pravdu.
Šestnáct
V obydlí pro hosty strávili příjemnou noc. Venku na stráži zůstával tucet Seletinových mužů, ale pokud hosté chtěli, mohli dům opustit a procházet se v nejbližším okolí.
Přinesli jim jídlo a pití. K pití ovocné šťávy a vodu, chutné jídlo se skládalo ze studené drůbeže podávané se salátem z listové zeleniny s hodně ostrou citronovou zálivkou a s čerstvými chlebovými plackami. Horác utrhl stehno a zajídal maso velkými sousty chleba.
„To si nechám líbit,“ prohlásil nadšeně. „Na to, že jsme vězňové, se máme dobře.“
„My nejsme vězňové,“ upozornil ho Halt. „Jsme diplomatické poselstvo.“
Horác kývl. „Pořád na to zapomínám,“ prohlásil a drobky chleba mu od pusy odletovaly na všechny strany. Halt se rychle stáhl. Pozornost mladého bojovníka opět přitáhla mísa s naporcovaným masem a Horác ji začal prohledávat.
„Už žádné další stehno?“ divil se nahlas.
„Kdyby někdo vynalezl kuře se čtyřma nohama,“ poznamenal Will, „Horác by si myslel, že se dostal do nebe.“
Horác souhlasně přikyvoval.
„Kuře se čtyřma nohama,“ zasnil se. „Skvělý nápad. To by se mělo navrhnout mistru Chubbovi.“
Objevil další stehno a bez okolků z něj začal zuby odtrhávat kusy masa. Gilan ho se zájmem sledoval.
„Nepamatuju se, že by se takhle cpal, když jsme byli v Celtice,“ prohodil.
Horác se zazubil. „V Celtice jsme neměli tolik dobrého jídla,“ prohlásil. „A kromě toho mi společnost dvou tajemných hraničářů trochu naháněla strach.“
„A teď už ti strach nenahánějí?“ zeptala se Evanlyn. Právě krájela broskev a oči jí jen hrály. To ovoce je opravdu moc dobré, pomyslela si. Možná to souvisí s horkým podnebím.
„Ani v nejmenším,“ prohlásil Horác. Teď se smál, ale přece jen si vzpomínal, že byla doba, kdy se v přítomnosti hraničářů cítil hodně nesvůj — nejdřív s Gilanem a Willem v Celtice a později pak s Haltem, když spolu projížděli Galikou. Bylo to zvláštní pomyšlení, že teď byli jeho nejbližšími přáteli. „Od té doby jsem se poučil. Halt je dobrák od kosti,“ dodal.
Will s Gilanem vyprskli při neúspěšném pokusu zadržet smích. Halt se zadíval na rozesmáté mladé muže a obočí mu mírně vyjelo vzhůru.
„Dobrák od kosti,“ zopakoval.
Svengal jejich hovor se zájmem sledoval. Bouřlivě se zachechtal a přispěl se svojí troškou.
„Já bych spíš řek, že je to nabručený starý medvěd,“ prohlásil. Halt přesunul sžíravý pohled na velkého Skandijce, ale s tím to ani nehnulo.
„Každý je najednou náramný vtipálek,“ poznamenal Halt. „Myslím, že asi půjdu spát.“
Se zbytkem důstojnosti vyšel z místnosti.
Snídaně se druhý den ráno podávala ve vnitřním dvoře hodinu po východu slunce. Vzduch byl svěží díky rannímu větříku vanoucímu od moře, ale už cítili nastupující denní žár.