Hraničáři se zaradovali, když mezi mísami s chlebem, nakrájeným ovocem, zavařeninami a džbány ovocné šťávy nalezli konvici horkého voňavého černého nápoje.
„Káva!“ zavýskl Gilan a hned si naléval. Byl tam hnědý cukr na oslazení a Gilan si lžičku nabral. Posloužili si i Halt s Willem. Evanlyn je sledovala a vrtěla hlavou.
„Kdyby vás tři chtěl člověk někdy zajmout,“ poznamenala, „stačilo by do pasti nalíčit konvici kávy.“
Will pokýval hlavou. „A my bychom s radostí šli,“ potvrdil. Potom poznamenal k ostatním: „To je vážně dobrá káva.“
„Měla by být,“ řekl Halt. Se šálkem v ruce se pohodlně opřel a nohy i s botami položil na nízký stolek před sebou. „Přípravu kávy vynalezli Aridové. Spalo se všem dobře?“
Ve skutečnosti spali všichni neklidně, protože odvykli posteli, která se s člověkem nekolébá a rytmicky nepohupuje. Postele ale byly měkké a ložnice chladné a dobře větrané. Právě hovořili o jevu, kterému Svengal říkal „suchozemská nemoc“ a který zažije většina lidí, když poprvé vystoupí na břeh po dlouhé plavbě. Vtom vešel jeden ze sluhů a uklonil se před Haltem.
„Pane, je tu kapitán Selej el’Tín.“
„Řekni mu, ať jde dál,“ odpověděl Halt, spustil nohy ze stolku a povstal, aby uvítal aridského důstojníka, který právě vcházel do dvora. Seletin stejně jako předtím pozdravil přiložením ruky k ústům, čelu a opět k ústům.
„Dobré jitro, má paní, pánové. Jste se vším spokojeni?“
Halt opětoval pozdrav stejně a pokynul kapitánovi, aby usedl.
„Všechno je vynikající. Nedáš si s námi kávu?“ nabízel, ale Seletin s lítostí zavrtěl hlavou.
„Lituji, mám neodkladné povinnosti.“ Pohlédl na Svengala. „Kapitáne, tvoji muži dostali snídani,“ oznámil. „Není třeba to prověřovat.“
Svengal kývl. Včera večer zašel na loď, aby se ujistil, že o jeho námořníky je postaráno. Měli pochopitelně na palubě vlastní zásoby, ale Svengal usoudil, že když jsou součástí královského poselstva, měli by je nakrmit Aridové.
„Díky,“ zabručel. Seletin se obrátil k Haltovi a Evanlyn.
„Jeho Excelenci vakírovi bude potěšením přijmout vás o desáté hodině,“ oznámil.
Evanlyn nejistě pohlédla na Halta a on jí nenápadným posunkem naznačil, aby odpověděla.
„To nám vyhovuje,“ řekla.
Seletin se napřímil do pozoru.
„Budu vás doprovázet,“ řekl. „Vrátím se patnáct minut před desátou hodinou. Buďte prosím v tu dobu připraveni.“
Evanlyn neřekla nic a s lhostejným výrazem odvrátila hlavu. Princezny na rozkazy neodpovídají, uvědomil si Will.
„Budeme připraveni,“ řekl Halt. Opět si se Seletinem vyměnil zdvořilý posunek provázející vítání a loučení. Arid několik kroků ustoupil a pak se teprve otočil zády. Horác užasle přihlížel, s jakou lehkostí se Halt vpravuje do podobných situací. Podělil se o to s Willem, když se vraceli do pokoje, který spolu sdíleli. Kamarádova skleslá odpověď ho trochu překvapila.
„Já vím. Je skvělý, že?“ řekl Will. „Vždycky přesně ví, co udělat a co říct.“
Horác na něj zvědavě pohlédl, nechápal, proč z toho vůbec nemá radost. Netušil, že Will si myslí přesně to samé, ale že se s učitelem srovnává a že to srovnání pro něj nedopadá právě povzbudivě. Will opět zapochyboval, zda někdy bude úspěšný jako samostatný hraničář.
Čtvrt hodiny předtím, než se měl vrátit Seletin, zavolal Halt Willa a Gilana do svého pokoje.
Oba mladí muži zvědavě vešli, zajímalo je, co má pro ně velitel přichystáno. Ukázalo se, že jde o příjemnou a velice vítanou změnu výstroje.
„Sundejte pláštěnky,“ řekl jim Halt. Všimli si, že ani on ji na sobě už nemá. „Jsou určené pro podnebí v Araluenu, ne v Aridě. A tady v okolí moc lesů a zeleně není.“
Má pravdu, pomyslel si Will. Šedo-zelené pláštěnky byly určené k tomu, aby splývaly s okolím v jejich rodné zemi, a ne s vyprahlou, sluncem vysušenou krajinou, která je obklopovala zde. A v aridském horku byly tlusté vlněné pláštěnky rozhodně nepohodlné. Jenže byly součástí hraničářského stejnokroje a Willovi se nechtělo pláštěnku odložit.
Halt otevřel vak, který s sebou přinesl z lodi. Vytáhl sbalený kus oděvu, třepnutím ho rozložil a podával ho Gilanovi.
Will zjistil, že je to pláštěnka, hraničářská pláštěnka s kapucí. Ale místo nepravidelných šedých a zelených skvrn, na jaké byli zvyklí, měla skvrny v různých odstínech světle hnědé barvy. Kromě toho, jak si uvědomil, když Halt vytáhl druhou pláštěnku a podal mu ji, byla ušita z režného plátna a ne z vlny.
„Letní stejnokroj,“ vysvětlil Halt. „V horku víc chladí a je mnohem lepší, když máme splynout se zdejším okolím.“
Gilan měl pláštěnku už přehozenou přes ramena. S uznáním si ji prohlížel. Rozhodně byla mnohem pohodlnější než jeho tlustá zimní pláštěnka, kterou položil přes opěradlo židle. Will si oblékl tu svoji a zblízka zkoumal její barvy. Cítil se v pláštěnce dobře, líbila se mu jistota, kterou dodávala možnost splynout s krajinou a zdánlivě zmizet. V posledních letech se pro něj tahle schopnost stala významnou součástí života.
„Odkud je máte?“ zeptal se. Halt na něj pohlédl s potutelným výrazem.
„To víš, tuhle část světa jsme už kdysi navštívili,“ řekl. „Jakmile Crowley zaslechl, že jedeme sem, hned je u proviantního důstojníka na araluenském hradě objednal.“
Halt čekal a Gilan s Willem si mezitím zkoušeli pláštěnky, prohlíželi si jeden druhého, zkoumali nezvyklé barvy a byli zvědaví, jak dokážou splynout se skalnatou pouštní krajinou obklopující Al Šabu.
„Dobrá, vážení,“ oslovil je, „pokud je přehlídka u konce, půjdeme na setkání s vakírem.“
Sedmnáct
Skupinka následovala Seletina v doprovodu tuctu aridských vojáků do středu města, kde se nacházel chadíf, úřad vakíra.
Jak se vzdalovali od přístavu a z dosahu chladivého větru od moře, teplota vzduchu začínala stoupat. Bylo palčivé vedro a tři hraničáři byli rádi, že se převlékli do nových pláštěnek.
Hraničáři, Horác i Evanlyn upírali oči přímo před sebe, jak se na důstojné diplomatické poselstvo slušelo. Svengal žádné podobné zábrany neměl. Zvědavě se rozhlížel kolem a seznamoval se s městem. Cesta na náměstí se podobala té, kterou před několika týdny procházel s Erakem, i když tehdy postupovali z opačné strany. Úzká ulička se klikatila mezi stejně jednotvárnými, vápnem nabílenými domy. Střechy byly ploché a čas od času zahlédl snědé tváře vykukující mezi sloupky zábradlí — bezpochyby je přilákaly rázné kroky doprovodu rozléhající se ulicí.
Pozorně si prohlížel domy, které míjeli. Do ulice vedlo málo oken, balkonů nebo jiných otevřených částí domů. Ale když teď věděl, jak vypadá dům pro hosty zevnitř, pochopil, že aridské domy se otvírají spíše do stinných dvorů, kde jejich obyvatelé trávili chvíle odpočinku.
Dorazili na rozlehlé náměstí. Když vycházeli z úzké uličky na dlážděné prostranství, Svengal si všiml dřevěných zátarasů, upevněných po obou stranách na stěnách domů. Zjevně tam byly umístěné trvale. Zalitoval, že si jich posledně nevšiml nebo nepochopil jejich důležitost.
Seletin je vedl přes náměstí. Do kašny, kterou si Svengal pamatoval už z předchozí návštěvy města, tentokrát přitékala voda a bylo slyšet, jak melodicky šumí.