Napadlo ho, jak je zvláštní, že pouhý zvuk tekoucí vody dodá člověku pocit osvěžení. Už se chystal, že se o svůj postřeh podělí s ostatními, ale vtom si poprvé všiml jejich strnulých, utkvělých výrazů a usoudil, že asi není vhodná doba na tlachání.
Vystoupali po schodišti do chladivého stínu krytého sloupořadí. Mohutná mosazná vrata byla nyní otevřená. Seletin ustoupil stranou a rukou je vybízel, aby vstoupili dovnitř před ním. Vojáci z doprovodu se rozestoupili na protější straně vchodu.
Evanlyn vešla jako první, Halt o krok za ní. Gilan, Will a Horác šli bok po boku a Svengal si pospíšil, aby je dohonil a srovnal krok s Horácem.
„Mají to tu celkem pěkný,“ prohodil.
Mladý bojovník mu věnoval široký úsměv.
Po pobytu na ostrém dopoledním slunci odrážejícím se od spousty bílých domů jim připadalo, že uvnitř budovy je nezvyklé šero, a trvalo pár vteřin, než se jejich oči přizpůsobily. Byl tam ale příjemný chládek, jak si s povděkem uvědomil Svengal.
Ocitli se osamoceni v rozlehlém sále, zřejmě vakírově audienční síni. Po třech stranách se nacházely další místnosti a v prvním poschodí ochoz, na němž viděli dveře vedoucí do dalších postranních komnat. Síň uprostřed však zabírala celou výšku přízemí i prvního poschodí. Nahoře končila klenutým stropem, v němž byly důmyslné prosklené otvory a odrazné plochy, které dovnitř vpouštěly jen nepřímé světlo místo přímého slunce, které by s sebou přinášelo vedro.
Stěny byly vymalované všudypřítomnou bílou barvou a podlaha vydlážděná v důmyslných mozaikových obrazcích, které dohromady skládaly světle modrý vzor. Dlaždice pod nohama jako by vydechovaly chlad a přispívaly k pocitu svěžesti, jímž velká místnost působila.
Čtvrtá stěna místnosti, ta, k níž stáli čelem, byla místem, kde vakír přijímal poselstva. Uprostřed, na mírně vyvýšeném stupínku, stálo vysoké dřevěné křeslo vyřezávané složitými vzory a bohatě ozdobené zlaceným a červeným nátěrem. Po obou stranách bylo seřazeno několik dlouhých lavic, pravděpodobně pro ty, kdo přišli na audienci.
Evanlyn postoupila pár kroků směrem ke středu síně a čekala, co se bude dít dál. Hleděla přímo před sebe, vědoma si toho, že by byla chyba obrátit se teď k Haltovi o radu. Každému skrytému pozorovateli by tak prozradila, že si není jistá sama sebou a že tuto výpravu nevede. Věděla, že kdyby jí chtěl Halt poradit, nějak nenápadně by to udělal. V tuto chvíli se spokojil s tím, že následoval jejího příkladu. Postavil se po jejím pravém boku půl kroku za ni. Ostatní se také zastavili.
Seletin přistoupil ze strany k Evanlyn a tiše jí sděliclass="underline" „Vakír se dostaví za pár okamžiků.“
Výmluvně pokynul k vyvýšenému stupínku a naznačil, že mají postoupit vpřed a čekat na vakírův příchod.
„Až přijde,“ prohlásila Evanlyn jasným a zvučným hlasem, „přistoupíme k němu.“
Will si všiml nepatrného pohybu Haltovy hlavy — hraničář souhlasně kývl. Byla to záležitost protokolu, a co bylo ještě důležitější, věc důstojnosti. Probírali zdejší stupně hodností a šlechtických titulů ještě na lodi. Vakír byl místní vládce, vládl provincii Al Šaba a podléhal emrikírovi, panovníkovi celé země. Jeho postavení tak bylo na úrovni barona v Araluenu. A protože provincie Al Šaba byla významná, zdejší vakír byl zřejmě významný baron srovnatelný třeba s Araldem.
Jenže Kasandra byla korunní princezna a její postavení značně převyšovalo každého místního vládce. Nebylo by vhodné, aby čekala v pozoru na stupínku, až se vakírovi uráčí přijít. Pochopitelně že jako hlava poselstva musela prokázat jeho postavení určitou úctu. Nemohla by například vyžadovat, aby on přišel za ní do domu pro hosty.
Zastavit se hned za vchodem do audienční síně byl jistý kompromis, který neublížil důstojnosti její, ani vakírově. Halt se podíval na aridského kapitána, jak se po jejím vyjádření zatváří. Zdálo se mu, že spatřil drobný záblesk souhlasu. Napadlo ho, že tu právě probíhá zkouška Evanlyniny hrdosti a sebedůvěry — a že tohle možná nebude naposled, kdy se něco takového děje.
„Oznámím to Jeho Excelenci,“ řekl Seletin. Tentokrát si byl Halt jistý, že ve snědé tváři zahlédl slabý náznak úsměvu. Pak vysoký voják odešel.
Zmizel v jedněch z mnoha postranních dveří. Ochozy a chodby pravděpodobně povedou po celé délce budovy, pomyslel si Halt, a také úřadovny a pracovny vakírových podřízených.
Když nyní osaměli, usoudil, že je vhodný okamžik, aby Evanlyn sdělil, že se zachovala správně.
„Dobrá práce,“ pronesl tiše. Neotočila se, aby na něho pohlédla, ale Halt ze strany viděl, jak se její lícní kosti nepatrně pohnuly, a poznal, že se trochu pousmála.
„Nevěděla jsem co dělat,“ šeptla.
„Věř svým instinktům,“ poradil jí. Pomyslel si, že princezna se v podobných situacích vyzná lépe, než si sama uvědomuje. Strávila řadu let po boku krále Duncana a byla bystrá a pohotová. „Když budeš na pochybách,“ dodal, „chovej se nafoukaně.“
„Nedělej si legraci, Halte,“ utrousila koutkem úst. „Jsem vyděšená jako králík.“
„Vedeš si dobře,“ uklidňoval ji. Vtom se na opačném konci sálu otevřely dveře na levé straně a objevilo se půl tuctu mužů. Ten, který šel v čele, nemohl být nikdo jiný než vakír.
Pro Willa byl zklamáním. Zatím poznal pouze Seletina a jeho vojáky. Byli vysocí, štíhlí a měli vzhled vycvičených bojovníků. Vakír vypadal jako úředník — jako hilfmann, pomyslel si při vzpomínce na nenáviděného nepřítele od skandijského dvora.
Vakír byl o dobrou hlavu menší než všichni muži z jeho doprovodu. O hlavu a půl ve srovnání se Seletinem, který jako kapitán gardy průvod uzavíral. Vakír byl i trochu při těle — ne, opravil se Will, byl tlustý — a nedokázal to zamaskovat ani plandavý dlouhý šat, který měl na sobě. A tvář pod zbytečně velikým turbanem vypadala, jako by byla narychlo uplácaná z měkkého jílu a někdo jí doprostřed přilepil hroudu místo nosu. Vakír se nejistě rozhlédl, spatřil araluenské poselstvo, poškrábal se na zadnici a zaujal své místo ve vyřezávaném zdobeném křesle. Musel sedět dost na kraji, aby krátkýma nožkama dosáhl na zem. Kdyby se posadil až dozadu, komíhaly by se mu jako dítěti kousek nad lakovanou dřevěnou podlahou stupínku.
„Hotový obr, co?“ zamumlal koutkem úst Horác.
„Zmlkni,“ odpověděl Halt stejným způsobem.
„Jako děti,“ tiše je napomenula naoko pohoršená Evanlyn. Will ji s obdivem sledoval. Stála sebejistě a rovně jako svíčka. Všechno zvládá s obratností a s jistotou, jako by se pro to narodila, pomyslel si. Pak v duchu pokrčil rameny. Ona se pro to skutečně narodila. Na okamžik opět zapochyboval sám o sobě. Pak si rychle pospíšil, aby srovnal krok s ostatními, protože Evanlyn vykročila směrem ke stupínku.
Kráčeli vpřed rozlehlým sálem a cvakání jejich bot se odráželo od holých stěn. Evanlyn se zastavila kousek před stupínkem a vyčkávala, až bude ohlášena.
Seletin vkročil mezi Evanlyn a vakíra.
„Vaše Excelence, dovolte mi, abych představil poselstvo princezny Kasandry z araluenského království. Princezno, dovolte mi, abych představil Jeho Excelenci Amána Šabdila, vakíra a nejvyššího vládce provincie Al Šaby.“
Evanlyn hluboce sklonila hlavu. Lord Anthony jí sdělil, že přísný protokol vyžaduje, aby žena při podobných příležitostech udělala pukrle. Na to mu ona odpověděla, že by byla blázen, aby něco takového dělala.
„Excelence,“ řekla a setrvala několik vteřin v úkloně. Pak hlavu zvedla.