Vakír jí pokynul, aby přistoupila, a když vystupovala na stupínek, vyzval ji: „Prosím usedněte, má paní.“
Evanlyn ztuhla uprostřed kroku. Tváří jí prolétlo zamračení.
„Excelence, já jsem araluenská korunní princezna. A jako takové mi náleží oslovení ‚Vaše Výsosti‘. Nebo, pokud to pro váš vysoký úřad není přijatelné, postačí ‚princezno Kasandro‘.“
Chytré děvče, pomyslel si Halt, i když jeho tvář zůstávala nevyzpytatelná jako vždy.
Vakíra podle všeho její odpověď poněkud zmátla. Oči mu ujely na stranu a Evanlyn měla zřetelný dojem, že hledá pomoc u Seletina. Svádělo ji to podívat se na kapitána také, ale věděla, že musí stále upírat pohled na vakíra.
„Jistě, jistě. Drobné přeřeknutí. Omlouvám se, princezno… Vaše Výsosti,“ drmolil vakír a třepáním ruky odháněl trapnou chybu. „Prosím, prosím, usedněte u mne.“
Evanlyn chviličku bojovala s neodolatelným nutkáním zahihňat se, protože si představila, jak by se asi zachoval, kdyby ho vzala za slovo a vyhupla nahoru na velké vyřezávané křeslo, přímo jemu na klín. Uvědomila si, že takové nápady jsou důsledkem nervozity, a s námahou zachovávala vážnou tvář. Krátké zaváhání jí však dobře posloužilo, protože vakír si ho vyložil jako další známku nespokojenosti. Povstal z křesla. Will se musel potají usmát, když viděl, jak nemotorně to provedl. Krátkonohý vládce Al Šaby musel zavrtět pozadím, aby se sesunul z okraje křesla, a pak v podstatě seskočit na zem. Jelikož Will byl po celý svůj život menší než většina lidí kolem něj, vychutnával si pohled na někoho, kdo se potýká s takovou nesnází.
„Prosím, posaďte se, Vaše Výsosti!“ vyzval vakír znovu Evanlyn a ona s kývnutím svolila, přistoupila k židli s vysokým čalouněním, kterou před ni postavil Seletin, a ladně usedla. Vakír kývl hlavou. Vyšplhal zpátky na svou sesli, zavrtěl zadkem, aby se správně uvelebil, vrhl další pohled stranou a pak si neklidně olízl rty. Evanlyn usoudila, že se může klidně ujmout slova.
„Přišli jsme, abychom projednali záležitost výkupného za našeho přítele Eraka, skandijského oberjarla,“ prohlásila. Její hlas zněl hrdě a jasně. „Chápeme to správně, že jste stanovili výši výkupného?“
„Stanovili,“ odpověděl vakír. „Požadovaná částka zní…“ Opět zaváhal a oči mu ujely ke straně. Evanlyn se zamračila. Napadlo ji, že tenhle muž si asi není moc jistý sám sebou. Pak vakír pokračoval. „Osmdesát tisíc rílů stříbra.“ Když částku oznamoval, vrátila se mu do hlasu sebejistota, jako kdyby mu to někdo právě odsouhlasil.
Evanlyn zavrtěla hlavou. „To je příliš,“ řekla důrazně. Vakír sebou v křesle překvapeně trhnul.
„Příliš?“ opáčil a Evanlyn přikývla. V této věci si byla vědoma poučení od lorda Anthonyho. Budou očekávat, že budete smlouvat, řekl. Když to neuděláte, znamená to vlastně urážku.
„Nabízíme padesát tisíc,“ pokračovala Evanlyn klidně. Vakír rozčileně rozhodil rukama až nad hlavu.
„Padesát tisíc? Ale to je…“ Odmlčel se a Evanlyn dořekla větu za něj.
„Naše nabídka.“
Vakír si rukou mnul bradu a popotahoval se za povislý podbradek. Z očí mu jukla poťouchlost.
„To je pěkné, Vaše Výsosti, že nabízíte tak nízkou cenu. Ale jak mám vědět, že jste vůbec schopna zaplatit alespoň tolik? Jak mám vědět, jestli k tomu máte oprávnění?“
„Máte moji pečeť,“ odpověděla prostě Evanlyn. Viděla schránku s pečetí, kterou včera předala Seletinovi. Spočívala na postranním stolku vedle vakírova křesla. Vakír na schránku pohlédl, vzal ji do ruky a odklopil víčko.
„Ach, ano. Vaše pečeť,“ prohlásil a pečeť si prohlížel.
„Prokazuje, že jsem princezna Kasandra z Araluenu,“ odvětila a Haltův soustředěný sluch rozeznal v jejím hlase drobný náznak nedůvěry.
Vakír se opět zatahal za bradu.
„To říkáte vy. Ale tato pečeť by pochopitelně mohla patřit…“ Rozhlédl se po síni, neurčitě mávl rukou a větu dokončiclass="underline" „… komukoli.“
Evanlyn se na chvilku opřela v židli a horečně přemýšlela. Věděla, že jednotlivé země si vedou seznamy s úředními pečetěmi, a věděla, že Arida patří do soupisu zemí, s nimiž si Araluen takové údaje vyměňuje. Než opustila Araluen, Duncan s Anthonym ji ubezpečili, že do poslední výměny byla asi před šesti měsíci spolu s Duncanovou pečetí samozřejmě zahrnuta i její pečeť. Vakír by to měl vědět. A jestliže to neví, může to znamenat jen jediné…
Zprudka vstala ze židle a otočila se ke svým pěti vyčkávajícím společníkům.
„Jdeme,“ řekla odměřeně.
Na nic nečekala a rázným krokem prošla mezi nimi. Její podpatky na dlážděné podlaze hlasitě klapaly. Ostatní ji spěšně následovali. U stupínku za jejich zády to začalo hučet. Will se ohlédl a spatřil, že vakír se opět vyhrabal na nohy a nesměle ukazuje směrem k Seletinovi. Kapitán nyní vykročil vpřed a volal za Evanlyn.
„Princezno Kasandro! Počkejte prosím!“ Stanula a zvolna se obrátila.
„Mám počkat?“ opáčila. Seletin k ní zamířil, ruce prosebně natažené. „Proč bych měla čekat na další urážky? Nechali jste mě jednat s nastrčenou osobou. Počkám v domě pro hosty, ale pouze do příštího odlivu. Pokud se nám pravý vakír do té doby nepředstaví, odplujeme.“
Seletin zaváhal, pak mu poklesla ramena a provinile se usmál.
„Omlouvám se, Vaše Výsosti.“ Obrátil se k tlusťoučké postavičce na stupínku. „Děkuji, Amáne. Dělal jsi, co jsi mohl.“
Falešný vakír sklíčeně svěsil ramena. „Omlouvám se, Excelence. Zaskočila mě.“
Podezření, které se v Evanlyn vzmáhalo, bylo potvrzeno. Povytáhla na kapitána jedno obočí.
„Excelence?“ zeptala se a on přikývl.
„Amán je můj účetní,“ řekl. „Soudím, že už jste uhodla, že vakírem v Al Šabě jsem já. Nyní byste se snad mohla vrátit zpět a začneme se skutečným vyjednáváním.“
Evanlyn váhala. Byla v pokušení trvat na své důstojnosti. Pak si vzpomněla na Eraka a uvědomila si, že každá vteřina odkladu prodlužuje jeho utrpení a nejistotu.
„Budiž,“ řekla a kráčela zpět ke stupínku. Čtyři Araluenci a Svengal jí šli v patách. Když opět procházeli audienční síní, Horác se sklonil k Willovi a pošeptal mu do ucha.
„Že je ale dobrá, co?“
Osmnáct
Seletin je odvedl z audienční síně do menší postranní komnaty. Uprostřed byl malý stůl obklopený tlustě vycpanými, pohodlnými polštáři. Oblouková nezasklená okna vedla na stinnou verandu a nad hlavou se zvolna sem a tam míhal velký vějíř obsluhovaný nějakým neviditelným sloužícím, který udržoval v místnosti chladivé proudění vzduchu.
Seletin jim pokynul, aby usedli. Will si uvědomil, že tady není žádné významnější místo pro vakíra. Seděl na stejné úrovni jako jeho hosté. V komnatě zůstali dva vojáci, kteří netečně stáli po stranách dveří. Na znamení jednoho z nich vešli druhým klenutým vchodem sluhové a na stůl pokládali mísy s ovocem spolu s kávovou konvicí a malými šálky. Evanlyn se potají usmívala, když spatřila, jak třem hraničářům při pohledu na kávu zasvítily oči.
„Omlouvám se za tu hru, kterou jsme sehráli tam venku,“ uhlazeně řekl Seletin. Willa napadlo, že vypadá, jako by se dosavadním průběhem jednání trochu bavil. Evanlyn neprojevila ani náznak nějakého pobavení.
„Bylo to opravdu nutné?“ zeptala se odměřeně a Seletin sklonil hlavu.