Halt kývl. „Myslíš tu zmínku, že jsme ‚přátelé a spojenci‘? To bylo hezké rýpnutí.“
Svengala pořád dopalovalo, že se tu takhle zbytečně mrhá časem. Navíc se nudil a byl unavený z toho diplomatického chování, a tak zatoužil po nějaké hádce, aby si ukrátil čas.
„No, svým způsobem má pravdu. To víte, tohle všechno je částečně i vaše chyba,“ prohlásil.
Halt se na židli předklonil a obočí mu vyjela nahoru. „Naše chyba?“
Svengal neurčitě mávl rukou. „Jo. Přece kdybyste vy mermomocí nechtěli, abychom my skončili s nájezdama na vaši zemi, vůbec bychom se sem nevypravili.“
„Odpusť mi, ale s tím nesouhlasím,“ řekla Evanlyn. „Přece nás nemůžeš chtít obviňovat z toho, že Erak má ve zvyku vyhrnout se na pobřeží, mávat sekerou a pobrat všecko, co není přibité?“ Hned si uvědomila, že ta slova mohla vyznít trochu hrubě, a tak omluvně dodala: „Nic ve zlém, Svengale.“
Svengal pokrčil rameny. „Budiž. Vlastně to Eraka při nájezdu dost vystihuje. Jenže jde o to, že…“
Ať už šlo o cokoli, zůstalo jim to utajeno, protože v tu chvíli se objevil sluha a oznámil Seletinův příchod. Vakír následoval pět kroků za ním, a když povstali, usmál se na ně.
„Ujednáno,“ oznámil a všichni kolem stolu se usmáli také.
„To je báječné, Excelence,“ řekla Evanlyn. „V zavazadlech mám příkaz k výplatě pro Silasiánskou radu. Je zapotřebí jen doplnit částku a já pak připojím svou pečeť. Můžeme to provést hned teď.“
Seletin spokojeně kývl. „Kdykoli vám to bude vyhovovat, Vaše Výsosti,“ řekl. „Nemusíte spěchat.“
Obě strany se naštěstí bez problému shodly na příkazu k výplatě. Příkazy pro Silasiánskou radu byly v této oblasti dobře známé, a i když Araluenci a Aridové měli rozdílné písmo, oba národy používaly stejnou číselnou soustavu. Odsouhlasená suma, kterou Evanlyn vyplní, bude pro všechny jednoznačná.
„Jsem si jistý, že s tím by Erak nesouhlasil,“ poznamenal Halt. „Kdy se s ním budeme moct setkat a oznámit mu tu novinu?“
Seletin zaváhal.
„Ach… ano. Dopravíme ho sem,“ souhlasil nakonec.
„Dnes?“ zeptal se Halt a opět se objevilo drobné zaváhání.
„Možná to potrvá trochu déle,“ odpověděl Seletin. Halt na něj podezíravě pohlédl.
„Jak dlouho?“ zeptal se velice důrazně. Seletin ho obdařil tím nejsmířlivějším úsměvem. Halt zůstával nesmiřitelný.
„Čtyři dny? Možná pět?“ řekl Seletin.
Evanlyn s Haltem si vyměnili rozhořčené pohledy.
„Kde vlastně je?“ zeptala se princezna Seletina. Willovi neušel napjatý podtón jejího hlasu. Podle všeho ani Seletinovi. Jeho odzbrojující úsměv trochu znejistěl.
„V pevnosti v Mararoku,“ řekl. „Jsou to čtyři dny jízdy směrem do vnitrozemí.“
Devatenáct
„Kdy jsi měl v úmyslu podělit se s námi o tuhle novinu?“ Klid v Haltově hlase byl zrádný. Seletin pokrčil rameny. „Až skončí vyjednávání. Nechal jsem ho přemístit z Al Šaby před třemi dny, když jsme poprvé spatřili vaši loď. Bylo klidně možné, že se nedohodneme, a pro ten případ jsem chtěl, aby vězeň byl někde, kam se jeho posádka nemůže potají přikrást a násilím ho vysvobodit.“ Pohlédl na Svengala. „Nic ve zlém.“
Skandijec se zhluboka nadechl a velice pomalu vydechoval. Bylo zjevné, že má co dělat, aby se ovládl.
„Víš, jestli lidi nepřestanou házet takovýma pomluvama, už to brzy začnu brát ve zlém. A pak půjde všechno spíš hůř než líp. Když my Skandijci vezmeme něco ve zlém, bereme si sekery.“
Seletin sklonil hlavu. „V tom případě přijmi moji nejhlubší omluvu. V každém případě, jelikož jednání skončilo úspěšně, pošlu zprávu do Mararoku a nechám oberjarla dopravit zpátky sem. Hned jak obdržím příkaz k zaplacení opatřený pečetí.“
„Ó ne. To si nemyslím,“ okamžitě prohlásila Evanlyn. „Nedám z ruky skoro sedmdesát tisíc rílů, dokud neuvidím, že zboží je nepoškozené.“ Málem už Svengalovi řekla, aby „nebral ve zlém“, že jeho oberjarla nazývá „zbožím“. Vzhledem ke Svengalovu předchozímu prohlášení však považovala za moudřejší to nedělat.
Dostali se do slepé uličky. Seletin nebyl ochoten přivézt Eraka zpátky na pobřeží, dokud nebude mít zmocnění k penězům. Stejně tak Evanlyn nehodlala zaplatit, dokud nebude mít důkaz, že Erak je v pořádku. Oba vyjednavači si neústupně měřili jeden druhého. Ticho nakonec prolomil Will.
„Co kdybychom ho jeli do Mararoku vyzvednout my?“ zeptal se Seletina. „Princezna se může přesvědčit, že Erak je v pořádku, a příkaz předat tam.“
Evanlyn i Seletin okamžitě pohlédli na Halta, co odpoví, a Willa napadlo, jak je to příznačné. Starší hraničář pokyvoval hlavou.
„Myslím, že je to dobrý nápad,“ řekl. Bylo to přijatelné pro obě strany. A navíc tu byla výhoda, že pojedou do aridského vnitrozemí. Jen velmi málo Araluenců se zatím odvážilo dál než na půl míle od pobřeží a hraničářská touha po strategických znalostech byla nenasytná. Pohlédl na Seletina. „Předpokládám, že zajistíš princezninu bezpečnost?“
„Vezmeme jako doprovod padesát vojáků,“ potvrdil Seletin.
„A moji posádku,“ připojil Svengal. „Konec konců, přísahali jsme, že budeme princeznu chránit.“
Tentokrát však Seletin nesouhlasil.
„Ne,“ prohlásil rozhodně. „Nedovolím, aby Aridou táhla ozbrojená jednotka Skandijců.“
„Je jich jen třicet,“ bezelstně namítl Svengal. Seletin se pochmurně usmál.
„Třicet Skandijců,“ řekl, „vydá za malou armádu.“
Svengal se při té pochvale musel skromně ušklíbnout. Seletin přejel pohledem k Haltovi.
„To nemohu dovolit,“ řekl prostě.
Halt kývl. „Má pravdu, Svengale. Ty bys taky nedovolil stovce aridských vojáků, aby se potloukali po Skandii, nebo ano?“
Svengal si zamyšleně okusoval knír a nakonec musel dát Haltovi za pravdu.
Když hraničář viděl, že je na vážkách, dodaclass="underline" „A myslím, že nás pět, spolu se Seletinem a padesáti vojáky, postačí, aby byla princezna v bezpečí.“
Evanlyn slabě zakašlala a všichni na ni pohlédli.
„Myslím, že princezna,“ prohlásila šibalsky, „by byla raději, kdybyste o ní nehovořili, jako by tu nebyla.“ Pak se usmála na Svengala a pokračovala: „Na tu krátkou dobu, kterou nám zabere cesta do Mararoku, ráda tebe i tvé námořníky přísahy zprostím.“
Nato se obrátila k Seletinovi.
„Tak kdy vyrazíme?“
Vyjeli druhého dne těsně před úsvitem. Seletin upozorňoval, že Aridové nejraději cestují v dopoledních hodinách, než slunce dosáhne plného žáru. Nikdo z Araluenců neměl důvod s ním nesouhlasit.
První míli cesty je provázel vítr od moře. Po ránu byl svěží a chladivý, a tak ujížděli rychle. Seletin poskytl Evanlyn koně z domácího plemene, které měli aridští bojovníci v oblibě. Byl vyšší než hraničářští koně, měl lehčí stavbu těla a ušlechtilejší vzhled. Srst měl na rozdíl od huňatých koníků hladkou a krátkou. Halt si pomyslel, že ten kůň je zřejmě schopen na krátkou vzdálenost dosáhnout bleskové rychlosti, a s obdivem ho sledoval. Nepochybně dokázal dobře snášet vedro a žár pouště.
Podobného koně nabídl aridský vůdce i Horácovi, ale ten se rozhodl zůstat na Kikrovi.
„Už mě zná,“ prohlásil s úsměvem.
Ujížděli do vnitrozemí a nad nízkými horami na východě se zvolna objevoval oranžový pruh. Když se dostali dál od pobřeží, vítr od moře ustal, ale vzduch zůstával chladný. Za jasných pouštních nocí žár rychle vyprchává, varoval je Seletin. Noci byly překvapivě chladné, zatímco dny sálaly horkem.