Will se vyhrabal na nohy. Pokoušel se na koně volat, ale z hrdla mu vycházelo jen chroptění. Myslel si — myslel — že o pár kroků dál něco vidí. Klopýtal tím směrem a věděl, že je to Cuk. Jenže nejasná postava, nic víc než napůl tušená tmavší skvrna v okolní tmě, se vzdalovala a zmizela Willovi z očí. Klopýtal kupředu a vítr se mu teď opíral do zad.
„Cuku!“ snažil se křičet. Ale neslyšel ani sám sebe, protože jeho křik zanikal ve vítězném jekotu silného větru. Will natáhl ruku, ale nenahmátl nic než letící písek.
Pak jako zázrakem uviděl, že z temné masy větru, písku a prachu se vynořuje stín.
„Cuku!“ zajíkl se. Jenže za límec pláštěnky ho popadla čísi ruka a táhla ho vpřed.
Mlhavě si uvědomoval, že má před sebou Seletina.
„Dolů… dolů!“ křičel na něj vakír a tlačil ho k tvrdé zemi. Will se železnému sevření bránil.
„Kůň…“ podařilo se mu ze sebe vypravit. „Můj kůň…“
„Nech… ho!“ Seletin mluvil pomalu a zřetelně, aby mu bylo v bouři rozumět. Nyní pobídl svého koně, vycvičeného a zvyklého žít v těchto podmínkách, aby poklekl, a druhou rukou pořád držel Willa za límec. Aridský kůň si lehl na bok a hlavu přitiskl k vlastnímu tělu. Will ucítil, že mu Seletin podrazil nohy, a když se oba ocitli na zemi, táhl ho do skromného závětří za koňským trupem.
„Cuk!“ ječel Will ze všech sil a vyprahlý krk při tom nesnesitelně pálil. Seletin zápolil s Willovou pláštěnkou, snažil se ji přetáhnout oběma přes hlavu, aby je chránila před pískem. Naklonil se, aby mluvil Willovi přímo do ucha.
„Tam venku zemřeš!“ křičel. „Teď ho nenajdeš. Zkus to, a umřeš! Je pryč! Rozumíš?“
Will si otupěle uvědomoval, že má pravdu. V oslepující a vířící spoustě písku, která je obklopovala, by neměl naději koně najít. Bodalo ho u srdce, když na Cuka pomyslel — jak je opuštěný a vyděšený v tom pekle — a nezadržitelně se rozvzlykal, bolestnými vzlyky, které otřásaly celým jeho tělem.
Slzy mu však netekly. Vedro a dotěrný dusivý písek a prach mu nedopřály dokonce ani takovou drobnou úlevu.
Dvacet jedna
Bouře se přehnala. Will netušil, jak dlouho je drtila, ohlušovala a mučila. Určitě celé hodiny. Ale nakonec pominula.
Když zuřila kolem nich, bylo to, jako by se jeho smysly uzavřely, takže vnímal pouze ječivý, trýznivý řev větru. V náhlém tichu, které její odchod provázelo, si začal uvědomovat jiné pocity. Na nohou a na těle mu leželo něco těžkého, a také na pláštěnce, kterou jim Seletin oběma přetáhl přes hlavu. Cítil, že Seletin se hýbá, a zavrtěl se, aby se také zbavil svírající zátěže. Pochopil, že je to písek, kterým je zasypal běsnící vítr.
Seletin vedle zakašlal a podařilo se mu vyprostit cíp pláštěnky. Svezl se na ně proud špinavého žlutohnědého písku. Will se přetočil na záda, stáhl pláštěnku z obličeje a pohlédl na své tělo.
Nikde neviděl ani známku po trupu nebo nohou. Nebylo tu nic než kopec písku. Will se s námahou posadil a rukama ze sebe odhrnoval písek. Všiml si, že Seletin dělá to samé.
Hromada za Willovými zády jako by se pohnula a on se polekaně otočil právě včas, aby spatřil, jak se Seletinův kůň převaluje a hrabe nohama. Hřebec se s námahou postavil a oba muže, kteří se za ním ukrývali, zavalila obrovská dávka písku. Jakmile stál hřebec na nohou, mocně se otřepal a lítal další písek.
Will se s námahou posunul na místo uvolněné koněm a cítil, že se mu tím pohybem nohy uvolňují. Ještě jednou zabral, vymanil se ze sevření písku a ztěžka vstal.
Dole pod nimi, na dně vádí, si ostatní počínali stejně. Všiml si pohybu v řadách nahromaděného písku, které označovaly místa, kde se ukryli. Potom se asi na dvaceti místech písek začal vzdouvat jako pod vlivem nějakého menšího zemětřesení, a postupně se objevovala těla. Protože ostatní byli chráněni břehem, dopadli lépe než on se Seletinem. Vrstva písku, která je přikryla, nebyla tak vysoká a těžká. Koně se pod ochranou břehu mohli postavit zadkem proti větru, a tak byli v lepším stavu. Přinejmenším byli zasypaní jen z poloviny.
Will se podíval na Seletina. Celý obličej měl pokrytý přilnavým škraloupem jemného žlutavého písku. Oči, zarudlé a rozbolavělé, z něj vykukovaly jako z otvorů nějaké strašidelné masky. Will pochopil, že sám nejspíš nevypadá o moc líp. Vakír unaveně potřásl hlavou. Z rozsochy sedla sejmul měch s vodou, navlhčil cíp kufíje a začal zvířeti stírat písek nalepený kolem očí. Tiše k němu přitom promlouval. Pohled na koně, důvěřivě se odevzdávajícího do péče svého jezdce, Willovi připomněl strašlivou skutečnost. Horečně se rozhlížel kolem a doufal v nemožné — že uvidí ještě jednu hromadu písku, z ní se vynoří huňaté Cukovo tělo a bude se škrábat na nohy. Jenže nic takového nespatřil.
Cuk byl pryč.
Ztracený někde v pusté poušti. Will klopýtavě ušel pár kroků od okraje vádí a snažil se volat jeho jméno. Sucho a písek v krku však zmařily jeho úsilí a nevydal ze sebe ani hlásku. Ucítil na rameni něčí ruku, a když se otočil, Seletin mu podával měch s vodou. Nabral doušek do úst, vypláchl je a vodu vyplivl. Pak se napil a cítil, jak mu teplá voda svlažuje hrdlo.
Uvědomil si, že Seletin se ještě nenapil, vrátil mu měch a sledoval, jak si vypláchl ústa, vyplivl a potom polkl jeden nebo dva doušky.
„Jsi… v pořádku?“ ptal se trhaně. Will zavrtěl hlavou a máchl rukou směrem do pouště za nimi.
„Cuk,“ řekl zničeně. Víc říct nemohl. Zaslechl smekání a klouzání bot po písku a otočil se. Uviděl Halta, jak vyčerpaně šplhá nahoru na břeh vádí. I jemu pokrýval obličej nános žlutého písku. Oči měl zarudlé a zanícené.
„Jsi v pořádku?“ zopakoval Halt Seletinův dotaz. Pak rychle přejel očima ze strany na stranu a v tváři se mu mihlo zděšení. „Kde je Cuk?“ zeptal se s obavami. Will svěsil hlavu a bylo mu do breku. Ale stejně jako předtím se slzy neměly z čeho vytvořit.
„Pryč,“ řekl smutně. Dostal ze sebe jen to jediné slovo. Máchl rukou směrem do pouště.
„Pryč?“ podivil se Halt. „Kde pryč? Jak?“
„Kůň se ve vichřici splašil a vytrhl se,“ vysvětlil Seletin. Will usouženě pohlédl na Halta a zavrtěl hlavou.
„Já ho neudržel,“ vyhrkl. „Pustil jsem otěže! Je to moje vina… moje vina!“
Cítil, že mu Halt položil ruku kolem ramen, přitáhl ho k sobě a objal. Will v tom však nenašel žádnou útěchu. Nikdo a nijak nemohl zmírnit bolest, kterou prožíval. Jeho kůň, jeho milovaný Cuk byl pryč. A on za to mohl, protože pustil koníkovy otěže. Zklamal svého kamaráda Cuka ve chvíli, kdy on byl zmatený a vyděšený a kdy pomoc a podporu svého pána nejvíc potřeboval.
A konečně se dostavily i slzy, protlačily se spečenou vrstvou žlutého prachu na tvářích a Will položil hlavu Haltovi na rameno a nezadržitelně se rozvzlykal. Mlhavě slyšel hlasy přátel, kteří se vyčerpaní shromáždili kolem a vyptávali se, a slyšel i strašlivou, děsivě nezměnitelnou odpověď, kterou jim Halt dal.