„Cuk je pryč.“
Tři slova. Tři slova, která všem vzala řeč. Gilan, Horác i Evanlyn věděli, jak mnoho koník pro Willa znamenal. Věděli o zvláštním poutu, které se mezi hraničářem a jeho koněm vytvoří. A i když Svengal to vlastně nedokázal plně pochopit, pomyslel si, že to lze přirovnat ke smutku, jaký by zažíval Skandijec, kdyby přišel o svou loď, a také s Willem soucítil.
Will nejasně slyšel, jak té hrozné zprávě nemůžou uvěřit. Hraničář a jeho kůň byli něco víc než jen jezdec s koněm. To věděli všichni. Hraničář srůstal se svým koněm od prvních dnů, kdy se stal učněm, a společně se učili zvláštním dovednostem.
Seletin nechápavě přihlížel. Miloval koně jako všichni Aridové. Ale věděl, že v zemi drsné jako tahle jsou ztráty nevyhnutelné. Zlomená noha, nedostatek vody, žár slunce, samotářští pouštní lvi, písečné kobry číhající v každém vlhčím nebo stinném zákoutí, to vše mohlo koně zabít. Takové ztráty byly politováníhodné. Ale bylo nutné je snášet. Pohlédl na slunce a poznal, že už je po poledni.
„Pár hodin si tu odpočineme,“ řekl. „Budeme pokračovat později odpoledne, až nebude takové vedro.“
Nařídil svým mužům, aby rozdělali oheň a připravili kávu. Pochyboval, že po utrpení, kterým prošli, bude mít někdo pomyšlení na jídlo. Věděl však, že káva je vzpruží. Sledoval, jak starší hraničář odvádí svého učně stranou do skrovného stínu pod břehem vádí a pomáhá mu usednout.
Princezna a mladý bojovník se k nim chtěli připojit a nabízeli útěchu, ale starší muž je pokynem ruky zadržel. Ještě nebyla vhodná doba.
Seletin věděl, že mladík musí být vyčerpaný. Všichni byli. Taková bouře, jakou přestáli, nedala vydechnout nikomu, koho zastihla. Svaly, nervy, mysl, vše měli napjaté k prasknutí. Strach drtil zejména ty, kdo písečnou bouři ještě nikdy nezažili. Tělesné a duševní vyčerpání bylo zničující.
Druhý hraničář, ten, co se jmenoval Gilan, se přesunul k vojákům rozdělávajícím oheň. Počkal, až uvaří kávu, a potom odlil trochu do misky a odnesl ji ke schoulené postavě pod břehem vádí. Dřepl si vedle mladíka a misku mu podával.
„Wille, no tak,“ řekl tiše. „Napij se.“
Will misku chabě odsunul. Utápěl se v neštěstí. Gilan misku znovu přistrčil a šťouchl s ní do Willa mnohem důrazněji.
„Budeš to potřebovat,“ řekl. „Jestli pojedeme hledat Cuka, budeš potřebovat sílu.“
Halt se po něm podíval, zaskočený jeho slovy.
„Co jsi to říkal?“ zeptal se nevěřícně, ale Gilan se otázkou nenechal vyvést z míry.
„Pojedu s ním,“ prohlásil. „Cuka najdeme.“
Will poprvé zvedl hlavu, vzal si misku a přes okraj hleděl na Gilana. V očích mu blikla slabá naděje. Velmi slabá, viděl Gilan, ale byla tam.
Halt prudce vstal — přidržel se Gilanovy ruky a vytáhl se na nohy. Odváděl mladého hraničáře pár kroků stranou.
„O čem to mluvíš?“ namítl tlumeně. „Cuk je pryč. Je mrtvý.“
Gilan zavrtěl hlavou. „To nevíme. Možná se ztratil, ale jak můžeš říct, že je mrtvý?“
Halt rozpačitě rozhodil rukama. Ukázal na hromady navátého písku všude kolem. „Zažil jsi stejnou bouři jako my?“ zeptal se.
Gilan klidně kývl hlavou. „Ano. A přežil jsem. Stejně tak Blaze. Zdá se mi, že se trochu ukvapuješ v úsudku, že Cuk je mrtvý. Hraničářští koně mají tuhý kořínek.“
Halt uznal, že na tom něco je. „Dobrá. Předpokládejme, že máš pravdu. Přežil. Jenže se někde tady ztratil. A jen bůh sám ví, kde.“
„Ztratil,“ zopakoval Gilan. „A co je ztracené, to se dá najít. Musíme to zkusit. Kdyby se ztratil Abelard, udělal bys to,“ dodal a Halt spolkl námitku, že je to beznadějné. „Pojedu s ním. Dej nám dva dny. Za tu dobu Cuka buď najdeme, nebo se k vám připojíme v Mararoku.“
„Ne, Gile. Ty nejezdi. Pojedu sám.“
Oba hraničáři se otočili, zaražení zvukem Willova hlasu. Víc než samotná slova je zaskočila jistota, s jakou zazněla. Will byl ještě před pár minutami zničený žalem, ale teď se mu ukázal paprsek naděje. A on se ho dychtivě chopil.
„Nemůžeme Evanlynin doprovod ještě víc oslabit. Všichni jsme králi přísahali, že ji budeme chránit,“ řekl. „Já budu z nás ze všech chybět nejmíň, takže pojedu sám. Kromě toho,“ dodal, „já ho ztratil, a tak je na mě, abych ho hledal.“
„Nebuď jako blázen!“ vybuchl Halt. „Jsi ještě kluk!“
Willova tvář, plná prachu rozmazaného slzami, ztuhla a on tu stál proti svému učiteli, proti člověku, kterého ctil a vážil si nejvíc ze všech. Nadechl se k odpovědi, ale Gilan zvedl ruku, aby ho zadržel.
„Wille, než něco řekneš, nech nás prosím chvilku o samotě,“ požádal. Will zaváhal a Halt se zatvářil stejně zarputile jako on. Ale Gilan kývl hlavou a Will tedy souhlasil a stáhl se zpět na své místo u břehu vádí.
„Halte,“ spustil Gilan mírným hlasem, „zkusme si představit jednu věc. Kdyby se ztratil Blaze a já se rozhodl jít ho hledat, pokusil by ses mě zastavit?“
„Jis…“ bez rozmýšlení začal Halt. Pak se přihlásil rozum. „Jistěže ne,“ dořekl. „Jenže ty jsi hraničář. Will je kluk.“
Gilan se na něj usmál. „Ty sis toho nevšiml, Halte? On vyrostl. Už to není ten hubený patnáctiletý kluk, kterého jsi vzal pod svou ochranu. Už je hraničář se vším všudy, až na to označení.“
„Ještě je učeň,“ trval na svém Halt. Gilan znovu zavrtěl hlavou a usmál se na Halta.
„Vážně si myslíš, že nesloží závěrečné zkoušky?“ zeptal se. „Je to formalita a ty to víš. Mohl bych jmenovat půl tuctu hraničářů, které předčí schopnostmi a šikovností — a chytrostí.“
„Ale je moc mladý, aby…“ Halt nedokázal větu dokončit. Věděl, že to, co říká Gilan, je pravda. Jeho rozum to věděl. Cit však napovídal, aby mladého učně chránil a staral se o jeho bezpečí. Kdyby Will odjel sám do pouště, kdo ví, jaká nebezpečí by tam na něj číhala? Gilan položil Haltovi ruku na rameno. Je to zvláštní pocit, pomyslel si, dávat rady člověku, kterého si vážím víc než kohokoli jiného.
„Halte, ty víš, že přijde čas, kdy ho budeš muset nechat jít. Nemůžeš být u něj a ochraňovat ho po celý jeho další život. Kvůli tomu jsi ho na hraničáře necvičil. U mě ses o to snažil, pamatuješ?“
Halt se na něj při těch slovech ostře podíval. Gilan, stále s úsměvem, odpověděl Haltovi na nevyslovenou otázku.
„Když jsem byl učněm posledních několik měsíců, začal ses chovat jak starostlivá kvočna,“ prohlásil. „Pamatuješ na toho medvěda zabijáka, kterého jsme měli vystopovat? Snažil ses mě pod kdejakou záminkou nechat na Redmontu.“
Halt svraštil čelo a usilovně přemýšlel. Opravdu to udělal? A musel připustit, že možná ano. Přemýšlel znovu o Willovi a musel s Gilanem souhlasit. Ten kluk — mladý muž — opravil se, se za několik měsíců nepochybně stane hotovým hraničářem. Už nebylo co ho učit. Zkoušky byly formalitou.
„Halte, svěřil bys mu svůj život?“ vyrušil ho Gilan a Halt k němu vzhlédl.
„Ano,“ řekl tiše. Gilan ho znovu poplácal po rameni.
„Pak mu svěř jeho vlastní,“ řekl prostě.
Dvacet dva
Will si vybral jednoho z desítky koní, které s sebou vojenský doprovod vezl navíc. Byl grošovaný a mezi aridskými koňmi nejmenší. Byla to bezděčná volba a Will si později uvědomil, že malého koně si vybral nejspíš proto, že na takového byl zvyklý.
„Jmenuje se Šíp,“ sdělil mu voják, který o koně pečoval. S úsměvem pohlédl na velký dlouhý luk navlečený na Willových ramenou. „Správná volba. Máš pro koně oko.“