Když vyjmenoval tolik kladů, všichni pookřáli. Will byl schopný, chytrý a vynalézavý. Všichni věřili, že v nesnázích obstojí. V minulosti se mu to vždy podařilo. Jezdci z aridského doprovodu vyjeli z tábora a všeobecná nálada stoupla.
Ale když Halt otočil Abelardovu hlavu a zamířil jiným směrem, než odjel Will, dolehl na něj pocit, že je tu něco, co při svých úvahách opomněl.
Dvacet tři
Halta v následujících dnech čekaly kruté výčitky kvůli nesnázím, kterým se Will nemohl vyhnout, a kvůli nebezpečí, do jakého se jeho mladý přítel dostal. Měl to vědět, říkal si. Měl si to uvědomit.
Halt si totiž s křišťálovou průzračností, kterou umožňuje pohled zpátky, vybavil, proč se hrad, na kterém léta žil, jmenuje právě Redmont — neboli Červená hora. Jmenoval se tak proto, že skála, která tvořila jeho mohutné hradby, mu v odpoledním světle propůjčovala načervenalý odstín. Ta skála byla ze železné rudy s vysokým podílem železa.
Halt věděl, že Will pojede oblastí zvanou Červené hory. Měl si v duchu vytvořit spojení: železná ruda, Redmont, železná ruda a Červené hory.
V horách se skutečně nalézala mohutná ložiska železné rudy — tak bohatá, že místy vystupovala až na povrch v podobě velkých žil. Červené zabarvení vznikalo působením vzduchu. Nesnáze, kterým se Will nevyhne, až bude projíždět těmi velkými ložisky železné rudy — a některé kopce se z ní skládaly téměř úplně —, spočívaly v tom, že magnetická jehla hledače severu se odchýlí od přibližného zemského severu, neboť ji bude přitahovat kov vyskytující se všude kolem.
Seletin o ložiscích samozřejmě věděl. Většina železa a oceli, které Aridové používali, pocházela z této oblasti — zejména proto, že ruda byla tak snadno dostupná a nebyly zapotřebí hluboké šachty ani složitá zařízení. Jenže Arid nevěděl nic o tajemství hledače severu a tři hraničáři se měli na pozoru, aby mu zůstalo skryto. Takže Seletin se nijak nemohl dovědět, že Willův postup bude nepříznivě ovlivněn působením železa, protože jehla se bude vychylovat nejprve jedním směrem a potom druhým.
Oba dohromady tedy měli znalosti, které mohly Willa zachránit. Ani jeden z nich si to však neuvědomil, a tak ani jeden z nich nic neřekl.
Kdyby Will jednoduše ujížděl s pohledem přikovaným k hledači severu, možná by ho to napadlo. V takovém případě by si třeba všiml, že jehla se čas od času divoce zatočí a vychýlí. Jenomže k takovému postupu nebyl Will vycvičen. Konec konců, člověk nemůže projíždět územím, kde číhají neznámá nebezpečí, a nezvednout při tom zrak z magnetické jehly.
Will to dělal tak, že pravidelně zastavoval a držel hledač severu ve výši očí, dokud se jehla neustálila. Pak otáčel kruhovým okrajem opatřeným stupnicí, dokud se jehla nekryla se značkou pro sever. Potom se podíval do průzoru na straně a očima vedl spojnici ke značce pro severovýchod, přičemž jehlu stále udržoval namířenou k severu. Hleděl průzorem a pátral po zřetelném orientačním bodu ve vzdálenosti několika mil a rozjel se směrem k němu na severovýchod. Jakmile k bodu dorazil, celý postup zopakoval, našel další orientační bod severovýchodním směrem a ujížděl k němu.
Vůbec ho nenapadlo, že pokaždé, když tento postup zopakoval, se od zamýšleného směru cesty ve skutečnosti odchyloval dál a dál na východ.
Kdyby to bylo v Araluenu, asi by si všiml, že poloha slunce není správná, a došlo by mu, že něco není v pořádku. Byl však ukolébán vědomím, že tady na dalekém jihu putuje slunce po obloze jinak. Věřil hledači severu, tak jak byl naučen.
A čím dál jel, tím víc sjížděl z cesty.
Jakmile projel Červenými horami, vše se srovnalo a jehla se vrátila do správného postavení vůči severu. Jenže mezitím už byla škoda napáchána a Will se ocitl na míle daleko od místa, kde si myslel, že je.
V poledních hodinách odpočíval, tak jak to odpozoroval od Seletina. Nikde nebyl žádný stín, slunce stálo téměř přímo nad hlavou a na dohled bylo jen málo stromů větších než pouhý keř. Will postavil malý stan, aby získal trochu stínu, a vlezl dovnitř. Oba konce stanu nechal otevřené, aby jimi mohl proudit vzduch. Vzduch se však v poledne na poušti stejně nehýbal.
Šíp musel bohužel snášet žár přímého slunce. V takových podmínkách ale vyrostl.
Will seděl se zkříženýma nohama v těsném přístřešku, rozložil Seletinovu mapu a snad už podesáté toho dne ji studoval.
Našel výchozí polohu a potom ukazováčkem sledoval severovýchodní směr přes Červené hory a do holé, sluncem vyprahlé pláně, kde se nyní nacházel. Odhadl vzdálenost, kterou urazil, a zvolil bod na mapě.
„Měl bych být… tady,“ řekl. Svraštil čelo a vracel se po severovýchodní cestě. Kdyby tomu tak bylo, měl někdy před polednem spatřit nápadný orientační bod — velkou horu s plochým vrcholem kousek na východ od zvolené trasy.
Nikde po ní ale nebylo ani známky. Napadlo ho, že nějaký takový kopec viděl asi před hodinou, ale byl to jen matný obraz v dáli, roztřesený v horkém vzduchu. A ležel naopak na západ od jeho trasy.
Že by sešel tak daleko z cesty? Zavrtěl hlavou. Při určování směru a volbě orientačních bodů byl úzkostlivě pečlivý. Dovedl by připustit, že se uchýlil o dvě stě padesát kroků. Možná i čtvrt míle. Ale při výcviku se v určování trasy nikdy nedopustil tak velké chyby.
Stolová hora, kterou zřejmě viděl, byla asi tři nebo tři a půl míle na západ od místa, kde se nacházel teď. Zamyšleně poťukával do mapy. Jasně, řekl si, v poušti docela dobře může být víc než jen jedna hora s plochým vrcholem. Vlastně to tak určitě bylo. Možná že ta, kterou označil Seletin, zvětrala působením počasí a její tvar už nebyl tak výrazný. Svinul mapu a odložil ji. Tak to muselo být, řekl si. Prostě ji nepoznal. Byly tu však ještě další orientační body, které měl spatřit zítra — skála s viklanem a šňůra strmých útesů s mnoha jeskyněmi. Stačilo, když se po nich bude pořádně dívat.
Dalších několik hodin ubíjejícího vedra proseděl ve stanu. Nechápal, jak to může vydržet kůň, který stál venku. Šíp, naučený životu v takových podmínkách, ve skutečnosti našel proužek stínu za nízkým křoviskem. S nespokojeným zamručením se položil na bok. Hlavu s citlivými místy kolem očí, nozder a tlamy položil do nejtemnější části skrovného stínu poskytovaného větvemi.
Slunce překročilo zenit a začalo sestupovat k západnímu okraji pouště. Will se unaveně vyplazil ze stanu. Nemohl říct, že si odpočinul, a cítil se vedrem úplně vysušený. Oba měchy s vodou si vzal do stanu s sebou. Kdyby je nechal venku na slunci, voda by byla tak horká, že by se nedala pít. A hodně by se jí z měchů vypařilo, protože nikdy nebyly dokonale nepropustné.
K sedlovému ranci byla přivázaná skládací kožená nádoba na vodu. Will ji odvázal a rázně rozložil. Šíp to zaslechl a hned se převalil a hrabal se na nohy. Otřepal se, aby setřásl lepkavý písek ze srsti. Pokojně došel k Willovi nalévajícímu vodu z jednoho měchu do nádoby. Will obdivoval, že kůň se nijak nepokoušel dostat se k vodě dřív, než mu ji podá k tlamě.
Když začal Šíp vodu hlučně srkat, Will si nedočkavě olízl rty. Patro i jazyk měl slepené a ztuhlé a sám po vodě strašně toužil. Byl však naučen postarat se nejprve o koně, a tak čekal, až se Šíp napojí, a teprve potom zvedl měch ke rtům. Nasál velký doušek, chvíli převaloval vodu v ústech a pak ji zvolna nechal stékat do hrdla. Byla hodně teplá a měla nahořklou příchuť od koženého měchu. Pomyslel si však, že je to božský nápoj. Nechal poslední kapky skanout do hrdla, napadlo ho, že by si ještě lokl, ale odolal a zatlačil zátku.