Zaujalo ho, že Šíp vypil, co bylo v nádobě, a ustoupil pár kroků stranou. Každý jiný kůň, dokonce i Cuk, by se domáhal další vody. Zase aridská škola, pomyslel si. Když vzal ze sedlové brašny pytlík se zrním a trochu ho nasypal do nádoby, uvažoval, co asi dělá Cuk, kde je a jestli je zdravý. Postavil nádobu na zem před Šípa a poslouchal, jak koňské čelisti chroustají zrní.
Will měl pár datlí a chlebovou placku. Byla okoralá a dost tvrdá, ale stejně ji snědl. Neměl ani trošičku hlad, soudil, že to bude tím pekelným vedrem. Věděl ale, že musí něco sníst.
Rychle usrkl ještě trochu vody. Když zátka při otvírání měchu lupla, Šíp zvedl hlavu. Will jako by v těch velkých, lesklých očích viděl výčitku.
„Ty jsi na tohle zvyklý. Já ne,“ sdělil Šípovi. Koně podle všeho omluva nezajímala. Strčil znovu nos do nádoby a velkým jazykem šátral na dně po zapomenutých zrnkách obilí.
Will pohlédl na slunce a odhadl, že mu zbývá zhruba ještě hodina, než bude muset zastavit a utábořit se. Jeho vlastní stín se mu za zády legračně protáhl a na nerovném povrchu se vlnil. Will věděl, že Seletin začíná i končí denní pochod za tmy. Aridové nebyli odkázaní na hledání orientačních bodů průzorem hledače severu, takže světlo k jízdě nepotřebovali.
Will potřeboval vidět — orientační body, jimiž se řídil, i čáry zakreslené na mapě. Znovu pomyslel na plochou horu a zahlodal v něm červ pochybnosti. Že by přece jen ztratil směr?
Osedlal Šípa, sbalil stan, pokrývku i ostatní výstroj a vše přivázal za sedlo.
„Pojedeme ještě hodinu,“ sdělil Šípovi. Kůň neprojevil nadšení, ani zklamání. Trpělivě stál a Will se vyhoupl do sedla. Když byl nahoře, vytáhl hledač severu, nastavil ho a podíval se průzorem. Přijatelným orientačním bodem se stal asi deset stop vysoký solný a písečný útvar s krystalky třpytícími se ve světle nízkého slunce. Will mlaskl jazykem a pobídl Šípa do kroku.
Jak slunce klesalo níž, krajinu směrem na západ osvětlovalo zezadu, a tak byly její obrysy čím dál zkreslenější. Will měl pocit, že vidí řadu útesů — i když se zdály trochu nízké, aby se jim tak dalo říkat. Je to spíš vyvýšený pruh země, napadlo ho. A nešlo poznat, jestli jsou v nich jeskyně, jak uváděla mapa. Čelní strana, nasvícená klesajícím sluncem zezadu, ležela teď v hlubokém stínu a Will nedokázal rozeznat podrobnosti. A přece, myslel si, by to mohly být ty útesy vyznačené na mapě. A mohly by v nich být jeskyně. Řekl si, že tam jsou. Musely tam být.
Ale opět ucítil, jak v něm zavrtal červ pochybnosti.
Když se rudý kotouč slunce přiblížil k obzoru, Will usoudil, že je čas zastavit. Musel nasbírat dříví na oheň a k tomu potřeboval světlo. Spoutal Šípovi nohy, aby neutekl, a zamířil k nedalekému nízkému, suchému křovisku. Pravou rukou vytáhl saxonský nůž. Luk držel v levé, natáhl ji dopředu a silně křovím zatřásl, tak jak to viděl dělat Seletinovy vojáky. Věděl, že ve stínu pod takovými keři se skrývají písečné kobry, a chtěl je vyplašit, aby nesáhl do smrtící pasti.
Žádná kobra tam však nebyla a Will nadělal dostatečnou zásobu dřeva na oheň. Větve keřů byly olejnaté, a než je oheň strávil, dlouho vydávaly jasný a suchý žár.
Připravil ohniště, ale dřevo zatím nezapálil. Když se tak postaral o to nejdůležitější, odsedlal Šípa a postroj odložil stranou. Podíval se na oblohu a sjel pohledem ke stanu vedle sedla a smotaných přikrývek.
„Nepotřebuju ho,“ rozhodl se nakonec.
Rozbalil přikrývky, sedl si a nadskočil, protože jeden z četných kamenů v poušti se mu zaryl do zadku. Bolestně zatoužil po misce kávy, ale neměl vody nazbyt. Spokojil se s dalším lokem z měchu a hrstí datlí. Když viděl Šípův vyčítavý pohled, s heknutím vstal a šel koně nakrmit a napojit.
Slunce konečně zapadlo a denní žár začal z pouště vyprchávat. Věděl, že o půlnoci bude skoro mráz. Prověřil pouta na Šípových nohou a pak se vrátil k pokrývkám. Byl hrozně vyčerpaný. Denní vedro bylo velkou zátěží, ubíjelo celé tělo a Will se cítil unavený a zničený. Tma rychle houstla a nad hlavou se mu objevily první hvězdy.
Rozsvěcovaly se další a další a Will ulehl na záda a s rukou položenou za hlavou na ně upřeně hleděl. Hvězdy mu obvykle připadaly přívětivé a přátelské. Ale ten večer ne. Byl myšlenkami u Cuka, ztraceného kdesi v nemilosrdné poušti. A u Halta a ostatních, daleko na jihozápadě. Smutně zavzpomínal na veselé povídání u táborového ohně a na misky husté oslazené kávy. Olízl si rty.
Ani hvězdy nepřinášely úlevu. Byly cizí. Chladné, bezcitné a lhostejné k němu i k jeho trápení. Důvěrně známá souhvězdí severní oblohy tu chyběla. Když se trochu natočil, jedno nebo dvě z nich uviděl nízko nad severním obzorem.
Ale tyhle cizí pouštní hvězdy mu nepřinášely vůbec žádnou úlevu.
Šíp zneklidněl a Will zaslechl v dáli chraplavé zavrčení. Věděl, že takové zvuky vydává lev. Byl by očekával vznešené, strašlivé řvaní. Skutečností však bylo tohle kašlavé vrčení. Pohlédl na koně. Šíp strnule stál, uši měl nastražené a oční bělma vystouplá.
„Radši zapálím oheň,“ zdráhavě rozhodl Will. Ztěžka vstal, přešel k ohni a uchopil křesadlo. Za chvíli měl malý, jasný oheň. Přivedl k němu Šípa trochu blíž. Se svázanýma nohama se kůň pohyboval neohrabaně, ale Will si nemohl dovolit mu pouta sejmout a riskovat, že o koně přijde.
„Uklidni se,“ řekl mu. A Šíp se za pár minut skutečně uklidnil. Hlava mu opět poklesla a svěsil uši.
Will se natáhl a přikryl se až po bradu. Protože byl zvyklý spát tehdy, když měl příležitost, usnul téměř okamžitě.
Vyšel měsíc a Šípovo polekané zařehtání vytrhlo Willa ze spánku. Vteřinu nebo dvě byl hrozně zmatený a nevěděl, kde je. Pak si vše vybavil a zvedl se na nohy. S lukem v jedné ruce a se šípem v druhé pátral v okolní husté tmě.
Opět uslyšel kašlavé zavrčení a zdálo se, že je možná o kousek blíž. Prohrábl oheň, přiložil několik větví a sedl si, zády opřený o sedlo a s lukem položeným na kolenou.
Přitáhl si pokrývku těsněji kolem ramen a usadil se co nejpohodlněji, smířený s tím, že bude muset zůstat na stráži a jen poklimbávat vsedě, i když každý sval a všechny kosti v těle ho bolestně vybízely k tomu, aby se natáhl a odpočíval.
„Šelmy nikdy nespí,“ vzdychl. Cítil, že noc bude dlouhá, chladná a nepohodlná.
Dvacet čtyři
Jak si Will předtím všiml, skupina vedená Seletinem každý den putovala několik hodin před úsvitem.
Vstávalo se dlouho před svítáním, aridští vojáci rozdělávali ohně na vaření, připravovali kávu a opékali chlebové placky. Seletin si všiml, že od té doby, co se s nimi před dvěma dny rozloučil nejmladší hraničář, v araluenské skupince se cosi změnilo. Když u táborového ohně pili ranní kávu, už nežertovali a nesmáli se. Byli zamlklí, měli starost o chybějícího druha.
Nejvíc patrné to bylo na třech mladých lidech: na Horácovi, princezně a mladém hraničáři Gilanovi. Halt pochopitelně stále zachovával nehybnou tvář. Vždy býval zachmuřený a skoupý na slovo. Ale Seletinovi připadalo, že v posledních dnech se jeho chmury ještě víc prohloubily. Bylo zjevné, že mladý hraničář Will je duší celé společnosti a ostatní těžce nesou jeho nepřítomnost.