„Toho se právě obávám,“ poznamenal Seletin.
Seletinovy obavy byly opodstatněné. O hodinu později dojeli k místu, kde se odehrála bitva. Nebyla to vlastně tak docela bitva, ale spíše masakr. Mrtvá těla koní, mezků, velbloudů i lidí ležela roztroušena po poušti — bezduchá těla obklopená tmavými skvrnami zasychající krve vsáknuté do písku.
Byla to skupina obchodníků z Al Šaby a všichni do jednoho byli pobiti.
Když jezdci vklusali mezi supy, velcí černí ptáci nechali hodování a za líného mávání křídel se vznesli do vzduchu. Halt pokynul Evanlyn a Horácovi, aby se drželi vzadu. Oni s Gilanem sesedli a společně se Seletinem procházeli mezi těly.
Lidé i zvířata byli pobiti a potom v nějakém nesmyslném záchvatu šílenství rozsekáni. Stěží se našlo tělo, které by mělo jen jednu smrtelnou ránu. Vaky s nákladem byly roztrhané a jejich obsah rozházený po zemi. Vše, co mělo nějakou cenu, zmizelo. Dravci pak hrůzné dílo dokonali.
„Kdy se to stalo, co myslíš?“ zeptal se Halt. Seletin se rozhlédl kolem, jeho obvykle klidná tvář byla zdrcená a potemnělá zlostí.
„Řekl bych, že dnes ráno,“ odpověděl a Gilan, klečící vedle jednoho z těl, to kývnutím Haltovi potvrdil.
„Velké šelmy jako kočky a šakali se k nim ještě nedostaly,“ vysvětloval Seletin. „Mají ve zvyku připlížit se v noci, takže to muselo být dnes krátce po úsvitu. A supi se stále ještě slétají.“
Zatímco Seletin hovořil, Halt se vzdálil a pozorně obhlížel místo události. Seletin pohlédl vzhůru, kde nad nimi pomalu kroužili černí ptáci, lehce plující v proudech teplého vzduchu, který stoupal z pouště.
„Tušíš, kdo to mohl udělat?“ zeptal se Gilan. Seletin se na něj na chvíli upřeně zadíval a pokoušel se ovládnout rozhořčení.
„Tualagové,“ řekl stručně — téměř to slovo vyplivl. „Všechno tohle…“ Ukázal na rozsekaná těla. „… je dokonalá ukázka jejich práce.“ Rozpačitě potřásl hlavou. „Ale proč? Proč by útočili na dobře ozbrojenou výpravu? V doprovodu bylo víc než dvacet vojáků. Tualagové zpravidla přepadávají malé karavany. Proč tuhle?“
„Třeba jim někdo zaplatil,“ řekl Halt. Vrátil se z obhlídky hrůzného výjevu. Vakír na něj zachmuřeně pohlédl.
„Kdo? Kdo by jim platil?“ zapochyboval.
„V první řadě ten, kdo zradil Eraka,“ řekl Halt. „Rozhlédni se kolem. Nikde po něm není ani stopy. Ten, kdo zabil tvoje vojáky, ho odvedl s sebou.“
Dvacet pět
Willovy chyby se začínaly hromadit. Zároveň s tím rychle narůstalo nebezpečí.
První chybu, tu, která vedla ke všem ostatním, si stále neuvědomil. Byla jí skutečnost, že podstatnou část prvního dne se kvůli nepřesnostem hledače severu odchýlil z původně zamýšleného směru daleko na východ. Když se konečně dostal z vlivu rudných ložisek v Červených horách a hledač severu znovu ukazoval správně, škoda už byla napáchaná. S každou mílí se odchyloval dál od trasy, o níž se domníval, že je správná. Teď ujížděl rovnoběžně s ní, jenže na míle daleko od míst, kde si myslel, že je.
Jeho druhou chybou bylo, že sám sebe přesvědčil, že spatřil orientační body, které hledal. Jistě, žádnou stolovou horu neviděl. Ale sám sobě namluvil, že kolem ní určitě projel a nepoznal ji, a sám sobě to zdůvodnil tím, že její tvar se během času nepochybně změnil a už nemá tak výrazný obrys, jaký uváděla Seletinova mapa.
A nízký pás, který viděl včera pozdě odpoledne, ničím nepřipomínal skutečné pásmo útesů. Jenomže Will potřeboval uvěřit, že viděl útesy, takže přesvědčil sám sebe, že tomu tak opravdu bylo. Samozřejmě neviděl žádné jeskyně, i když mapa ukazovala, že v útesech se jich nachází celá řada. Místo toho se uklidňoval, že jeskyně nejsou vidět, protože jsou zahalené podvečerním stínem.
Aby tu otázku konečně vyřešil jednou provždy, měl by v příštích několika hodinách spatřit skalní útvar s viklanem — velký balvan nebezpečně balancující na vrcholku menší skály. Něco takového, říkal si s narůstající neblahou předtuchou, se nedá s ničím splést.
Pokud ten velký balvan ze skalního útvaru v noci nespadl, připojil pochmurně.
Potřeboval tu skálu spatřit, protože zásoba vody se mu znepokojivě ztenčovala. První měch byl prázdný. V druhém nebyla ani polovina. Snažil se vodu přísně rozdělovat, ale vedro mu prostě vysávalo sílu, takže se musel napít, jinak by se v mdlobách svalil na zem.
Utěšoval se pomyšlením, že jakmile spatří skálu s viklanem a určí svoji polohu, bude problém s vodou vyřešen. Pár mil od těch skal byla na mapě vyznačena mokřina — prohlubeň ve vyschlém říčním korytě, kde voda zvolna prosakovala na povrch. Jakmile tam bude, postačí, když se prohrabe do hloubky asi tří stop a počká, dokud voda díru nezaplní. Věděl, že taková voda bude blátivá a odporná. Ale pít by se dala. A když bude mít znovu naplněné měchy a konečně určí svou polohu, bude moct vyrazit k první studni.
Během několika dalších hodin prostě musel uvidět tu zvláštní skálu, jinak by byl ztracený — obrazně i doslova. Proto musel spoléhat na mapu a hledač severu a dál věřit, že dříve či později skálu skutečně uvidí. Neměl zkrátka na vybranou.
Právě podléhání této představě vedlo k jeho poslední a nejhrubší chybě. Posedlý potřebou najít viklan a potvrdit správnost svého dosavadního postupu pokračoval v jízdě i v hodinách, kdy panovalo nejpalčivější vedro.
Věděl, že lidé se zkušenostmi s cestováním pouští jako Seletin by něco takového neudělali. Ale opět si to rozumově zdůvodnil. Seletin se uměl řídit hvězdami a nepotřeboval denní světlo, aby našel základní orientační body. Proto si mohl dovolit trávit polední čas odpočinkem. Jenže Will naléhavě potřeboval najít tu mokřinu a pár hodin horka mu nemohlo příliš uškodit.
Jel tedy dál a žár slunce stoupajícího po obloze na něj útočil jako nepřítel. Vzduch byl tak rozpálený, že když se nadechl, téměř mu sežehl hrdlo i plíce. Zdálo se, že vše prostupující horko dělá vzduch nedýchatelným a Will těžce lapal po dechu.
Stejně jako vedro byla nepřetržitým mučením i prudká sluneční zář. Při pohledu do tetelícího se vzduchu byl nucen téměř zavírat oči.
Kůň pod ním se plahočil vpřed, hlavu měl svěšenou a nohama sotva pletl. Rychlé zhoršení Šípova stavu Willa vyděsilo a neměl ani tušení, že sám je na tom ještě hůř.
„Je čas na trochu vody, kamaráde,“ řekl. Hlas vycházející z vyprahlého hrdla a úst zazněl jako nesrozumitelné zaskřehotání.
Slezl ze sedla, ztuhlý a neohrabaný. Když se dotkl země, zavrávoral a musel se opřít o koně. Šíp stál nehnutě, hlavu svěšenou téměř k zemi. Pak přenesl váhu na levou stranu, jako by chtěl ulehčit pravému přednímu kopytu. Už po několika vteřinách na zemi Will cítil, jak se mu žár rozpálené půdy propaluje podrážkami bot. Napadlo ho, že pro nechráněná koňská kopyta to musí být peklo.
„Za minutku se o to postarám,“ sliboval Šípovi. „Nejdřív se napijeme.“
Zápolil s řemínky, které přidržovaly skládací koženou nádobu na vodu za sedlem, a nádoba mu spadla na zem. Zasmál se.
„Ještě štěstí, že nebyla plná,“ řekl Šípovi. Kůň nereagoval. Will pečlivě postavil nádobu, ujistil se, že stojí rovně, uchopil měch se zbytkem vody a opatrně vytáhl zátku. Bolestně si uvědomil, jak je měch lehký. Když vodu opatrně naléval, Šíp otočil hlavu za zvukem a slabě zamručel.