Will seděl na Cukově hřbetě a nakrátko pocítil nutkání pobídnout ho do cvalu a prostě ujet. Bedullini jako by to vycítili, zúžili kruh kolem něj a ten okamžik pominul. Will si navíc uvědomil, že nemá tušení, kde je, nemá mapu a hledač severu zůstal v Umarově stanu. Umar udělal palcem jednoznačný posunek a Will neochotně sesedl. Vložil uzdu do Hasanovy nastavené ruky.
„Takže je v tom nějaké tajemství,“ řekl Hasan. „Budeš mi ho muset říct.“
Usmál se v naději, že cizinec prostě přijme nevyhnutelné. V mladíkově rozzlobeném výrazu však spatřil odmítnutí.
„Nikdy si na něm nezajezdíš,“ řekl Will.
Hasan pokrčil rameny. Tázavě pohlédl na Umara. Přál si, aby zasáhl a tu nepříjemnost ukončil.
„Já nějaký způsob najdu,“ pronesl sebejistě. Konec konců, byl vynikající jezdec a s koňmi to uměl. Vycítil, že Will dospěl k rozhodnutí.
„Když mi nedovolíš, abych za něj zaplatil, budu s tebou o něj bojovat,“ úsečně prohlásil Will. Nezdvořilost a nedostatek dobrých mravů Hasana tak zaskočily, že dokonce o krok ustoupil. V zástupu přihlížejících to zašumělo a Umar tentokrát zakročil.
„Žádný boj nebude!“ vyrazil ze sebe zlostně. Zabodl pohled do Willa. „Co jsi měl v úmyslu — že budete stát na padesát kroků od sebe a ty ho s tím svým lukem zabiješ dřív, než se on k tobě vůbec přiblíží? To není boj. To je vražda!“
Will sklopil oči. Umar měl pravdu. Jenže on byl zoufalý ze ztráty svého koně. Zase ho najít a pak o něj takhle přijít bylo nesnesitelné. V mysli, těsně pod prahem vědomí, se mu mihlo cosi, co předtím řekla Kijelíma. Nějaký způsob tu je, pomyslel si, jen kdyby si…
„Krom toho,“ říkal Hasan, „když na něm nebudu moct jezdit, budu ho používat jako nákladního koně. Silný je dost.“
To byla poslední kapka. S představou, že Cuk, jeho chytrý, věrný, úžasný Cuk prožije zbytek života jako soumar, se Will nedokázal smířit. A pak si docela jasně vybavil tu Kijelíminu větu a věděl, že existuje jeden zoufalý způsob, jak z toho ven.
„Budu s vámi o něj závodit,“ navrhl. „Pojedu na Cukovi o závod s nejlepším jezdcem a koněm, které v táboře máte.“
Teď to v zástupu zahučelo opravdovým zájmem. Umar se výzvy hned chytil. Jak pravila jeho žena, žádný Bedullin nedokáže odolat sázce. A ještě by se tím vyřešila nepříjemná situace, která nastala.
„Za jakých podmínek?“ zeptal se živě. Will rychle přemýšlel, pak se zhluboka nadechl a vyslovil závazek.
„Když vyhraju já, dostanu zpátky Cuka. Když vyhraje váš člověk, prozradím Hasanovi tajemství, aby na něm mohl jezdit. A vzdám se všech nároků na něj.“
Umar se rozhlédl po tvářích okolo stojících diváků. Viděl, že všechny oči svítí zájmem a nedočkavostí. Přesně taková nabídka uměla Bedulliny rozpálit. Přihlížející už mezi sebou začali uzavírat další sázky. Umar pohlédl opět na Willa a zaznamenal vyzývavý výraz mladíka, který dává v sázku vše.
„Hasane?“ zeptal se a mladý Bedullin dychtivě kýval.
„Pokud tím jezdcem budu já,“ řekl, „a ty mi dovolíš jet na tvém Samumovi.“
Umar přikývl. Hasan byl vynikající jezdec a Umarův plavý hřebec Samum byl zdaleka nejlepší kůň v jeho kmeni.
„Ujednáno,“ řekl Umar.
Třicet dva
„Vůbec jsi neviděl, kdo to byl?“ zeptal se Halt, když Gilan podal hlášení. Mladý hraničář zavrtěl hlavou.
„Třeba to ani nebyl člověk. Mohlo to být nějaké menší zvíře.“
„Ale ty si to nemyslíš?“ zeptal se Halt. Tentokrát Gilan s odpovědí chvíli váhal.
„Ne, nemyslím,“ řekl nakonec. „Byl bych se přiblížil, abych prozkoumal stopy, ale nevěděl jsem, jestli už je pryč, nebo jestli tam pořád ještě je — a jestli s sebou nemá společníky. Kdyby došlo k nějaké potyčce, prozradil bych se Tualagům. Myslel jsem, že bude lepší vrátit se zpátky a podat hlášení.“
„Ano. Ano, to bylo správné,“ souhlasil Halt a zamračil se nad tou novinou. Pohlédl na Seletina. „Napadá tě, kdo by mohl Tualagy sledovat?“ zeptal se.
Vakír pokrčil rameny. Lámal si nad tím hlavu od chvíle, kdy to Gilan poprvé zmínil.
„Někde v této oblasti by se mohli vyskytovat Bedullini. Přicházejí a odcházejí, jak se jim zlíbí. Kdyby to byli oni, dávalo by smysl, že si hlídají nepřítele.“
„Je pravděpodobné, že by na ně chtěli zaútočit?“ zeptal se Halt. Tentokrát byl vakír při odpovědi rozhodnější.
„To si nemyslím. Nepříjemnosti obvykle nevyhledávají a pustit se do dvou stovek Tualagů je trochu moc…“
„Totéž jsem si myslel i já,“ prohodil Halt.
Seletin vážně pokýval hlavou. „Správně. Ale jestli je sledovali Bedullini, je jisté, že prostě odtáhnou a Tualagům se vyhnou obloukem.“
„Myslíš, že tě viděl?“ obrátil se Halt ke Gilanovi.
Gilan zavrtěl hlavou. „Určitě ne. Viděl jsem jen já jeho, protože se náhle pohnul.“
Nebylo třeba, aby se Halt Gilana ptal, jestli se pohnul i on. Věděl, že jeho někdejší učeň by se takové hrubé chyby nikdy nedopustil.
„Cestou zpátky jsi samozřejmě zakryl svoje stopy.“
„Samozřejmě,“ potvrdil Gilan. „Neboj se, Halte, nezůstal po mně ani náznak, že jsem tam byl.“
Halt dospěl k rozhodnutí. „Dobře. Můžeme stihnout pár hodin spánku. Vyrazíme jako obvykle, až se přiblíží rozbřesk. Zkuste si trochu odpočinout, vážení.“
Seletin i Araluenci se otočili a zamířili ke svým stanům. Všichni si uvědomovali, jak je důležité načerpat tolik nových sil, kolik jim jen okolnosti dovolovaly.
Gilan sice žádné stopy nezanechal, ale neznámý pozorovatel bohužel nebyl tak opatrný, nebo tak zkušený. A největší smůlou bylo, že trasa, po níž se vzdaloval od tábora Tualagů, vedla tři sta kroků od místa, kde se na noc utábořili aridští vojáci.
Hodinu poté, co se skupina vedená Seletinem vydala na cestu, narazili tualažští zvědové při sledování stop, které našli poblíž svého tábora, na stopy, které za sebou zanechali Aridové s araluenským poselstvem. Tualagové je bedlivě sledovali, až spatřili aridské vojáky. Pak se velkým obloukem, aby sami zůstali nespatřeni, rychle vrátili ke svým vůdcům a hlásili jim, že rovnoběžně s nimi postupuje ozbrojený oddíl.
Po rychlé poradě se polovina Tualagů oddělila, vrátila se kus zpět a potom ujížděla k jihozápadu, dokud nenarazila na stopu Seletinových vojáků.
Tam skupina přidala na rychlosti a začala se přibližovat k nic netušícím Aridům. Halt s Gilanem předpokládali, že pokud k nějakým potížím vůbec dojde, bude to od severovýchodu, a tak neměli tušení, že z jihu se k nim blíží stovka bojovníků na koních. Nevěděli ani to, že čelní skupina Tualagů začala ujíždět rychleji a změnila směr, aby jim zkřížila cestu.
Z lovců se stala lovná zvěř.
Přes poledne zastavili, jak měli ve zvyku. Právě tím poskytli tualažským vůdcům rozhodující příležitost, aby sklapli past, kterou od rána chystali.
Když pominulo největší vedro a dřív, než pokračovali v cestě, probírala araluenská skupinka možnosti, jak osvobodit Eraka. Pod pláštíkem tmy by každý z obou hraničářů dokázal proniknout do tábora, aniž by ho Tualagové spatřili. Potíž nastávala, když přišlo na nenápadné opuštění tábora i s Erakem.