Aridský kůň byl na krátkou vzdálenost rozhodně rychlejší. Zhruba první míli by nechal Cuka za sebou. Pak by ale mohl hraničářský kůň začít dotahovat, protože aridský hřebec bude rychlost ztrácet, zatímco Cuk si svou udrží.
„Vyhrajeme levou zadní,“ řekl Will Cukovi. Rozhodl se, že s koněm projede celou dráhu, aby ho s ní seznámil a aby oba měli možnost najít skryté díry či nerovnosti, na kterých by mohli ztroskotat.
Cuk potřásl hlavou a tiše zaržál. Ve chvílích jako tahle si Will nikdy nebyl úplně jistý, jestli koník odpovídá jen na zvuk hlasu svého pána. Často se zdálo, že rozumí každému slovu, které mu Will říká, a vyjadřuje souhlas nebo nesouhlas.
Nebo levou zadní prohrajeme, pomyslel si Will. Nahlas to ale nevyslovil, aby nepříznivě neovlivňoval Cukovu mysl. Doufal, že druhá polovina tratě poskytne Cukovi šanci, aby dohnal ztrátu z první poloviny závodu. Potom, až aridského koně a jezdce dojedou, začne jiný závod.
Koně jako Cuk a Samum neradi prohrávali, nesnesli, aby je nějaký jiný kůň předběhl. Will věděl, že až se Cuk ocitne vedle Samuma, aridský kůň pořádně napne síly, aby malého cizince odkázal do patřičných mezí. Cuk se mezitím bude usilovně snažit zvýšit rychlost, aby aridského koně předběhl. Potom bylo jen na úsudku obou jezdců, aby vystihli správný okamžik, kdy je třeba koním povolit a nechat je běžet.
Příliš brzy, a síly a rychlost se ztratí před cílovou čárou. Příliš pozdě, a nezbyde čas předstihnout soupeře. Oba jezdci se budou ze všech sil snažit protivníka přimět, aby začal příliš brzy. Musela se zvolit ta pravá chvíle, jinak bude výsledkem prohra. Will se zamyšleně mračil. Sledoval, jak Hasan Samuma projíždí. Byl si ale jistý, že aridský mladík si nechává něco v záloze.
Když zamířili zpátky k oáze, Cukova hlava drcla Willa do ramene, až se zakymácel.
Přestaň si dělat starosti, jako by koník říkal. Já vím, co dělám, dokonce i tehdy, když ty to nevíš.
„Hlavně se neutrhni moc brzy, to je všechno,“ nabádal ho Will. Cuk opět pohodil přezíravě hlavou.
Volným krokem se vraceli do oázy. Na rozdíl od Hasana se Will nepotřeboval podrobně seznamovat s vlastnostmi koně. Znali se s Cukem navzájem skrz naskrz. Když vjížděli do tábora, sledoval je zvědavý zástup Bedullinů. Bylo časně ráno a závod se měl konat toho dne pozdě odpoledne, až pomine největší vedro.
Will věděl, že na závod se hodně sázelo. Nebylo možné neslyšet, o čem se v táboře mluví, i když se snažil tvářit, že takové věci jsou mu lhostejné. Věděl i to, že většina sázek se netýkala samotného výsledku závodu. Týkaly se náskoku, s jakým Samum vyhraje. Bedullini dobře znali překrásně stavěného aridského hřebce, na němž Hasan pojede. Huňatému severskému koníkovi se soudkovitým tělem zřejmě nikdo žádnou šanci na vítězství nedával.
Will Cukovi bezvýhradně věřil, jenže tváří v tvář takové všeobecné nedůvěře bylo těžké neklesat na mysli. Musel však věřit, že dokážou vyhrát — že vyhrají. Představa prohry byla tak strašlivá, že se na ni nedalo ani pomyslet. Napadlo ho, že jednal ukvapeně, když riskoval, že Cuka ztratí takovým způsobem. Ale když si během dne znovu a znovu lámal hlavu a snažil se vymyslet, co mohl udělat jiného, k žádné odpovědi nedospěl. Pokud měl Cuka dostat zpátky, musel riskovat, že ho ztratí.
Ta myšlenka ho mučila v dlouhých, těžkých poledních hodinách. Pak, když se slunce začalo sklánět k obzoru a stíny palem se dloužily čím dál víc, přišel čas.
Will se zachmuřeným a odhodlaným výrazem vedl Cuka oázou ke startovní čáře. Hasan na krásném plavém koni s bílou hřívou čekal u čáry vyryté v písku. Will odložil pláštěnku a podobně jako Hasan měl na sobě košili, kalhoty, vysoké boty a kufíji. Ta bude během závodu chránit obličej jezdců před odletujícím pískem a prachem. Když se Will s Cukem blížili ke startovní čáře, Hasan kývl na pozdrav. Will také kývl. Neřekl nic. Nedokázal se přimět, aby Hasanovi popřál štěstí. Přál mu jen samou smůlu. Kdyby po prvních padesáti krocích ze Samuma spadl a zlomil si nohu, Willovi by to nevadilo ani v nejmenším. Ale když viděl, jak bedullinský mladík uvolněně sedí na koni a Samum nedočkavě přešlapuje a lehce se vzpíná s ušima nastraženýma dychtivostí před nadcházejícím závodem, nezdálo se to pravděpodobné. Hasan byl v sedle jako přirostlý, vypadal jako nedílná součást koňského těla.
Will vložil nohu do třmenu a vyšvihl se na Cuka.
„Už je to tady, chlapče,“ zašeptal. Koník pohodil hlavou. Will si přetáhl jeden konec kufíje přes obličej a druhý obtočil kolem, aby dobře držela. Nyní mu úzkou štěrbinou vykukovaly pouze oči. Jinak měl celou tvář zahalenou. Hasan vedle něj provedl to samé.
Samum nedočkavě hrabal kopytem a od země se zvedaly obláčky prachu. Cuk vedle stál bez hnutí, všema čtyřma pevně na zemi. Mezi oběma koňmi byl velice nápadný rozdíclass="underline" jeden nedočkavý, bujný a lehkonohý, se srstí vyčesanou do plavého lesku, a druhý statný, se širokými plecemi a huňatou srstí. Uzavíraly se poslední sázky a z ruky do ruky během nich přecházelo dost peněz.
„Jezdci, jste připraveni?“ oslovil je Umar a předstoupil.
Hasan mávl rukou. „Připraven, asejchu!“ zvolal. Bedullini zajásali a Hasan zástupu pokynul.
„Připraven,“ řekl Will. Hlas zněl přes kufíji tlumeně a Will to slovo musel ze sebe vynutit hrdlem staženým strachem. Tentokrát se neozval žádný jásot. Pokud mu bylo známo, na něj si nevsadil nikdo — jen na vzdálenost, o kterou prohraje.
A to asi sotva bylo něco, nad čím by jásali.
„Postavte se na čáru. Ale pamatujte, jestli ji někdo překročí, než zazní znamení ke startu, bude se muset otočit, vrátit zpátky a překročit ji znovu.“
Hasan popojížděl se Samumem vpřed a vedl ho bokem. Byla to pro něj horká chvilka. Musel nedočkavého bujného koně držet dva tři kroky před čárou, aby měl jistotu, že ji nepřekročí předčasně. Will pobídl Cuka a koník klidně došel k čáře.
„Tady zastav, chlapče,“ tiše řekl Will. Cuk v odpověď zastříhal ušima a zastavil. Přední kopyta měl jen asi palec od čáry. Bedullin pověřený úkolem hlídat startovní čáru přidřepl k zemi a upřeně se zadíval na Cukova kopyta, pak se opět narovnal, když zjistil, že Cuk nepřešlápl. Očima však nepřestal provrtávat čáru a Cukova kopyta. Will si toho všiml a dotkl se Cuka špičkou nohy.
„Ustup, chlapče,“ řekl. Nebyl ochoten riskovat, že příliš horlivý sudí ho bude chtít potrestat. Cuk poslušně ustoupil o jeden krok. Několik Bedullinů se zamyšleně zamračilo. Ten kůň byl dobře vycvičený. Bylo toho víc, co by o něm měli vědět?
„Jezdci nesmějí do sebe narážet. Pokud jeden z vás narazí do druhého, okamžitě prohrává.“
Oba jezdci, nyní soustředění na trať, která se před nimi táhla pouští, kývli na srozuměnou. Podél tratě byli rozestaveni rozhodčí, kteří měli zajistit, aby ani jeden z jezdců nepodváděl.
„Jeďte přímo ke značce, kolem ní a zase zpátky. Startovní čára je zároveň cílovou čárou,“ řekl Umar. Tentokrát ani jeden z jezdců nepřikývl. Trať znali. Oba ji během dne projeli.
„Znamením ke startu bude Taríkovo zatroubení na trubku. Jakmile ho uslyšíte, můžete vyrazit.“
Tarík, jeden ze starších členů kmene, předstoupil s velkou mosaznou trubkou. Máchnul s ní, aby ji oba závodníci dobře viděli. Will měl už dříve možnost seznámit se s jejím zvukem.