„Ve tvých rukách, Taríku, a na vůli boží,“ přednesl zpěvavě Umar. Bylo to slavnostní upozornění, že další zvuk, který se ozve, bude zatroubení zahajující závod. Dav nedočkavě ztichl. Odněkud se ozval zvědavý dětský hlásek. Umar se nasupeně rozhlédl a matka svého potomka rychle umlčela. Umar pokynul Taríkovi a muž zvedl k ústům velkou trubku se zaobleným náustkem. Will ho napjatě sledoval. Viděl, jak se Bedullinovi nadmula hruď, když se zhluboka nadechl. Věděl, že Hasan stojící o kousek vzadu vedle něj určitě číhá jako jestřáb.
Sevřel pevněji otěže a přinutil se, aby povolil nohy sevřené kolem Cukova těla. Nechtěl dát koni bezděčně znamení dřív, než přijde čas.
Teď!
Trubka plechově zavřeštěla a Will stiskl Cuka koleny. Matně vnímal Hasanův výkřik jááá!, když Hasan pobídl Samuma vpřed. Zástup diváků zaburácel. Pak řev překvapeně utichl.
Cuk vystřelil z klidového postoje jako šíp, během několika kroků přešel z naprosté nehybnosti do plného trysku. Nedočkavý a roztancovaný Samum zaostal a prvních pár kroků poskakoval a pohazoval hlavou. Pak Hasan zaryl plavému hřebci paty do boků a ten se pustil do trysku za Cukem.
Zástup, dočasně oněmělý z toho, jak Cuk neuvěřitelně rychle vyrazil, znovu zaryčel a povzbuzoval Hasana a Samuma.
Dokonce i Will, přestože si byl vědom Cukovy mimořádné schopnosti vyvinout rychlost, byl trochu překvapený náskokem, který získali. Věděl, že zanedlouho je Samum předstihne. Jakmile se aridský kůň rozběhne, na vzdálenost zhruba jedné míle bude rozhodně rychlejší než Cuk. Will však doufal, že počáteční leknutí, že hned na začátku zůstal pozadu, Hasana přinutí, aby koně přepínal a spotřeboval část drahocenné zásoby sil, která bude tak důležitá na poslední míli.
Za sebou matně slyšel pokřikování Bedullinů. Z větší blízkosti k němu doléhalo nepřetržité dunění Samumových kopyt na skalnatém povrchu. Cuk měl uši vztyčené a jeho kmitající nohy za sebou nechávaly oblak písku a prachu.
Will ho pohladil po šíji.
„Uklidni se chlapče. Šetři síly.“
Cuk odpověděl nepatrným pohozením hlavou. Jen maličkým, protože nechtěl drobit krok nebo ztratit rovnováhu. Will cítil, že se trochu uvolnil, a kývl. Samumova kopyta dusala těsně za ním. Napadlo ho, že aridský hřebec je rychlý jako blesk.
Hasan, pár kroků za Willem, byl znepokojený. Vůbec netušil, jak rychlý ten cizí kůň bude. Stavba a tvar jeho těla nijak nenaznačovaly, že vyrazí tak překvapivou rychlostí. A dokonce i teď, když ho Samum dotahoval, to šlo mnohem pomaleji, než by bylo Hasanovi po chuti. Pobídl koně, aby ještě trochu přidal, a oddechl si úlevou, když se začínal dostávat na úroveň cizince a huňatého šedého koníka. Druhý jezdec nenatočil hlavu, aby se na ně podíval, ale Hasan viděl, jak kůň stočil oči a pohlédl na ně.
Rychlí koně neběhají při závodě rádi jako druzí. A tohle byl rozhodně rychlý kůň — ne tak rychlý jako Samum, ale rychlejší, než Hasan čekal. Hasan měl tu zkušenost, že jakmile kůň zjistí, že ho jiný kůň předběhl, často se vzdá — nebo přepne síly v zoufalé snaze znovu získat vedení. Hasan poznal, že je čas, aby jeho kůň prosadil svou převahu. Švihl Samuma otěžemi přes krk a plavý hřebec ještě přidal na rychlosti. Řítil se vpřed a nechával Cuka za sebou.
Will ucítil, že Cuk se začíná přizpůsobovat, a poprvé, co se pamatoval, mu v tom pevně zabránil otěžemi. Cuk zlostně frkl. Chtěl tomu namyšlenému aridskému koni ukázat, co znamená závodit. Poslechl však Willa a vzepřel se nutkání vložit do běhu všechny síly.
„Ještě ne, chlapče,“ slyšel Willův hlas. „Máme před sebou dlouhou trať.“
Prohnali se kolem značky označující jeden a čtvrt míle, a když ji míjeli, slyšeli jásot bedullinských rozhodčích, kteří tam měli stanoviště. Všechen jásot patřil Samumovi — vedl nyní před Cukem téměř o padesát kroků. Will si pochmurně pomyslel, že aridský kůň běží krásně. Měl dlouhý a pružný krok a dokonalý rytmus. Uvažoval, že náskok padesáti kroků je dost nebezpečný. Dal Cukovi znamení, aby trochu zrychlil, a Cuk to splnil. Willa zaplavila vlna lásky ke koni, který ho nesl. Věděl, že Cuk takhle vydrží běžet celý den. Zajímalo ho, jestli by to dokázal i Samum.
Když Hasan se Samumem míjeli značku poloviny závodu, Will odhadoval, že se k nim přiblížili asi o deset kroků. Hasan s přehledem vedl a trochu zvolnil, protože věděl, že největší zvyšování rychlosti už mají za sebou.
Když míjeli druhého jezdce, zamával. Will nijak neodpověděl a Hasan se za svou kufíjí usmál. Kdyby prohrával on, taky by nezamával, pomyslel si.
U značky v polovině trati Cukova kopyta zarachotila na skalnatém povrchu a malinko se při obrátce smekla. Když se obracel Samum, o kousek náskok stáhli, ale náskok opět vzrostl, když otáčeli sami. Nyní je dělilo asi čtyřicet kroků.
„Teď do toho, Cuku!“ zakřičel Will a kůň sáhl hluboko do svých zásob sil, vytrvalosti a odvahy a zrychlil. Will viděl Samuma v oblaku prachu a písku, který za ním odletoval, a nevesele si pomyslel, že dostal přiléhavé jméno. Slovem samum totiž Bedullini označovali písečnou bouři. Samumovy slabiny však už byly pokryté pramínky potu a boky se mu dmuly námahou. Cuk pozvolna snižoval náskok aridského koně. Když před sebou měli ještě jednu a čtvrt míle, dotáhl se až k němu a oba koně uháněli vedle sebe. Neustále se střídali ve vedení, drželi spolu krok a ani jeden neměl navrch.
Will věděl, že brzy přijde chvíle pro závěrečné nasazení zbytku posledních sil. Uvědomovali si to koně i jezdci. Byla to věc správného načasování. Příliš brzy a kůň bude vyčerpaný, než dorazí do cíle. Příliš pozdě a závod bude prohraný.
Koně, bok po boku, upírali pohled jeden na druhého, a aby protivníka viděli, stáčeli oči, až jim vykukovalo bělmo. Pak Cuk náhle vyrazil vpřed a Will mu nemohl bránit — udělat to teď by znamenalo ztratit rychlost a Cuk se neodvolatelně rozhodl, protože sám vycítil správnou chvíli. Dostal se o hlavu, pak o celou délku před Samuma, běžel rychleji, než ho Will kdy předtím viděl běžet. Dunění koňských kopyt mu naplnilo mysl. Potom uslyšel Hasana, jak výkřikem povzbuzuje Samuma, a když natočil hlavu, viděl, že aridský kůň se na ně začíná dotahovat. Bylo neuvěřitelné, že Cuka opět předbíhá.
Pak Cuk zakolísal.
Bylo to jen drobounké vypadnutí z rytmu a kroku, ale Will ho ucítil a věděl, že je všemu konec. Postřehl ho i Samum a vrhl se před ně, jeden krok… tři… šest… mračna prachu a písku vyletovala Willovi do obličeje, palčivě dopadala na kousky nechráněné kůže kolem očí a nutila ho držet oči téměř zavřené.
Do cíle zbývalo necelé čtvrt míle a Samum byl dvacet kroků před nimi. Willovi vhrkly slzy do očí, když si uvědomil, že prohrál závod — a svého koně.
Věděl, že by mohl chtít po Cukovi víc. Mohl by ho pobídnout, aby se snažil Samuma dostihnout. A věděl, že koník by se o to snažil, i kdyby ho to vypětí sil mělo stát život. Cuk už byl na hranici svých možností. Samumovo tempo bylo na něj moc rychlé a náskok, který druhý kůň získal, byl příliš velký. Vedl před nimi o pětadvacet kroků.
A potom zakolísal.
Willovi neuniklo slabé zaváhání v kroku, ztráta rytmu, zmírnění té neuvěřitelné rychlosti. Předtím měl Cuka přece jen podržet, pomyslel si trpce. Cuk byl moc nedočkavý. Náskok pětadvaceti kroků nyní postačí, aby vyčerpaný Samum dorazil do cíle dřív než jeho stejně vyčerpaný soupeř.