Sotva ho ta myšlenka napadla, ucítil, že Cuk pod ním přidal.
A všechna síla, jistota i rovnováha se do jeho běhu vrátily a on se posunul na další úroveň výkonu, na úroveň, kterou Will nikdy předtím nepoznal. Cuk prodloužil krok a dotahoval se na vyššího koně, jako kdyby ten stál na místě. Užaslý Will se přikrčil k Cukovu krku, byl víc než jen pouhým jezdcem. Uvědomil si, že nikdy neměl ani potuchy, jak rychle dokáže Cuk běžet. Zdálo se, že jeho rychlost nezná hranic. Cuk prostě běžel tak rychle, jak bylo nutné.
Will pochopil, že Cuk měl závod pod kontrolou, že zakolísání předstíral, když chtěl Samuma vyprovokovat k závěrečnému trysku. Vypadnutí z kroku a ztráta rovnováhy byla jenom lest a Samum návnadu spolkl a vydal se z posledních sil přesně o čtyřicet kroků dřív, než měl. S takovým odstupem totiž Cuk jako první prolétl cílem.
Will už sesedl a objímal svého koníka kolem krku, když se do cíle za ním dopotácel Samum, zpomalený do klusu, zbrocený potem a vyčerpaný. A Bedullini teď přece jenom provolávali slávu cizímu koni. Protože milovali dobré koně a dobře chápali, že právě viděli jednoho z nejlepších. A navíc žádná ze sázek se netýkala Cukova vítězství, takže nikdo nikoho neobral o peníze — i když ti, kdo si vsadili na konečný rozdíl čtyřiceti kroků, byli v pokušení svou výhru požadovat.
Když Hasan sklouzl ze sedla, Umar si vzal Samumovu uzdu. Než mladík stačil něco říct, asejch ho poplácal po zádech.
„Dělal jsi, co jsi mohl,“ prohlásil. „Dobrý závod.“
Všichni potěšeně přizvukovali, když se Hasan protlačil zástupem a podával Willovi ruku. Obdivně kroutil hlavou.
„Já neměl naději vyhrát, viď?“ zeptal se. „Tys to věděl.“
Will mu s úsměvem od ucha k uchu potřásal rukou. „Já to nevěděl,“ řekl po pravdě a kývl hlavou k Cukovi. „Ale on ano.“
Třicet čtyři
Halt odhadoval, že ze svahu na ně jede přibližně třicet mužů.
„Z téhle strany přijíždějí také,“ pronesla Evanlyn za jeho zády. Rychlý pohled přes rameno Haltovi ukázal, že podobný počet mužů se hrne z kopce dolů za jejich zády a že se rozestupují, aby čekající kruh aridských vojáků obklíčili. Halt pohlédl znovu vpřed. Oba s Gilanem krátce vyhodnotili rychlost přijíždějících jezdců. Pak se oba naráz pohnuli.
„Teď,“ tiše řekl Halt a oba natáhli a vystřelili — poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté — a pokaždé snížili zdvih luku, aby vyrovnali rychle se snižující vzdálenost. Po čtyřech ničivých výstřelech z obou luků Evanlyn vzadu za nimi zvolala:
„Šedesát kroků za zády!“
Oba lukostřelci se rázem otočili čelem vzad a vyslali další šípy, které se zakously do Tualagů útočících zezadu. Kolem oddílu vpředu už divoce pobíhalo půl tuctu koní bez jezdců — ti zůstali zhrouceni ležet v písku. A připojilo se k nim dalších pět ze zadního oddílu, než se dostali tak blízko ke štítové hradbě, že Halt s Gilanem museli přestat střílet. Evanlyn žasla nad rychlostí a přesností střelby obou hraničářů. Jedenáct nepřátel bylo vyřazeno z boje během pár desítek vteřin! Žádný velitel by nemohl doufat, že takové tempo ztrát vydrží nadlouho.
Nyní přišli na řadu vojáci čekající ve štítové hradbě, protože jezdci do ní narazili.
Ale jen několik koní najelo přímo na ni. Ježatá stěna kopí a jejich nabroušené hroty třpytící se v slunci přinutily většinu koní, aby v poslední chvíli uhnuli stranou, navzdory tomu, že jejich jezdci je všemožně pobízeli a nutili pokračovat v přímém útoku. Jezdci propásli vhodný okamžik a ocitli se v nevýhodě, protože dlouhá aridská kopí se do nich zabodávala. Většina seskákala z koní, nechala je u svých spolubojovníků, kteří k tomu byli určeni, a pustila se do boje na zemi. Nastala mela, urputný boj muže proti muži, kdy se zahnuté meče podél celé linie zvedaly a dopadaly, sekaly a bodaly. Bojovníci na obou stranách vykřikovali bolestí a klesali k zemi. Potom vykřikovali znovu, protože jejich druhové i nepřátelé po nich šlapali ve snaze zasáhnout protivníka.
Horác bedlivě sledoval štítovou hradbu, soustředěně mhouřil oči a hledal první slabé místo, kudy by Tualagové mohli prorazit. Jeden aridský voják nalevo uklouzl a byl sražen Tualagem, který okamžitě vnikl do mezery v řadě a divoce sekal nalevo napravo, takže mezera se rozšířila, další dva jeho druhové se do ní protlačili a řada se začínala prohýbat dovnitř.
Horác se nadechl a otočil se ke čtyřem vojákům, které měl po ruce. Než však stačil cokoli udělat, Svengal vedle něj zařval jako tur, rozběhl se kupředu a nad hlavou přitom kroužil sekerou. Horác usoudil, že kdyby se k velkému Skandijci přidal, jen by se mu pletl do cesty, a tak se uvolnil a pokynul čtyřem vojákům, aby i oni zůstali na místě.
Svengal narazil do Tualagů, jimž se podařilo proniknout štítovou hradbou, jako beranidlo. Tvrdě do nich udeřil štítem a tlačil je zpátky a oni se kymáceli a klopýtali, přestože z druhé strany je postrkovali jejich spolubojovníci. Než se stačili vzpamatovat, začal je Svengal kosit hlava nehlava širokými rozmachy sekery.
Průlom ve štítové hradbě se uzavřel vzápětí poté, co se objevil, a řada se obnovila. Svengal se vrátil k místu, kde čekal Horác.
„Dej mi vědět, kdybys potřeboval pomoc,“ řekl přívětivě mladý bojovník. Svengal na něj ostře pohlédl. Oči se mu nebezpečně leskly.
„To sotva,“ řekl stručně. A už byl zase pryč, protože hrozilo, že Tualagové prorazí na jiném místě. A tloukl do nich štítem i sekerou, zatlačoval je na ústup a jednoho, který pod jeho náporem upadl, přitom zašlapával do země. Tentokrát však Horác neměl čas přihlížet. Bylo ho zapotřebí na dalším ohroženém místě, a tak v klínovém útvaru vedl své čtyři muže a běželi tam, kde se hlouček Tualagů prodral štítovou hradbou. Když se Horác blížil, jeden z Tualagů padl k zemi se šípem v prsou. Pak se do nich pustil Horác se svými vojáky.
Na nějaké šermířské finesy nebyl čas. Přišel náraz, sek a další sek, kryt štítem, úder, úder a zase úder! Obdivuhodná obratnost byla Horácovi k velkému užitku a jeho rány pršely na Tualagy s ohromující rychlostí i silou a zatlačovaly je zpět zachvácené panikou.
Panika se mezi útočníky rozšířila a začínali od štítové hradby mizet — nejprve po jednom po dvou, pak ve skupinkách. Nasedali na koně a hnali je vzhůru do svahu, stíháni posměšky a nadávkami ze strany jásajících obránců.
Gilan zvedl luk a s otázkou v očích pohlédl na Halta — ten zavrtěl hlavou.
„Šetři šípy,“ řekl. „Budeme je ještě potřebovat.“
„Nemůžu říct, že se mi líbí představa, jak někomu střílím do zad,“ souhlasil Gilan a vrátil šíp do toulce.
Přicházel k nim Seletin. Svrchní bílý plášť měl potrhaný a potřísněný krví a špínou. Za chůze otíral čepel meče.
„Dostali za vyučenou,“ řekl. „Stříleli jste dobře,“ dodal a uznale pokyvoval na oba hraničáře. Byl si vědom, že jejich rychlá střelba útočící oddíly vyvedla z míry.
„Pochybuji, že se pokusí o další přímý útok,“ poznamenal Halt a vakír souhlasně přikyvoval. Ukázal na hřeben kopce, odkud všemu přihlížela skupinka tří mužů na koních — spílali ustupujícím bojovníkům, kteří kolem nich projížděli. V jednu chvíli se nejvyšší ze tří mužů nahnul ze sedla a jednoho z prchajících vojáků přetáhl jezdeckým bičíkem.
„Jestli se nemýlím, tam nahoře je Júsal Makali. Je to jeden z jejich nejlepších válečných vůdců. Je lstivý a krutý a není žádný hlupák. Právě poznal, co ho bude stát další přímý útok. Teď poznáme my, o co se pokusí příště.“