„Nás to taky něco stálo,“ prohlásil klidně Gilan a kývl hlavou k místu, kde aridští vojáci ošetřovali své raněné. Bylo jich příliš mnoho, než aby na tom nezáleželo. Tualagové při útoku sice utrpěli ztráty, ale přinejmenším deset aridských vojáků leželo mrtvých nebo zraněných.
Přišli Svengal a Horác. Oba si čistili zbraně, tak jako předtím Seletin. Svengalovi pořád plála ve tváři zuřivá bojovnost a oči mu divoce svítily.
„Na co čekají?“ zeptal se hlasem mocnějším, než okolnosti vyžadovaly. „Proč nepokračují?“
Halt ho znepokojeně pozoroval. „Svengale, uklidni se,“ napomenul ho. Viděl, že Svengal, otrávený dlouhými týdny nečinnosti, nemá daleko k nepříčetné zuřivosti, která v zápalu boje může postihnout každého Skandijce. „Je jisté, že znovu nezaútočí. Způsobil jsi jim příliš mnoho ztrát. Horáci, také dobrá práce,“ dodal tiše. Viděl mladíkovy zničující výpady. Horác kývl. Meč už měl čistý, a tak ho zastrčil do pochvy.
„Halte, co myslíte, že udělají dál?“ zeptal se.
Než hraničář odpověděl, pohlédl s přimhouřenýma očima vzhůru ke slunci, které teď stálo téměř přímo nad hlavou a pražilo na ně.
„Myslím, že si počkají, až za ně jejich práci odvede vedro,“ prohlásil. „To bych udělal já na jejich místě.“
Měl pravdu. Zbytek dne uběhl bez dalšího útoku ze strany Tualagů. Namísto toho se Araluenci a jejich aridští druhové smažili v palčivém slunečním žáru.
Jejich zásoby vody byly malé. Seletin očekával, že někdy během dne dorazí ke studním Chor-Abaš, a tak zmírnil jinak přísné zásady zacházení s vodou. Nyní odhadoval, že když budou přísně dodržovat příděly, zbývá jim voda na další dva dny.
Tualagové si samozřejmě mohli dovézt tolik vody, kolik potřebovali. Stačilo jim jenom hlídat malý tábor uprostřed prolákliny. V opatrnosti před přesnou střelbou, kterou předvedli dva lukostřelci v řadách nepřítele, se drželi za hřebenem. Ale čas od času je bylo možné nakrátko zahlédnout, když se hlídky střídaly. Halt nijak nepochyboval, že hned za hřebenem stojí jejich nízké černé stany.
Když padla tma, Seletin své muže stáhl a kruh zmenšil, tak aby se polovina vojáků mohla prospat. Takový byl alespoň záměr. Hodinu po setmění začaly rychlé, prudké útoky.
Neúčastnilo se jich nikdy víc než tucet Tualagů. Přikradli se do blízkosti tábora a s křikem se zvedli z pouště. Pak se vrhli na štítovou hradbu, někoho zabili, ztratili některého ze svých a poté se stáhli a své raněné odnášeli s sebou. Útoky měly jednoduše za úkol nedat obráncům vydechnout. Po celou noc udržovaly celý aridský tábor v pohotovosti a bdělosti a bránily mu v odpočinku.
I když útoky byly jen klamavé, bylo třeba každý z nich brát vážně, protože Halt s ostatními nevěděli, kdy může dojít ke skutečnému útoku vedenému plnou silou. Výsledkem byla pro aridskou stranu neklidná, probdělá noc, prokládaná krátkými okamžiky násilí a náhlé hrůzy.
Ve světle rozbřesku obrátil Halt unavené, zarudlé oči k hřebeni kopců. Tu a tam viděl nějaký pohyb, ale nic, co by představovalo hodnotný cíl. Aridové ztratili čtyři muže, zabité při prvním velkém útoku, a další dva podlehli zraněním utrpěným během noci. Měli ještě několik dalších raněných a většina z nich potřebovala vodu, které byl nyní nedostatek. Seletin zdráhavě nařídil ošetřujícím vojákům, aby snížili množství vody, které zranění dostávají. Bylo to těžké rozhodnutí. Voda byla téměř jediná úleva, kterou na poušti měli.
Právě byl u raněných, když na něj zavolal Halt.
Na hřebeni kopce vlála bílá vlajka.
„Chtějí vyjednávat,“ pronesl Halt.
Vysoký jezdec, jehož Seletin označil jako Júsala Makaliho, sjížděl dolů ze svahu v doprovodu jezdce třímajícího bílou vlajku. Seletin, a s ním Halt nesoucí podobnou vlajku, vystoupili z kruhu aridských bojovníků a kráčeli jim vstříc.
„Júsal ví, že zachovám úctu k vlajce příměří. Ale v okamžiku, kdy by to vyhovovalo jemu, by sám na ni nedbal,“ trpce poznamenal Seletin. „Kéž bych tě dokázal požádat, abys ho prostě zastřelil, až přijede.“
Halt pokrčil rameny. „Mohli bychom to samozřejmě udělat, ale tím by se nevyřešil problém, že jsme v pasti a v menšině. A možná bychom už další příležitost k vyjednávání nedostali.“
Zastavili se necelých deset kroků od obou jezdců. Júsal se zhoupl ze sedla a přicházel k nim.
Halt viděl, že je vyšší než průměrný Arid nebo Tualag, dobře o hlavu vyšší než on sám a zhruba o palec vyšší než Seletin. Měl na sobě volný bílý hábit a na hlavě kufíji. V palčivém pouštním vedru byla bílá vhodnou barvou. Ale zatímco Seletinův oděv byl celý bílý, Júsalův měl tmavomodré lemování. A zatímco And si volné konce šátku omotával kolem obličeje, aby ho chránily, Tualag je nechával volně povlávat. Dolní polovinu obličeje mu však zakrýval tmavomodrý závoj, který vypadal jako maska. Halt předtím slyšel, že Aridové své nepřátele nazývají i „Zahalení, Bohem zapomenutí“. Teď tu narážku pochopil.
Júsalova kůže, tedy to, co z ní vykukovalo nad maskou, byla tmavohnědá — ožehnutá léty strávenými na pouštním slunci a větru. I když závoj část obličeje kryl, bylo zřejmé, že nos je výrazný a zahnutý jako zobák dravce. Temně hnědé, skoro černé oči měl hluboko posazené a víčka pod širokým obočím a hustými řasami přimhouřená. Oči byly jediným rysem, který Halt rozeznal, a přesto věděl, že by Júsala znovu poznal, kdyby ho spatřil bez závoje. Ty oči byly studené, černé a bezcitné. Nebyla v nich ani stopa slitování nebo tepla. Byly to oči zabijáka.
„Nuže, vakíre Seleji el’Tíne,“ řekl Júsal, „proč mě sleduješ?“
Závoj jeho hlas trochu tlumil. Přesto však byl pronikavý a nepřátelský stejně jako oči. Žádné zdvořilostní fráze, pomyslel si Halt.
Ani Seletin nedělal okolky. „Zabili jste dvacet mých vojáků. A máte u sebe vězně. Chceme ho.“
Júsal pokrčil rameny. Byl to pohrdavý pohyb. „Tak pojď a vezmi si ho,“ vyzval Seletina. Chvíli bylo ticho. Potom dodaclass="underline" „Seleji el’Tíne, tvoje postavení je zlé. Jste obklíčeni. My máme početní převahu a vám docházejí zásoby vody.“
Poslední tvrzení bylo samozřejmě jen dohadem. Júsal netušil, jak málo vody mají, a Seletin mu to nehodlal sdělovat.
„Vody máme spoustu,“ prohlásil klidně a Júsal opět pokrčil rameny. Seletinovo tvrzení pro něj nic neznamenalo.
„Když to říkáš. Pravda je, že nakonec vám dojde, ale já si můžu nechat dovézt vody, kolik potřebuji. Můžu si dovolit čekat, zatímco žízeň a horko bude zabíjet tvoje muže. Ty nemůžeš.“
Přelétl pohledem svahy, které je obklopovaly ze všech stran.
„Můžete na nás zaútočit, jestli chcete. Ale je to do kopce a my máme přesilu čtyři na jednoho. Je jenom jedna možnost, jak takový útok skončí.“
„Možná vás překvapíme,“ řekl Halt a temné přivřené oči přejely k němu, zkoumaly ho a provrtávaly. Halt pochopil, že neústupný pohled a ticho, které ho doprovází, ho mají zneklidnit. Znuděně povytáhl jedno obočí.
„Ty jsi jeden z těch lukostřelců, že?“ řekl Júsal. „Jenže přes všechno tvoje střelecké mistrovství, jakmile dojde na boj zblízka, rozhodující bude počet bojovníků.“
„Júsale, to ty sis přál vyjednávat,“ připomněl Seletin. „Bylo to jen proto, abys nám sdělil, jak beznadějné je naše postavení? Nebo jsi chtěl říct něco užitečného?“ Vložil do svých slov stejně pohrdavý tón, jaký předtím použil Tualag.
Júsalův pohled se vrátil k němu.
„Vzdejte se,“ řekl prostě a Seletin na to odpověděl krátkým štěkavým smíchem.
„A necháš nás rovnou zabít?“
Tualažský vůdce zavrtěl hlavou. „Ty pro mě máš cenu, Seleji el’Tíne. Můžu za tebe požadovat velké výkupné. Byl bych blázen, abych tě zabíjel. A jsem si jistý, že se najdou i lidé, kteří zaplatí za ty cizince, co jsou s tebou. Přesně z toho důvodu jsem nechal naživu tamtoho Skandijce. Proč bych s tebou měl zacházet jinak?“
Seletin váhal. Tualagy nejvíc ze všeho poháněla chamtivost a on byl ochoten Júsalovi i věřit. Zatímco uvažoval, vůdce Tualagů nastínil druhou možnost.
„Nebo tady zůstaňte a umřete žízní. Je to jen otázka času. Až budete zesláblí, nebude pro nás těžké sejít mezi vás a vzít vám zbraně z rukou. A jestli mě donutíte čekat, možná nebudu tak shovívavý.“
Odvrátil se, jako by mu bylo lhostejné, jakou cestu Seletin zvolí. Vakír uchopil Halta za rukáv a odváděl ho pár kroků stranou.
„Tohle se týká i tvých lidí. Co na to říkáš?“ zeptal se tiše. Halt pohlédl na vysokou postavu, která stála několik kroků od nich obrácena zády.
„Věříš mu?“ zeptal se a Seletin nepatrným pohybem hlavy kývl.
„Pro peníze udělá Tualag cokoli,“ prohlásil. „Takhle bychom alespoň měli naději. Jak říká — když budeme čekat, časem zeslábneme a stejně se budeme muset vzdát.“
Halt zvažoval situaci. On s Gilanem by se pod rouškou tmy snad dokázali z tualažského obklíčení dostat. Ale ani to nebylo jisté. I když byli v plížení velmi zkušení, kolem vlastně nebylo nic, kde by se mohli skrýt. A hlídat je bude spousta očí. A i kdyby se jim podařilo Tualagům proklouznout, co potom? Museli by jít pěšky a nejbližší pomoc byla míle daleko. Než by se dostali do Mararoku, Seletin a jeho vojáci by byli mrtví. A s nimi i Evanlyn, Horác a Svengal. Kdyby se vzdali teď, byli by všichni ještě při síle a mohla by se naskytnout příležitost utéct nebo zvrátit situaci v neprospěch jejich přemožitelů. Raději teď než později, až budou zesláblí a pološílení žízní.
„Dobrá,“ řekl. „Promluvíme si o podmínkách.“