„Júsale, to ty sis přál vyjednávat,“ připomněl Seletin. „Bylo to jen proto, abys nám sdělil, jak beznadějné je naše postavení? Nebo jsi chtěl říct něco užitečného?“ Vložil do svých slov stejně pohrdavý tón, jaký předtím použil Tualag.
Júsalův pohled se vrátil k němu.
„Vzdejte se,“ řekl prostě a Seletin na to odpověděl krátkým štěkavým smíchem.
„A necháš nás rovnou zabít?“
Tualažský vůdce zavrtěl hlavou. „Ty pro mě máš cenu, Seleji el’Tíne. Můžu za tebe požadovat velké výkupné. Byl bych blázen, abych tě zabíjel. A jsem si jistý, že se najdou i lidé, kteří zaplatí za ty cizince, co jsou s tebou. Přesně z toho důvodu jsem nechal naživu tamtoho Skandijce. Proč bych s tebou měl zacházet jinak?“
Seletin váhal. Tualagy nejvíc ze všeho poháněla chamtivost a on byl ochoten Júsalovi i věřit. Zatímco uvažoval, vůdce Tualagů nastínil druhou možnost.
„Nebo tady zůstaňte a umřete žízní. Je to jen otázka času. Až budete zesláblí, nebude pro nás těžké sejít mezi vás a vzít vám zbraně z rukou. A jestli mě donutíte čekat, možná nebudu tak shovívavý.“
Odvrátil se, jako by mu bylo lhostejné, jakou cestu Seletin zvolí. Vakír uchopil Halta za rukáv a odváděl ho pár kroků stranou.
„Tohle se týká i tvých lidí. Co na to říkáš?“ zeptal se tiše. Halt pohlédl na vysokou postavu, která stála několik kroků od nich obrácena zády.
„Věříš mu?“ zeptal se a Seletin nepatrným pohybem hlavy kývl.
„Pro peníze udělá Tualag cokoli,“ prohlásil. „Takhle bychom alespoň měli naději. Jak říká — když budeme čekat, časem zeslábneme a stejně se budeme muset vzdát.“
Halt zvažoval situaci. On s Gilanem by se pod rouškou tmy snad dokázali z tualažského obklíčení dostat. Ale ani to nebylo jisté. I když byli v plížení velmi zkušení, kolem vlastně nebylo nic, kde by se mohli skrýt. A hlídat je bude spousta očí. A i kdyby se jim podařilo Tualagům proklouznout, co potom? Museli by jít pěšky a nejbližší pomoc byla míle daleko. Než by se dostali do Mararoku, Seletin a jeho vojáci by byli mrtví. A s nimi i Evanlyn, Horác a Svengal. Kdyby se vzdali teď, byli by všichni ještě při síle a mohla by se naskytnout příležitost utéct nebo zvrátit situaci v neprospěch jejich přemožitelů. Raději teď než později, až budou zesláblí a pološílení žízní.
„Dobrá,“ řekl. „Promluvíme si o podmínkách.“
Třicet pět
Will právě prověřoval popruhy a řemínky, jimiž byla jeho výbava připevněna k Cukovu sedlu, když za zády uslyšel vrzání kroků po písku. Otočil se a spatřil, že k němu jde Umar a tváří se ustaraně.
„Je tu ještě něco, co bys měl vědět, než odjedeš,“ řekl Umar.
Bylo čtyři dny po závodě — po závodě, který jednou nepochybně vejde do bedullinských ústně tradovaných legend. Celou tu dobu bedullinský kmen Willa s Cukem oslavoval a Kijelíma je zahrnovala nepřetržitou péčí. Veselý, usměvavý cizinec a jeho podivuhodný kůň se soudkovitým tělem se v táboře stali oblíbenými postavami. Hasan s Willem se navíc stali dobrými kamarády — bedullinský mladík necítil žádnou zášť kvůli porážce v závodě a ztrátě nároku na Cuka. Bedullini byli nepolepšitelní hráči, jak si Will všiml, ale prohru přijímali bez nářků.
Přátelství napomohlo i to, že Umar, potěšený výsledkem závodu, daroval Hasanovi koně z vlastního stáda — Samumova pokrevního potomka. Hasan byl přešťastný a dobrovolně se nabídl, že doprovodí Willa na jeho cestě do Mararoku.
Konečně se vyřešila záhada pomýleného hledače severu. Když se Willa zeptali, podle čeho se chtěl řídit v poušti, kde nevedou žádné cesty, ukázal jim hledač severu a vysvětlil tajemství jeho magnetických vlastností. Na ukázku přiblížil k jehle čepel saxonského nože a ukazoval, jak se odchýlí ze správné polohy. Umarovi stačilo jen pár vteřin, aby pochopil souvislost.
„Tys projížděl Červenými horami?“ zeptal se a Will to potvrdil. „Ale ty jsou skoro čisté železo — jsou tam obrovská ložiska železa. Určitě to způsobilo, že tvůj přístroj byl nespolehlivý.“
Will pochopil, že má pravdu, a trochu se mu ulevilo. Někde na dně jeho mysli pořád přežívalo neurčité podezření, že Seletin mu podstrčil falešnou mapu. K tomu všemu cítil nesmyslnou vinu, že nějak zklamal Haltovu důvěru. Když nyní uměl najít příčinu chyby — a pochopil, že ji nemohl předvídat —, mohl na své obavy zapomenout.
Zatímco připravoval Cuka k odjezdu, přijel z pouště jezdec — zaprášený, zanedbaný a na unaveném koni. Šel podat zprávu rovnou do Umarova stanu. Will to sledoval celkem bez zájmu. Nepochybně šlo o nějakou záležitost, která se týkala pouze Bedullinů. Teď už si ale nebyl tak jistý.
Následoval Umara do prostorného nízkého stanu, který vůdce Bedullinů obýval s Kijelímou. Sehnul se, vešel a pozdravil zdejším posunkem ústa-obočí-ústa, který si osvojil během několika posledních dnů.
Na podlaze stanu byl hustý koberec, na němž ležely měkké polštáře. Will si jeden vybral a usedl na něj se zkříženýma nohama jako členové kmene. Na dalším seděl Bedullin, kterého neznal. Kijelíma mu podávala ovoce a vodu a on lačně jedl a pil. Pohlédl na Willa a potom se zvědavě podíval na Umara.
„Tohle je Džamil, jeden z našich zvědů,“ vysvětloval Umar a Bedullin kývl na pozdrav. Will odhadoval, že je mu něco přes třicet let, i když u Bedullinských mužů, jejichž kůže byla zahnědlá a zbrázděná sluncem, to bylo těžké posoudit.
„Tohle je ten cizinec, o kterém jsem ti říkal. Jmenuje se Will.“
Will opět po bedullinsku pozdravil. Připadalo mu to vhodné. Džamil byl zřejmě trochu překvapen, že cizinec ví něco o bedullinských mravech, a chvatně pozdrav opětoval. Will pohlédl na Umara s otázkou ve tváři. Asejch pokynul Džamilovi.
„Pověz Willovi, co jsi řekl nám.“
Džamil dojedl pomeranč, olízl zbytky šťávy z prstů a kouskem plátna si otřel ústa.
„Ty jsi cestoval s oddílem aridských vojáků,“ řekl. Bylo to spíše oznámení na úvod než otázka. Will kývnutím přisvědčil a svraštil čelo. Z mužova vážného chování vycítil, že se stalo něco neblahého.
„To je pravda,“ potvrdil.
„A byli tam i jiní cizinci… dva z nich oblečení jako ty.“ Ukázal na Willovu pláštěnku. Will přikývl. Bedullinský zvěd lítostivě potřásl hlavou nad tou skutečností a Willovo neblahé tušení, že se blíží špatná zpráva, ještě zesílilo.
„Co se jim stalo?“ zeptal se. Bedullin na něj chvilku hleděl a potom naštěstí přešel přímo k věci, aniž by se zbytečně pokoušel podávat zprávu šetrně.
„Zajali je Tualagové,“ řekl.
Will rychle pohlédl na Umara. „Tualagové?“ zeptal se.
Asejch se zatvářil velmi znechuceně.
„Lupiči. Zločinci. Bohem zapomenutí. Jsou to kočovníci jako my, ale olupují lidi, kteří cestují pouští, a bezbranné vesnice. Obklíčili tvé přátele a zajali je. Teď je vezou k severnímu masivu, spolu s vakírem Selejem el’Tínem a jeho vojáky. Došlo k boji,“ dodal na vysvětlenou a Willa náhle sevřel strach.
„K boji? Byl někdo z cizinců zraněn?“
Džamil zavrtěl hlavou. „Ne. Zajali je a spoutali jako toho dalšího cizince. Jsou zajatci jako on. Zdá se, že —“
Tohle bylo na Willa moc rychlé. Zvedl ruku, aby přerušil Bedullinovo vyprávění.
„Počkej chvilku! Další cizinec? O jakém dalším cizinci to mluvíš?“
Džamil omluvně pokýval hlavou, pochopil, že je zapotřebí další vysvětlování.
„Tualagové předtím zajali ještě jiného cizince. Z národa divokých seveřanů. Jeden takový byl i s tvými přáteli,“ dodal.