„Přesně tak,“ suše odpověděl Erak. Pak ukázal na kamenitou zem. „Posaďte se přece.“
Zatímco ostatní seděli, Evanlyn poklekla vedle oberjarla. Jemně mu prohlížela zranění na hlavě a velkou modřinu pod okem.
„Jsi v pořádku, Eraku?“ starala se.
Pokrčil rameny. „Ale jo, je mi dobře. Nikdy člověka nepraští tak zle, aby nemohl jít. A zacházejí se mnou jako s váženým hostem — hrst plesnivých datlí, kus tvrdýho chleba a lok vody, potom pěkná procházka na sluníčku. Kdo by na mým místě chtěl víc?“
„Padla nějaká zmínka o Toskjakovi?“ zeptal se Halt.
Erak se zamračil. „Ne jeho jméno. Ale ten ničema Júsal nadhodil, že se brzy setkám s krajanem — a podle mě tím sotva myslel tebe, Svengale. Nemůžu se dočkat. Jestli ho budu moct chytnout pod krkem, bude si přát, aby se byl nikdy nenarodil.“ Pak se podíval na Halta. „Halte, to mi k tobě nesedí, nechat se nachytat. Nestárneš trochu?“
Halt povytáhl jedno obočí. „Podle toho, co jsem slyšel, ty sis v Al Šabě také nevedl zrovna nejlépe,“ podotkl a Erak nevesele pokrčil rameny.
„Řekl bych, že se všichni začínáme chovat moc bezstarostně,“ prohlásil.
„Máš představu, kam má tahle banda namířeno, veliteli?“ zeptal se Svengal.
„Se mnou se zrovna neradí. Já se jen vleču tady za Matyldou.“ Palcem ukázal na bližšího z obou velbloudů. „Docela jsme si jeden druhýho oblíbili,“ dodal a obdařil mručící zvíře zlostným pohledem.
„Je pravděpodobné, že míříme k severnímu masivu,“ řekl Seletin a Erak na něj se zájmem pohlédl.
„Myslím, že tyhle slova jsem zaslechl,“ prohlásil. „Nu, měli byste si radši trochu odpočinout, dokud můžete. Den je dlouhý, když jdete po svých.“
Horác se poškrábal za uchem, což při svázaných rukou působilo dost neohrabaně. „Kdy nám dají najíst?“ zeptal se. Erak se na něj chvilku díval a pak se usmál.
„Horáci, zůstaň pořád stejný,“ řekl.
Třicet sedm
Will s Umarem a sto dvacet bedullinských bojovníků rychle postupovali pouští.
Vstali čtyři hodiny před úsvitem, ujížděli čtyři hodiny po rozednění a ve dne během největšího vedra odpočívali. Pozdě odpoledne, několik hodin před západem slunce, znovu vyrazili a jeli dlouho po setmění, než opět zastavili na odpočinek. Will odhadoval, že když se utábořili na noc, bylo kolem deváté večer. Ale dvě přestávky, jedna v poledne a druhá pozdě večer, jim poskytly spoustu času, aby napojili a nakrmili koně a obnovili síly na další pochod.
Byl to náročný postup, ale rozumný. Jeli rovnoměrným tempem, spíše na koních klusali, než aby cválali nebo ujížděli tryskem. Will brzy pochopil, že při udržování stálého tempa urazí velké vzdálenosti, ale přesto byl v pokušení jet rychleji. Míle pod Cukovými kopyty ubíhaly a Will věděl, že tenhle způsob jízdy se nakonec vyplatí.
Umar rozhodl, že se budou řídit Džamilovou domněnkou, že Tualagové míří do jednoho z měst v severním masivu. Mohli proto jet přímou cestou, aby lupičům zkřížili cestu, a nemuseli se vracet na místo bitvy a pak sledovat stopy. Tato skutečnost, společně s velkou vzdáleností, kterou dokázali každý den urazit, znamenala, že byli na dobré cestě nepřítele dostihnout.
Will požádal Umara a Džamila, aby mu ukázali, kde se nachází masiv na jeho mapě. Ležel dál na sever od oblasti zachycené Seletinovou mapou. Bedullini si mapu se zájmem prohlíželi a rychle pochopili její důležitost, i když sami mapy nikdy nepoužívali. Na cestách se řídili zkušenostmi kmene a znalostmi předávanými po staletí z pokolení na pokolení. Ukazovali na orientační body, které Seletin zakreslil, a nazývali je jmény jako „Řeka zářivých kamenů“, „Alího hory“ nebo „Hadí údolí“. Zatímco některé názvy byly snadno srozumitelné, původ jiných se ztrácel v dávnověku. Nikdo si například vůbec nepamatoval, kdo byl Alí, a zářivé kameny, které daly jméno řece, už dávno zmizely — tak jako řeka sama.
Jednalo se o válečnou výpravu, takže ženy a děti choreských Bedullinů zůstaly v táboře v oáze spolu se sedmdesáti Umarovými bojovníky, kteří dohlíželi na jejich bezpečnost. Asejchovi se nechtělo snížit útočnou sílu o tolik mužů, ale poušť byla nebezpečné místo a sedmdesát bojovníků byl nejmenší počet, který mohl na ochranu svého lidu ponechat.
„Tualagové budou v přesile,“ řekl Willovi.
„Nebudou nás čekat,“ odpověděl Will a asejch s jistým pochmurným uspokojením kývl.
„Na to se těším.“
Třetího dne cesty se početní poměr upravil. Jeden z předsunutých zvědů přicválal zpět, aby ohlásil, že v poušti narazil na oddíl třiceti mužů bez koní.
Umar, Will a Hasan se s ním cvalem rozjeli napřed. Po necelých dvou mílích dorazili ke skupině mužů — seděli ve skrovném stínu pod břehem vádí a dělili se o poslední vodu z měchu, který jim zanechal zvěd.
„Aridští vojáci,“ poznal je Umar podle potrhaných uniforem, které měli na sobě. Will si všiml, že žádný z vojáků nemá boty, i když nohy měli omotané a chráněné kusy látky utrženými z plášťů a košil. V měchu bylo vody sotva na jeden lok pro každého a na její rozdělení pečlivě dohlížel mladý muž s odznaky poručíka. Všichni byli sice rozedraní a na pokraji vyčerpání, ale bylo zjevné, že udržují disciplínu. Will si nebyl jistý, ale důstojník mu připadal trochu povědomý. Napadlo ho, že by to mohl být jeden ze Seletinových mužů.
Záložní měchy s vodou, které s sebou tři jezdci přivezli, byly rychle rozděleny. Poručík přistoupil k Umarovi a pozdravil tradičním posunkem.
„Děkuji ti, asejchu,“ začal. Poznal odznak Umarovy hodnosti, tři prameny spletených koňských žíní, které svazovaly kufíji. „Já jsem poručík Alúm z —“
Umar ho pokynem ruky přerušil a podal mu svůj měch s vodou. Mladíkův hlas byl skřípavý a skuhravý. „Napřed se napij, poručíku,“ řekl mu. „Potom se ti bude mluvit líp.“
Důstojník vděčně zvedl měch k ústům a napil se. Will si všiml, že i když musel být vyprahlý žízní, usrkával jen malé doušky vody a pil pomalu, aby tělo dokázalo tekutinu dobře vstřebat. Pochopil, že lidé v Aridě dodržují při pití dokonalou kázeň, a vzpomněl si, jak zoufale se snažil hltat vodu, kterou mu Umar dával, když ho našel.
Bylo těsně před desátou hodinou dopoledne, doba, kdy Umar obvykle vyhlašoval zastávku k prvnímu odpočinku. Dal ostatním znamení, aby sesedli, a sám se zhoupl ze sedla.
„Utáboříme se tady,“ řekl. „Aridští vojáci se mohou během přestávky vzpamatovat.“
Poručík Alúm uhasil žízeň a pověděl jim o tualažském přepadení a následné bitvě — jak Halt a ostatní padli do zajetí a jak Júsal vyhnal poručíka a jeho vojáky do pouště bosé a se zanedbatelným množstvím vody. Stalo se to před dvěma dny.
„Tys udržel třicet mužů naživu a na pochodu s pouhými dvěma měchy vody?“ otázal se Umar. Jeho hlas měl v sobě úctu.
Poručík pokrčil rameny. „Jsou to dobří vojáci,“ řekl. „Chápou, že disciplína je nutná.“
„Mají dobrého velitele,“ prohlásil Will. Byl v pokušení skočit hned poručíkovi do řeči a dožadovat se zpráv o svých přátelích. Ale viděl, že mladý muž je na pokraji sil, a usoudil, že bude lepší, když ho nechá, aby svůj příběh odvyprávěl podle sebe. Poručík se na něj zadíval a pak ho poznal. Když válečná výprava vyjížděla z oázy, Will si oblékl bedullinské oblečení — volné kalhoty, dlouhou splývavou košili a plášť a samozřejmě kufíji, aby si chránil hlavu a obličej. Ale dlouhý luk a toulec zavěšený na zádech se nedaly s ničím splést.