„Ty jsi ten, kterému říkají Will!“ zvolal Alúm. „Mysleli jsme, že už jsi mrtvý!“
Will se usmál. „Díky, že jste mi tolik věřili,“ utrousil. Pak jeho úsměv pohasl. „Jsou Halt i ostatní v pořádku? Nestalo se něco Evanlyn?“
Alúm přikývl. „Když jsme odcházeli, byli v pořádku. Myslím, že Júsal mluvil o výkupném. Dívka se bude mít dobře. Je pravděpodobné, že ji bude chtít prodat do otroctví, a nikdo nechce koupit zbitou otrokyni. Muži takové štěstí mít nebudou. Čekal bych, že je budou bít.“
„Souhlasím,“ poznamenal Umar. Obrátil se k Willovi. „Bude to pro ně nepříjemné, ale ne moc zlé. Důvody jsou drsné. Júsal nedovolí, aby je někdo vážně zranil. To by ho zpomalovalo. A s dívkou má poručík také pravdu. Jestli existuje něco, v čem jsou Tualagové dobří, tak je to péče o budoucí zisk.“
„Asejchu, můžu se zeptat, jaké jsou vaše plány?“ zeptal se poručík. Pohlédl směrem, kde viděl z dálky přijíždět hlavní skupinu Bedullinů. Jeho bystré oči postřehly, že v ní nejsou ženy ani děti a skládá se výhradně z bojovníků.
„Jedeme za Tualagy,“ sdělil mu Will. „Asejch Umar a jeho lidé se nabídli, že mi pomůžou zachránit mé přátele.“
„A vakíra Seleje el’Tína?“ otázal se poručík.
Umar to přikývnutím potvrdil. „Vakír je můj starý druh. Nemám v úmyslu nechat ho v Júsalových špinavých rukou.“
Seděli v úzkém pruhu stínu, který vrhal břeh vádí. Alúm vyskočil na nohy a v očích mu zasvítilo nové odhodlání.
„Pak nám dovol, abychom se k vám připojili!“ prohlásil. „Ti zlořečení Tualagové mají u mě a u mých mužů vroubek! A já slibuji při svém bohu, že jim to vrátíme!“
Umar svraštil čelo. „Tvoji muži jsou vyčerpaní — a polomrtví žízní,“ poznamenal pochybovačně. Jenže Alúm vrtěl hlavou dřív, než to Umar dořekl.
„Jsou zdraví a jsou na tom dobře. Dopřej jim odpočinek přes noc, jídlo a dostatek vody. Zítra ráno budou připraveni na cestu, to ti přísahám.“
„Nejste ozbrojení,“ upozornil ho Will.
Alúm pokrčil rameny. „Vaši bojovníci jistě můžou postrádat několik dýk? Většina Bedullinů nosí víc než jednu. A jakmile začne boj, každý Tualag, kterého zabijete, poskytne zbraně jednomu mému vojákovi.“
Will s Umarem si vyměnili pohledy. „Bylo by užitečné mít s sebou dalších třicet vycvičených bojovníků,“ podotkl Will. Pak se zamračil. „Ale jak by nám stačili? Nemají boty ani koně.“
Umar to odbyl krátkým zavrtěním hlavou. „Mohou jet na koních ve dvojicích s mými muži,“ řekl. „Je jich jen třicet. Můžeme se o ně střídat, tak aby žádný kůň nenesl dvojitou zátěž příliš dlouho.“
Alúm dychtivě sledoval jejich rozmluvu a očima přejížděl od jednoho k druhému. Zvedl ruku a váhavě se vmísil do hovoru.
„Ještě něco,“ řekl. „Čtyři moji vojáci jsou ranění. Nesli jsme je. Nejsou schopni jízdy ani boje.“
Umar celou věc rychle zvažoval. Líbila se mu představa, že by měl pod svým velením víc bojovníků, a věděl, že aridští vojáci si povedou dobře. Pro něj byla odpověď jasná.
„Vyčleníme dva moje muže, aby se o ně postarali,“ přemýšlel nahlas. „Můžeme jim nechat trochu vody, ale sami budeme potřebovat skoro všechnu, co máme. Půl dne cesty na východ je malá mokřina. Pro půl tuctu mužů v ní bude vody dost. Jeden z mých bojovníků odtamtud přiveze vodu a druhý tu s nimi zůstane. Když uspějeme, cestou zpátky se pro ně zastavíme.“
Vteřinu nebo dvě o svém plánu přemýšlel, pak pokýval hlavou. Ztratí dobu večerní jízdy — pět hodin. A oslabí svou jednotku o dva muže. Ale na oplátku získá šestadvacet vycvičených vojáků. Ještě lepší bylo, že ti vojáci měli s Tualagy nevyřízené účty. To byl dobrý obchod.
„Utáboříme se tady pro zbytek dnešního dne a na noc,“ rozhodl. „Tvoji muži dostanou jídlo a tolik vody, kolik potřebují. Řekni jim, ať jsou připraveni vyrazit čtyři hodiny před úsvitem.“
Alúm se ponuře usmál. „Budou připraveni,“ slíbil.
Třicet osm
Nad nimi se rýsoval severní masiv, útesy a vrcholky v řadách za sebou šplhaly až k pláni vysoko nahoře. Otevřená poušť přešla v úzkou cestu vinoucí se mezi skalami a útesy vzhůru po úpatí prvních kopců. Ve výši pěti set stop nad úrovní pouště přirozenou cestou vznikla ve strmých stěnách rovná plocha směřující zhruba severojižním směrem. Tam stálo město Mašaba.
Město bylo hlavním tržištěm pro aridské rolníky, kteří žili a pracovali v podhůří a na pláních pod masivem. Počet obyvatel města dosahoval obvykle zhruba pěti set, ale stoupl na osm nebo devět set v týdnech, kdy se konaly trhy a ze vzdálených oblastí i z okolních horských vesnic sem přicházeli pastevci a rolníci prodat své zboží.
Pro tualažské bojovníky to byla dokonalá dočasná základna — dost velká, aby poskytla ubytování a píci pro zvířata, a dobře zásobená potravinami přivezenými na trh a uloženými v městských skladištích.
Domy byly obvyklé, obílené stavby z nepálených cihel, většinou přízemní, s rovnými střechami, kde si mohli jejich obyvatelé na sklonku dne užívat chladivého vzduchu a příležitostně přespávat za nejteplejších nocí. Mnoho příbytků však bylo vyhloubeno přímo do čela samotných útesů — jejich zvětralé a rozpukané vchody svědčily o tom, že vznikly už dávno. Většinou se používaly jako skladiště pro potraviny a další zboží, s nímž se ve městě obchodovalo. Některé však sloužily jako obydlí, a když řada zajatců za svými strážci vstoupila do města, Halt viděl zřetelné stopy, že je obývají lidé: po přístupových žebřících k výše položeným vchodům vystupovaly ženy nesoucí těžké džbány se zásobou vody pro rodinu a z průduchů, pečlivě vysekaných do čela skály, stoupal dým z kuchyňských ohnišť. U některých viselo na dlouhých tyčkách vyprané prádlo, vystrčené do horkého vzduchu, aby uschlo, a povlávalo jako prapory v mírném větru, který se proháněl údolím.
Třídenní pochod do Mašaby nebyl zrovna příjemný. Byli na dlouhých provazech přivázaní k sedlům strážců, a aby jim stačili, museli neohrabaně klusat. Když někdo upadl — což se nevyhnutelně stávalo, protože ruce svázané před tělem ztěžovaly schopnost udržovat v klusu rovnováhu —, ihned ho obklopili jezdci a šťouchali do něj hroty kopí nebo ho bili násadami.
Po pár mílích Halt zaznamenal, že jezdci na koních, k nimž byli připoutáni, jsou odborníky na nečekané změny kroku nebo směru naplánované tak, aby zajatce zbavily rovnováhy a on upadl.
Výjimkou byla Evanlyn. Jak Seletin předvídal, Tualagové v ní viděli budoucí zisk, který je zapotřebí chránit, a tak žádnou z podobných surovostí netrpěla. Dokonce dostala malého koně, aby na něm mohla jet, i když ruce měla stále svázané a koníka vedl tualažský bojovník, který byl neustále ve střehu a hlídal sebemenší náznak, že by se mohla pokusit o útěk.
Nejhůř dopadli oba hraničáři. Byli cizinci, a tak s nimi Tualagové zacházeli s opovržením. A co víc, záhadná přesnost ve střelbě z luku během krátkého útoku z nich udělala nenáviděné nepřátele. Většina Tualagů měla přinejmenším jednoho kamaráda, který okusil hraničářský šíp, a dlouhý luk označoval Halta a Gilana jako pachatele.
Než se dostali do Mašaby, byli oba hraničáři samá podlitina. Halt měl následkem rány pěstí jednoho Tualaga na levé tváři velkou modřinu, a skoro nemohl otevřít oko. Gilan silně krvácel z rány na hlavě způsobené malým kyjem. Ve vlasech i na obličeji měl škraloupy zaschlé krve.