Zdálo se, že přítomnost dvou hraničářů odváděla pozornost Tualagů od původní oběti — od Eraka. Jeho i Svengala nechávali na pokoji, až na příležitostné bití násadami kopí, když zakopli a upadli. Také se Seletinem zacházeli slušně. Júsal si uvědomoval, jakou má cenu jako rukojmí, zatímco Araluenci byli v této oblasti neznámí.
Horác, zdravý, silný a pohyblivý, poskytoval svým strážcům nejméně příležitostí, aby ho mohli bít — i když jednou po něm vzteklý Tualag, rozzuřený, že Horác nepochopil příkaz, aby poklekl, sekl dýkou a způsobil mu mělkou řeznou ránu v pravé tváři. Bylo to jen škrábnutí, ale když mu ho Evanlyn večer ošetřovala, Horác bezostyšně předstíral, že je bolestivější, než ve skutečnosti bylo. Líbily se mu doteky jejích ošetřujících rukou. Halt s Gilanem, zbití a vyčerpaní, přihlíželi, jak mu vymývá ránu a jemnými doteky ji vysušuje. Horác znamenitě předstíral, že klidně a hrdinně snáší velkou bolest. Halt pohoršeně zavrtěl hlavou.
„To je ale podvodník,“ prohodil ke Gilanovi. Mladší z hraničářů přikývl.
„To je. Vážně si to vychutnává, viď?“ Odmlčel se a pak posmutněle dodaclass="underline" „Škoda že jsem na to nepřišel dřív než on.“
Haltovo zdravé oko na něj pohlédlo. Prošedivělý hraničář si něco zamumlal pod vousy a kousek se posunul, znechucený svým bývalým žákem.
„Mladí kluci!“ prohodil pohrdavě k Erakovi. „Myslí si, že hezká tvářička dokáže vyléčit každou nemoc.“
„Někteří z nás si na to ještě dokážou vzpomenout, Halte,“ ušklíbl se Erak. „Myslím, že takový starý harcovník jako ty má tohle všechno za sebou. Svengal mi říkal, že ses usadil. Nějaká baculatá mateřská vdovička popadla zchátralého starocha jako poslední šanci, co?“
Erak se samozřejmě od Svengala dozvěděl, že Halt se nedávno oženil s velkou krasavicí. Chtěl ale štíhlého hraničáře pozlobit. Haltův jednooký pohled utkvěl na oberjarlovi.
„Až se vrátíme zpátky, radím ti, aby s nemluvil o Paulině jako o ‚baculaté mateřské vdovičce‘, pokud bude v doslechu. Nosí u sebe dýku a dobře to s ní umí a ty potřebuješ uši, aby ti udržely na hlavě tu směšnou helmici.“
Když po vyčerpávajícím denním pochodu vklopýtali do Mašaby, aridští obyvatelé města hleděli na nové příchozí tupě a lhostejně. Zajatce ani trochu nelitovali. Vpád Tualagů do města je ožebračí a vyhladoví. Bude trvat řadu měsíců, než se jim podaří nahradit ztrátu potravin a ostatních věcí, které si vetřelci přivlastní.
Na město padl stín, protože slunce se schovalo za vysoké útesy. Zajatce vedli hlavní ulicí, kde se konal trh, k jedné z jeskyní na konci města, jež sloužila jako skladiště. Odvázali jim dlouhé vodicí provazy a uvolnili spoutané ruce.
„Vypadá to, že jsme dorazili tam, kam jsme měli namířeno,“ pronesl Horác.
Jeden z Tualagů se na něj utrhl, ať drží ten svůj cizácký jazyk za zuby.
Bez okolků strčili vězně do prázdného skladiště a před vchod se postavila stráž na koni. O pár minut později přinesli zajatcům jídlo, vodu a pokrývky. Pak se venkovní dveře s bouchnutím zavřely, byly zamčeny a zajatci zůstali sami.
„Tak co se bude dít teď?“ zajímal se hlasitě Gilan.
Nemusel se trápit zvědavostí dlouho. Ani ne hodinu nato uslyšeli zarachocení klíče v zámku a dveře se rozlétly. Venku už byla úplná tma a uvnitř svítila jediná svíčka. Mezi dveřmi rozeznávali jen nejasnou hřmotnou postavu. Pak se muž protlačil úzkými dveřmi — musel se kvůli tomu natočit bokem — a dlouhými kroky přešel doprostřed jeskyně. Za ním následovalo půl tuctu ozbrojených Tualagů s rukama připravenýma na jilcích zahnutých mečů. Rozhlíželi se kolem, ostražití vůči všem náznakům vzpoury ze strany zajatců. Nakonec vešel i Júsal. Nikdo ze zajatců se však o něj nezajímal. Všichni hleděli na mohutného vousatého Skandijce, který do jejich vězení vešel jako první.
„Toskjak!“ pronesl Svengal. Rozzlobeně se začal zvedat z písčitého dna jeskyně. Tři Tualagové neprodleně tasili meče a jeskyní se rozlehlo známé varovné zařinčení. Erakova ruka se vymrštila, sevřela Svengalovo předloktí a přinutila ho znovu usednout.
„Seď klidně, Svengale,“ doporučil. „Nevidíš, že hledá záminku, aby tě zabil?“
„Jsi velmi všímavý, Eraku,“ řekl zrádce. Jeho hlas byl na Skandijce překvapivě uhlazený a příjemně zabarvený. Většinou to byli mořští vlci, zvyklí překřikovat bouři a vítr. Toskjak pokynul strážným a meče se vrátily na místo.
Júsal, s dolní polovinou obličeje stále zahalenou modrým závojem, sledoval, jak spolu oba velcí muži hovoří, a bez mrknutí temných očí otáčel hlavu z jednoho na druhého.
Jako jestřáb, napadlo Halta. Pak svůj postřeh poopravil. Spíš jako sup.
„Tak, Toskjaku, konečně jsi ukázal pravou tvář. Myslel jsem si, že vyjde najevo, že ten zbabělý zrádce za tímhle vším jsi ty.“ Erakův hlas byl vyrovnaný a klidný. Ale uhlazeností projevu se Erak nemohl nepříteli rovnat.
Toskjak se zasmál. „Jak jsem řekl, oberjarle, jsi velmi všímavý. Ale samozřejmě, dodatečně umí být chytrý každý. Je škoda, že jsi takovou bystrost neprojevil o trochu dřív. Možná by ses vyhnul mé pasti. Těžko ti někdo uvěří, když řekneš ‚Celou dobu jsem věděl, že to jsi ty‘, až když vejdu do místnosti, nemyslíš?“
„Ať jsem to věděl nebo ne, skutečností zůstává, že jsi zrádce. A že si zasloužíš smrt.“
„Nu, ano. Ale pro někoho zrádce, pro jiného vlastenec, jak se říká. A bojím se, že ty se už nikomu o smrt nepostaráš.“
„Což znamená, že přijdeš o výkupné,“ zasáhl Halt. Pohlédl na vůdce Tualagů. „Co si o tom myslí tvůj přítel ve zbrani? Júsale, chceš se vzdát šedesáti tisíc rílů ve stříbře?“
Tualag vykročil vpřed. Oči mu žhnuly hněvem. Porovnal svoji a hraničářovou výšku a upřel pohled dolů na menšího muže. Zapíchl Haltovi do hrudi ukazovák, aby zdůraznil svá slova.
„Neříkej mi Júsale!“ vypálil. „Oslovuj mě asejchu Júsale nebo Excelence. Rozumíš, ty drzý cizinče?“
Halt nahnul hlavu ke straně a přemýšlel o té otázce, i když bylo zřejmé, že Júsal odpověď nečeká. „Já rozumím jen tomu,“ prohlásil, „že vznešenosti máš v sobě pramálo a že asejch je slovo, které vyjadřuje úctu. Na muži, který skrývá svou tvář za modrým ženským šátkem, není nic úctyhodného.“
Zuřivost v Júsalových očích zaplála ještě prudčeji. Halt je bedlivě sledoval. Oči nepřítele sledoval vždy a v Júsalově případě byly jediným viditelným rysem.
Když se Júsal rozmáchl sevřenou pěstí, Halt byl připraven. Uhnul trochu doprava a rána ho neškodně minula. Júsal čekal, že pěst narazí na odpor, takže když prošla vzduchem, zapotácel se. Rozpálený zlostí přikročil blíž k Haltovi, aby ho znovu udeřil. Toskjak zvedl ruku a zadržel ho.
„Počkej!“ požádal. Podíval se na Halta pozorněji a upřeně si prohlížel opuchlý, pohmožděný obličej.
„Ty jsi ten hraničář, že? Halt. Tak se jmenuješ! Teď si vzpomínám, že jsem o tobě slyšel. Před třemi lety jsi dělal potíže ve Skandii a teď jsi tady. Ty se lidem pleteš do cesty ve všech končinách světa, co? A tohle je nejspíš ten druhý, co byl ve Skandii s tebou?“
Ukázal na Gilana. Po pravdě řečeno, Toskjak ani jednoho z hraničářů nikdy neviděl. Věděl jen, že Haltův pomocník byl mladý muž.