„Vlastně…,“ začal Gilan. Ale Halt mu skočil do řeči.
„To je pravda,“ řekl rychle. Gilan na něj trochu překvapeně pohlédl. Ale nic už neřekl. Toskjak se obrátil k Júsalovi.
„Tohle jsou ti lukostřelci? Ti, co zabili tolik mužů?“ zeptal se.
Tualag kývl. „Moji lidé je chtěli zabít. Ale třeba bychom za ně mohli dostat výkupné.“
Toskjak zavrtěl hlavou. „Nikdo nezaplatí za to, aby se dostali zpátky,“ prohlásil. „Hraničáři dělají jen potíže. A jsou nebezpeční. Nejlepší bude zabít je co nejdřív.“
„Já je můžu vykoupit!“ ozvala se Evanlyn do mrtvého ticha, které ve skladišti nastalo. „Jsem… diplomatka. Mám blízko k araluenskému králi. Můžu zařídit, aby za tyto muže bylo zaplaceno velké výkupné.“
Toskjak se na ni zvědavě zadíval. V době, kdy se odehrála válka s Temudžaji, v Hallasholmu nebyl. Ale slyšel zkazky o tom, co se přihodilo: divoké příběhy o dívce, která byla s hraničáři — o urozené dívce z Araluenu. Napadlo ho, že by to mohla být ona. Pak pokrčil rameny, na jejím původu nezáleželo. Záleželo na tom, co našli v jejích věcech.
„To uděláš stejně,“ řekl. „Ať je zabijeme nebo ne.“
Evanlyn otevřela ústa, aby odporovala, ale zarazila se, když spatřila, co Toskjak drží: příkaz k výplatě peněz vystavený pro Silasiánskou radu.
„Bez pečetě nemá cenu,“ sdělila mu.
„Ale ty víš, kde ji hledat, viď?“ zeptal se. Evanlyn neohroženě čelila jeho pohledu. Těsně předtím, než se vzdali, ukryla pečeť pod vyčnívající skálu v okrouhlé proláklině. Teď byla ráda, že to udělala. Neřekla nic, aby ji nezradil hlas.
Toskjak přikývl. Její mlčení potvrzovalo jeho podezření. Obrátil se k Júsalovi.
„Asejchu Júsale, jak bys přesvědčil tuhle dívku, aby našla pečeť, kterou zřejmě někam odložila?“
Júsalovi se objevily vrásky kolem očí a závoj na obličeji se pohnul. Evanlyn pochopila, že se směje. Tualag zajatce bedlivě sledoval po celou cestu do Mašaby. Neušlo mu, co se odehrálo mezi dívkou a mladým válečníkem. Ukázal na Horáce.
„Myslím, že kdybychom tomuhle začali stahovat kůži z těla, třeba by si vzpomněla,“ prohlásil. Tlumeně se zasmál. Znělo to odporně.
Evanlyn ztuhla a bezradně pohlédla na Horáce. Věděla, že by nikdy nedokázala přihlížet, jak ho někdo mučí. Jenže kdyby potvrdila příkaz k zaplacení, stejně by všichni zemřeli.
„Toskjaku?“ promluvil Svengal mírným a tázavým tónem. Vzbouřený Skandijec na něj pohlédl se zdviženým obočím. Svengal pokračoval.
„Co takhle ty a já, trochu si spolu zazápasit? Jen tak z legrace.“
„Z legrace?“ nechápal Toskjak.
Svengal se vítězně zasmál. „Jo. Byla by to velká legrace, utrhnout ti tu tvojí šerednou palici rovnou u ramen. A taky tvýmu kamarádíčkovi s orlím nosem a modrou tváří.“ Vyplivl poslední slova a očima přejel k Júsalovi.
Toskjak povytáhl jedno obočí.
„Svengale, měls radši držet jazyk za zuby. Mohl jsem tě nechat žít. Ale když teď vidím, jak jsi posedlý, nu…“ Odmlčel se a prohlížel si strnulou skupinku před sebou.
„Shrneme si, jak na tom jsme,“ prohlásil. Ukázal na Seletina. „Za vakíra dostaneme výkupné. Vyvázne snadno, ale s ním žádné spory nemám. Zato s Erakem a Svengalem ano, takže ti zemřou. A oba hraničáři taky.“ Potom ukázal na Horáce. „Tobě stáhneme kůži z těla a tady mladá dáma nám zaplatí spoustu peněz za to, že bude mít tu čest poslouchat, jak křičíš.“ Usmál se na zajatce. „Vynechal jsem někoho? Ne? Tak ať se vám o tom přes noc hezky přemýšlí.“
Úsměv se Toskjakovi vytratil z tváře. Trhl hlavou k Júsalovi a oba se otočili. Pak tualažského vůdce něco napadlo, zastavil se a ještě se obrátil. Zvedl levou ruku, jako kdyby žádal o pozornost, a vracel se k zajatcům.
„Ještě jedna věc,“ řekl. Pak vychrlil povel na strážce a dva z nich uchopili Halta za ruce a přinutili ho, aby poklekl před Júsalem na kolena. Tualažský asejch potom zaťatou pěstí zasypával Haltův obličej ranami, nalevo napravo, pořád a pořád, dokud nebyla hraničářova tvář zkrvavená a hlava mu bezvládně neklesla na stranu. Toskjak pobaveně přihlížel. Erak se pohnul, aby zasáhl, ale hrot šavle přitlačený k břichu ho zadržel. Zadýchaný Júsal konečně odstoupil.
„Pusťte ho,“ přikázal mužům, kteří Halta drželi. Uvolnili sevření a Halt se zhroutil do písku, tváří k zemi a napůl v bezvědomí.
„Už nemáš tak hbité nohy, co?“ oslovil Toskjak ležící postavu. Júsal se krátce a štěkavě zasmál a oba se otočili a vyšli ze skladiště. Strážní s rukama na zbraních ustupovali za nimi a zabouchli dveře. V nastalém tichu zajatci slyšeli, jak v zámku rachotí klíč.
Gilan uvolnil zadržovaný dech a rychle poklekl vedle napůl bezduchého přítele. Opatrně převrátil Halta na záda a začal mu z obličeje stírat krev smíšenou s pískem. Evanlyn se k němu připojila lehkými, jemnými doteky.
Horác přinesl měch s vodou, který jim tu věznitelé nechali, a podal ho Evanlyn. Díval se, jak opatrně omývá Haltovi obličej. Horác byl vylekaný. Nikdy předtím neviděl Halta poraženého. Halt byl vždy pánem situace. Halt vždy věděl, co je třeba udělat.
„Myslím, že jsme na tom zle,“ řekl. Pak sebou všichni trhli, protože Halt se pohnul, zvedl ruku a snažil se posadit. Evanlyn ho přidržela u země, a tak se přestal namáhat. Ale mluvil, i když kvůli oteklým ústům a tvářím zastřeným a trochu hůř srozumitelným hlasem.
„Na něco zapomínají,“ řekl. Ve zdravém oku mu blýskl vzdor. Druhé oko zůstávalo úplně zavřené.
Ostatní si vyměnili pohledy. Na svém bezútěšném postavení neviděli nic příznivého.
„A co to má být, Halte?“ zeptala se Evanlyn, aby mu udělala radost.
Halt její snahu postřehl a nazlobeně na ni pohlédl. Pak ze sebe trochu s námahou vypraviclass="underline" „Je tu ještě Will, tam někde venku.“
Třicet devět
Když Will s Umarem konečně dorazili k výhodnému stanovišti nad městem Mašabou, dopadaly na jeho obílené domy první sluneční paprsky.
Několik hodin šplhali v předjitřním šeru po úzkých zvířecích stezkách kolem města, potom se obloukem vrátili zpět a vyšli velký kus nad městem, v místě, odkud měli dokonalý přehled o pohybu jeho obyvatel.
Nyní si město pozorně prohlíželi. Po třech stranách se táhly nízké hradby, čtvrtá byla chráněna útesy, z nichž shlíželi dolů. Podél hradeb se pravidelně zvedaly strážní věže, ale po strážích nebylo ani památky. Will na to poukázal a Umar pohrdavě zavrtěl hlavou.
„Obyvatelé města jsou příliš líní, aby chodili na hlídku, a Tualagové si myslí, že na míle daleko žádní nepřátelé nejsou.“
Z mnoha míst po celém městě stoupal dým z kuchyňských ohnišť. Se štiplavým dýmem páleného dřeva se mísila další vůně a probouzela Willovy chutě. V kuchyních se připravovala čerstvá káva. Ven z města začínali proudit muži a ženy, scházeli po klikaté cestě k rovinám pod městem nebo k terasovitým políčkům na úbočí hory. Will na ně ukázal a povytáhl obočí.
„Rolníci,“ odpověděl Umar na nevyřčenou otázku. „V rovinách pěstují obilí a na terasovitých políčkách ovoce a trochu zeleniny.“
V Mašabě nebyl nedostatek vody. Do podzemní říčky protékající horami byla vyhloubena řada studní. Voda se kanály přiváděla k terasám nebo až dolů k polím. Byl to důmyslný systém zavlažování a obdělávání půdy a Will v této suché, vyprahlé zemi zatím nic podobného neviděl.
„Kdo tohle všechno vybudoval?“ zeptal se.