Umar pokrčil rameny. „To nikdo neví. Terasy a vodní kanály jsou stovky, možná tisíce let staré. Aridové je našli a město znovu vybudovali.“
„Aha, v každém případě pro nás znamenají příležitost,“ řekl Will. Umar na něj pohlédl, a tak pokračoval. „Když tolik rolníků chodí ven a dovnitř každý den, můžeme dostat některé z tvých mužů do města. Počítám, že když půjdou po jednom nebo po dvou, mohli bychom tam v průběhu dne dostat až padesát mužů.“
„A co potom?“ zeptal se Umar.
„Mohli by oslovit lidi ve městě a skrýt se mezi nimi. Obyvatelé města určitě uvítají každého, kdo se bude chtít jednou provždy vypořádat s Tualagy.“
Umar se zatvářil pochybovačně. „Moji muži se k tomu nehodí,“ prohlásil. „Bylo by hned poznat, že jsou tu cizí. Místní by jim nevěřili. Je dost pravděpodobné, že by je prozradili Tualagům.“
„Ale proč?“ Will ve zklamání nad odpovědí trochu zvýšil hlas a Umar ho naléhavým posunkem upozorňoval, ať se ztiší. Zvuk se v horách nese daleko. „Odpusť,“ pokračoval Will, „ale proč by vás prozrazovali? Žijete všichni v jedné zemi, ne?“
Bedullin potřásl hlavou. „Možná žijeme ve stejné zemi, ale jsme různé kmeny. My jsme Bedullini. Oni jsou Aridové. Každý mluvíme s jiným přízvukem, každý máme jiné zvyky. Obecně řečeno, Bedullin nevěří Aridovi a ten mu to oplácí stejně. Jakmile by mí lidé promluvili, poznali by v nich Bedulliny.“
„To je směšné,“ zabručel Will. Představa, že překážkou mezi lidmi mohou být tak malé rozdíly, byla pro něj urážkou rozumného jednání.
Umar pokrčil rameny. „Směšné možná. Ale je to tak.“
Will upíral zrak na město pod nimi, sledoval, jak další lidé vycházejí do ulic. V zamyšlení si hryzal palec.
„Ale včera v noci jsi tam jednoho muže poslal,“ prohlásil.
Umar pokýval hlavou. Po setmění jeden z bedullinských zvědů proklouzl přes hradby. Vrátil se ještě téže noci a hlásil, co ve městě slyšel.
„Jednoho muže. Pro jednoho muže je snadné projít nepozorovaně, zvlášť když nemluví, ale jen poslouchá. Nemůžeme ale vůbec doufat, že by se tam dostalo padesát mužů a nikdo by si nevšiml cizího přízvuku.“ Usoudil, že je na čase převést řeč jinam a ukázal na jeden z vchodů v čele útesu, v zadní části města. Na rozdíl od jiných podobných vchodů, u nichž byly dveře otevřené dokořán, aby jimi mohl proudit čerstvý ranní vzduch, u tohoto zůstávaly zavřené a zajištěné a kolem postávalo na tucet tualažských bojovníků.
„To skladiště je určitě místem, kde drží tvé přátele.“
Will zvedl ruce k čelu, aby si zastínil oči, a zaměřil pohled na přísně střežené dveře.
„Řekl bych, že máš pravdu.“ Na chvíli se zamyslel. „Zajímalo by mě, jestli je nějaký způsob, jak bychom je mohli odtamtud vysvobodit.“
Umar zavrtěl hlavou. „I kdyby ses do skladiště nepozorovaně dostal a měl dost mužů, aby přemohli stráže, ostatní Tualagové by tě viděli i slyšeli. Ven z města by ses pak musel probojovat.“
Willovy oči vyjely vzhůru po příkrých útesech tyčících se za městem.
„A co dostat se tam shora? A stejnou cestou odejít?“
Umar ten nápad zvažoval. „To by mohlo jít. Ale potřeboval bys provazy. Spoustu provazů. A ty nemáme,“ uzavřel.
Will pokýval hlavou. „Nejlepší tedy bude čekat, až Halta a ostatní z toho vězení vyvedou,“ řekl spíš sám pro sebe.
„Napadá mě jen jediný důvod, proč by to dělali,“ poznamenal Umar. „A sice ten, že by je vedli na popravu.“
Will na něj několik vteřin beze slova hleděl. „Nu, to je tedy velká útěcha,“ prohlásil.
Největší a nejpohodlnější dům ve městě zabral Júsal pro sebe. Bydlel v něm vládce města a Júsal ho i s rodinou přinutil, aby jeho i jeho tělesné strážce obsluhovali. Muž i žena měli ze zahaleného kočovnického vůdce velký strach a Júsal z toho měl požitek. Líbilo se mu, když jiným naháněl hrůzu. A líbilo se mu ponižovat lidi, jako byl vládce a jeho žena, podrývat jejich důstojnost a vážnost tím, že je nutil, aby pro něj jako sluhové vykonávali podřadné práce. Pohodlně se rozvalil na hromadě tlustých polštářů v hlavní světnici domu.
Vládce místnost právě obešel a v houstnoucím šeru rozsvěcel olejové lampy a svíčky. Júsal si poručil, aby lamp i svíček svítilo dvakrát až třikrát víc, než bylo zapotřebí. Ve městě, jako bylo toto, byly svíčky i olej drahé a těžko se sháněly. Júsal se zalíbením sledoval, jak žalostně se starý muž tváří při takovém plýtvání. Během několika týdnů Júsal spotřebuje až tříměsíční zásobu. Vůdce Tualagů to však nezajímalo. Až olej, svíčky a jídlo dojdou, odtáhne jinam.
Vstoupila žena, aby mu podala kávu. Vlezla dovnitř po kolenou, jak vyžadoval, a nabídla mu misku. Vzal si ji od ní a pak se na ženu upřeně díval, dokud nesklopila oči. Potom nadzvedl modrý závoj, který mu zakrýval ústa, a ochutnal kávu. Ženu odstrčil podrážkou boty, takže se svalila na hliněnou podlahu.
„Moc slabá,“ řekl.
S odvrácenou tváří se žena po rukou a po kolenou plazila ven z místnosti. Rychle se naučila nedívat se na tualažského válečného vůdce ve chvíli, kdy nadzvedne modrý závoj, aby pojedl nebo se napil. Když napoprvé odvrátila oči pomalu, nechal ji krutě zbičovat.
Na kávě ve skutečnosti nebylo nic špatného. Žena byla vynikající kuchařka a všechny aridské ženy se učily připravovat dobrou kávu už jako děti. Jenže pro Júsala to byla záminka, jak dát najevo svou moc, a to dělal rád.
Dobrá nálada ho opustila, když se otevřely hlavní dveře a vešel Toskjak.
Správně by obhroublý seveřan měl počkat, dokud nebude ohlášen a potom k asejchovi uveden. Júsal ho probodl pohledem a chvatně si upravoval závoj na ústech a nose.
„Měl bys počkat,“ řekl. „Měl bys být ohlášen a měl bys počkat na svolení, že můžeš vstoupit.“
Toskjak lhostejně pokrčil rameny. „Budu si to pamatovat,“ prohlásil ledabylým tónem, který Júsalovi sděloval, že mu na tom ani za mák nezáleží. „Řekni mi,“ dodal zvědavě, „sundáváš si někdy ten závoj?“
Když vcházel, všiml si rychlého pohybu. Modrý závoj, který Tualagové nosili, ho zajímal. Júsal byl jediný, kdo ho zřejmě nikdy neodkládal.
„Ano,“ příkře odpověděl Júsal a jeho tón Toskjakovi oznamoval, že víc se o tom nebude mluvit. Žádný skutečný důvod, proč Júsal nosil závoj nepřetržitě, vlastně neexistoval. Někteří se domnívali, že má strašně znetvořenou tvář, jiní že to není tvář lidská. Nechával si závoj nasazený, aby dohady a nejistotu přiživoval. Přispívalo to k ovzduší moci a tajemství, které ho obklopovalo a pomáhalo mu udržovat lidi ve strachu.
Toskjak pustil závoj z hlavy, pochopil, že Júsal to nehodlá dál rozebírat. Zpod kazajky vytáhl malý předmět a hodil ho asejchovi.
„Podívej se, co mám,“ řekl. „Nechal jsem tam pár mužů, aby prohledali tábořiště cizinců. Právě se vrátili s tímhle.“
Júsal tu věc obracel v ruce. Byla to malá schránka, která obsahovala hledanou Evanlyninu pečeť.
„Myslel jsem si, že ji určitě měla s sebou, ale nikde u sebe ani ve věcech ji neměla. Takže zbyla jediná možnost: schovala ji předtím, než se vzdali. Bylo to dost pusté místo, takže nebylo až tak těžké ji najít.“
Júsal se pod závojem usmíval v hlubokém uspokojení. Rozhodl se, že seveřanovi odpustí jeho neotesané způsoby.
„To je skvělé. Dobrá úvaha,“ prohlásil.