„Teď můžeme opatřit příkaz k výplatě peněz pečetí,“ připomněl Toskjak. „To je šedesát šest tisíc rílů stříbra.“
„Pro každého třicet tři tisíc,“ tiše řekl Tualag a vychutnával si slova i částku. K jeho překvapení však Toskjak zavrtěl hlavou.
„Šedesát šest tisíc pro tebe,“ řekl. „Já nic z toho nechci. Ber to jako odměnu.“
„Odměnu? Za co? Co chceš, abych udělal?“ zeptal se Júsal. Nebyl zvyklý, že by mu někdo dával tak velkou sumu peněz. Ale Toskjak usoudil, že se mu to vyplatí. Bude z něj oberjarl a to za třiatřicet tisíc rílů stálo.
„Zapomeň na výkupné,“ řekl Toskjak. „Chci, aby všichni zajatci zemřeli.“
Júsal překvapeně vytřeštil oči. „Úplně všichni?“
Skandijec kývnutím přisvědčil.
Júsal ten nápad zvažoval. Za Seleje el’Tína by dostal hodně peněz, pomyslel si. Ale zdaleka ne šedesát šest tisíc rílů. A vakír byl Júsalovi už pár let trnem v oku. Bez něj bude svět mnohem příjemnější. Jeho nástupce třeba nebude Tualagy tak usilovně pronásledovat, když si vyrazí na výpravu.
Ano, pomyslel si, bez Seleje el’Tína bude svět lepším místem. Pokud šlo o Skandijce a mladého Araluence, žádné výčitky ho netrápily. Ale zabít tu dívku by byla škoda.
„Proč tu dívku?“ zeptal se. „Na trhu s otroky by měla velkou cenu.“
„Chci, aby byli všichni mrtví, protože to potřebuju dotáhnout do konce,“ odpověděl Toskjak. „Ta dívka má v Araluenu vlivné přátele a Araluenci se přátelí s Erakem. Otroci můžou uprchnout, nebo být prodáni dál, a až budu oberjarl, nechci, aby se šířily nějaké zvěsti, že mám něco společného s Erakovým zmizením. Když bude mrtvá, nic takového nehrozí.“
Júsal zamyšleně pokýval hlavou. Uvědomil si, že to zní rozumně. Pravděpodobnost, že dívka by mohla jednoho dne uprchnout a dostat se zpátky do Araluenu, byla mizivá. Ale existovala. Za takových okolností je vždy lepší mít jistotu. Navíc, pomyslel si, hromadná poprava bude pro obyvatele Mašaby dobrou lekcí. Posílí legendy o Júsalovi a jeho záhadnosti, podobně jako modrý závoj.
„Nu dobrá,“ souhlasil nakonec. „Ale jestli je máme zabít všechny, tak bychom z toho mohli udělat významnou událost.“
Toskjak pokrčil rameny. „Dělej, jak myslíš,“ řekl. „Událost neudálost, když budou všichni mrtví, já budu spokojený.“
Čtyřicet
„Oni je chtějí zabít — úplně všechny?“ nevěřícně se ptal Will.
Byli s Umarem zpátky v bedullinském táboře v úzkém slepém údolí severně od Mašaby.
Šarík, bedullinský zvěd, který za polorozpadlými mašabskými hradbami strávil celý den, kývnutím přisvědčil.
„Říkají to všichni Tualagové, které jsem viděl. Rozhlašují to mezi obyvateli města. Očividně z toho dělají velkou událost.“
Umar zamyšleně semkl rty. „Přesně to by se od Júsala dalo čekat,“ prohlásil. Will obrátil vyděšený pohled k asejchovi.
„Ale říkal jsi, že na nich bude chtít vydělat!“ připomněl a Umar pokrčil rameny.
„To by nejspíš udělal. Ale možná že ten Toskjak mu za to něco nabídl.“
Šarík jim rovněž sdělil, že v tualažském táboře je jeden Skandijec — muž, který se podle všeho svým postavením rovná Júsalovi. Will pochopil, že to musí být Toskjak. Svengal jim tehdy v Araluenu sdělil, že Erak má podezření, že tím zrádcem je Toskjak.
Umar hovořil dáclass="underline" „A Júsal využije každou příležitost, aby ukázal, jak nemilosrdný umí být. Pomáhá mu to udržovat oběti v poslušnosti. Hromadnou popravu si tady budou pamatovat spoustu let. Rozhlásí se to a příště bude pro Júsala snadnější podrobit si nějakou vesnici.“
Will horečně přemýšlel. Co mohl Toskjak nabídnout Tualagovi, aby ho přesvědčil, ať se vzdá peněz za výkupné? Pochopil, že může být jen jedna odpověď.
„Našel příkaz k výplatě a Evanlyninu pečeť,“ řekl spíš sám k sobě. Umar se Šaríkem na něj zvědavě pohlédli.
„Příkaz k výplatě?“ zeptal se Umar a Will rychle vysvětlil, jak je to s placením výkupného, které zařizovali pro Eraka. Bedullinský vůdce souhlasně přikyvoval.
„Tak by to mohlo být. To je dost velká částka, aby Júsala přesvědčila.“
Will opět pohlédl na Šaríka. „Víš něco o tom, kdy se bude poprava konat?“
„Bude to v šestý den,“ odpověděl zvěd. „Jestli to má být slavnostní poprava, obvyklá doba je mezi devátou a desátou hodinou.“
Šestý den sedmidenního týdne se nepracovalo. Předcházel sedmému dni, který byl zasvěcen náboženským obřadům, a náměstí vždy zaplnili trhovci s potravinami a obchodním zbožím. Lidé odpočívali a bavili se. Will si pomyslel, že tak to nejspíš bývá v době, kdy město není obsazené kočovnými válečníky.
„Zbývají nám tedy dva dny,“ podotkl. Pak ho něco napadlo. „A co trh? Nezruší ho?“
Umar zavrtěl hlavou. „Vůbec ne. Čím víc lidí přijde a uvidí popravu, tím lépe pro Júsala.“
Will si mnul rukou bradu a myšlenky stíhaly jedna druhou. „Trh by se dal využít,“ prohlásil zamyšleně. „Čím víc lidí se sejde, tím jednodušeji tam nepozorovaně pronikne někdo z našich.“
„Už jsem ti to přece říkal,“ skočil mu do řeči Umar. „Jakmile mí muži promluví, pozná se, co jsou zač.“
„Tví muži snad,“ odpověděl Will. „Ale nezapomínáš, že s sebou máme pětadvacet aridských vojáků?“ Poznal Umarovi na očích, že mu svitlo, a rychle mluvil dál a myšlenky se hrnuly ven, jakmile ho napadly. „Každý by mohl utvořit dvojici s některým z tvých mužů. Mohli by se vmísit mezi rolníky přinášející úrodu na trh. Někteří by dokonce mohli projít i večer předtím. Všechno mluvení by obstarali Aridové, takže nikdo z obyvatel by neslyšel bedullinský přízvuk. Tak bychom měli ve městě padesát mužů.“
„To by mohlo vyjít,“ souhlasil Umar. „Dobrá práce, Šaríku,“ řekl, protože si uvědomil, že zvěd je unavený a není třeba ho dál zdržovat. „Teď jdi, najez se a odpočiň si.“ Potom pohlédl na Hasana — seděl poblíž a pozorně naslouchal rozhovoru. „Běž a najdi aridského poručíka,“ nařídil mu. „Přiveď ho sem.“
Když plán vysvětlili Alúmovi, nadšeně souhlasil. Poručík slíbil Seleji el’Tínovi, že on i jeho vojáci v poušti přežijí a že ho přijdou zachránit. Nyní se jim nabízela příležitost a on se jí okamžitě chopil.
Také se nemohl dočkat, až se opět setká s Júsalem — tentokrát se zbraní v ruce. Byla tu však jedna maličkost, kterou Will s Umarem přehlédli. Alúm ukázal na Umarovu kufíji.
„Tohle budeš muset vyměnit,“ řekl. „Vy všichni nosíte žlutě a bíle kostkované kufíje. Lidé v Mašabě nosí čistě bílé.“
Byl to dobrý postřeh. Bedullini byli tak zvyklí na své šátky, že je ani nevnímali. Umar několikrát pokýval hlavou a připomínku ocenil.
„Vyrobíme si bílé,“ prohlásil. „Můžeme použít pláště mužů, kteří do města nepůjdou. Bílé látky máme dost.“
„Myslím, že bys měl jít do města večer předem,“ řekl Will Alúmovi. „Já půjdu s tebou. Potřebuju si město prohlédnout a najít výhodné stanoviště, odkud se dá střílet. Kdyby se nás někdo vyptával, řekni, ať drží jazyk za zuby.“
„Mohl bys taky navrhnout, že až začne boj, můžou klidně pomáhat,“ suše poznamenal Umar. Alúm při odpovědi zavrtěl hlavou.
„Pochybuji,“ řekl. „Místní lidé nezvednou ani prst na svou obranu. A vládní úředníci nejsou oblíbení v městech, jako je tohle. Je pravděpodobné, že se na popravu těší.“