„Kde mám být já?“ zeptal se Umar. Bezděčně se v této věci podřizoval Willovu vedení. Umarovy válečnické zkušenosti spočívaly v rychlých útocích jízdy v otevřené krajině. V plánování boje zblízka a potyček v ulicích města se nevyznal a vycítil, že mladý cizinec ví, o čem mluví.
„Ty přivedeš ostatní bojovníky do města, až ti dáme znamení.“ Špičkou saxonského nože Will rychle vyryl na zem přibližnou mapu. „Na sever od města je malá rokle — viděli jsme ji dnes ráno.“
Pohlédl na Umara a asejch přikývl. Pamatoval si ji. „Večer předem ukryjeme tvoje muže tam. Je to asi sto kroků od města. Počkáme, až vyvedou Halta a ostatní ven…“ Odmlčel se a pohledem se obrátil k Alúmovi o radu. „Jak to obvykle dělají? Všechny najednou, nebo jednoho po druhém?“
„Všechny najednou,“ odpověděl Alúm. „Vyvedou je ven něco před devátou hodinou.“
„Mimochodem,“ zeptal se Will a na chvilku pocítil morbidní zvědavost, „jakým způsobem je budou popravovat? Pověsí je?“
Umar zavrtěl hlavou. „To tady není zvykem. My používáme meč. Júsal jim nechá setnout hlavy.“
Když asejch ta slova vyřkl, Willovi se děsem sevřely útroby. Přestavil si, jak Halt, Horác a Evanlyn klečí před popravčím mečem. Evanlyn! Žaludek se mu při tom pomyšlení zhoupl. Zrychleně dýchal a ve snaze zaplašit takovou hrůzu zavřel oči. Co když to nedokážu? Otázka mu ozvěnou zněla v hlavě. Co když to nedokážu?
Ucítil na ruce pevný stisk a otevřel oči. Umar se k němu nahnul a držel mu ruku.
„Nedopustíme, aby k tomu došlo,“ prohlásil. Přesvědčivost jeho hlasu zmírnila náhlý záchvat děsu, který Willa přepadl. Dýchání se zpomalilo, Will se uklidnil a vděčně souhlasil s pouštním bojovníkem. Umar viděl, že do mladíkových očí se vrací sebedůvěra, a stisk povolil.
„Napadá tě, kde zaujmeš postavení ty sám?“ zeptal se Umar.
Will přikývl. „Uvažuju o jedné ze strážních věží na severních hradbách.“
Potřeboval stanoviště s dobrým výhledem na náměstí a trh, kde se měla konat poprava. A potřeboval vyvýšené místo, aby mu nic nepřekáželo při střelbě z luku. Júsal své muže pravděpodobně soustředí v bezprostřední blízkosti popraviště, aby zabránil potížím. Nebude čekat, že přijdou ze vzdálenosti zhruba sto třiceti kroků.
„Dobrý nápad,“ souhlasil Umar. Oba s Alúmem mladíka se zaujetím sledovali. Umar viděl, jak přesně Will střílí. Alúm byl svědkem Haltovy a Gilanovy zručnosti. Jestli je mladý hraničář z poloviny tak dobrý jako jeho druhové, bude to zajímavé dopoledne, pomyslel si.
„Máš tedy v plánu zastřelit Júsala?“ zeptal se Alúm. Ve skutečnosti doufal, že třeba dostane příležitost vypořádat se s vůdcem Tualagů, ale uvědomil si, že by mu nijak zvlášť nevadilo, kdyby to s Júsalem skoncovala rána šípem. Will si zamyšleně kousal ret a upíral oči na plán města načrtnutý v písku.
„Možná,“ připustil. „Nejdůležitější pro mě bude kat. Do blízkosti mých přátel se nedostane. Chci, aby se našich padesát mužů vmísilo do davu co možná nejblíž k místu popravy. Jakmile kat padne k zemi, zaměstnají Tualagy, dokud nepřijede Umar a jeho bojovníci. Já budu krýt Halta a ostatní pro případ, že by se někdo jiný rozhodl zkusit svoje štěstí jako kat. Pokud tam ještě bude Júsal, můžu zařídit, aby měl zkažený den.“
„Budu potřebovat znamení, abych věděl, kdy mám zaútočit,“ připomněl Umar.
„Jeden z mých vojáků je trubač naší posádky,“ řekl Alúm. „Jakmile uvidí, že Will střelil kata, může zatroubit.“
„To by bylo všechno,“ prohlásil Will. „Ale ještě zbývá pár věcí, které ušetří čas. Pořád sleduj věž. Jakmile uvidíš, že šplhám nahoru, začni se svými muži vycházet z rokle. Tím směrem se nikdo nebude dívat. Všichni budou sledovat, co se děje na tržišti.“
„Dobrá.“ Všichni tři upřeně hleděli na hrubě načrtnutou mapu a v duchu probírali podrobnosti. Will si pomyslel, že plán je dost jednoduchý, a to bylo dobře. U jednoduchých plánů je méně pravděpodobné, že selžou.
Umar zvedl oči a prohlížel si tvář hraničářského mladíka.
„Jestli tam půjdeš večer předem, bude možná zapotřebí udělat ti trochu tmavší obličej,“ řekl. Palcem a ukazovákem uchopil Willa za bradu, otáčel mu hlavou ze strany na stranu a v měsíčním světle si ho prohlížel. Za dobu strávenou v Aridě se Will opálil, ale zdaleka neměl kůži tak snědou jako Bedullini. Hnědé vlasy a tmavé oči by obstály, ale kůže ne.
„Asi vezmeme trochu kahvy a tvář ti ztmavíme,“ zauvažoval nahlas a potom se usmál a dodaclass="underline" „Škoda že nemáš větší nos.“
Will se také usmál a vzpomněl si na neúmyslnou urážku, které se dopustil, když se na poušti probral k vědomí a zjistil, že se nad ním sklání Umar. Poté se asejch obrátil k Alúmovi.
„Kapitáne, měl bys to oznámit svým vojákům. Já vyberu pětadvacet nejlepších bojovníků, kteří půjdou s nimi. Zítra můžou začít tvořit dvojice a navzájem se seznámit.“
Alúm se začal zvedat, ale potom se zarazil. „Kapitáne?“ podivil se. „Já jsem poručík.“
Umar potřásl hlavou. „Právě jsem tě povýšil. Mezi lidmi ve městě se možná budeš muset opřít o svoji hodnost. A poručíka nikdo neposlouchá.“
Alúm se nad tím pousmál. „To je velká pravda,“ řekl posmutněle. „Velká pravda.“
Čtyřicet jedna
Celý den vězni poslouchali tlučení kladiv. Pochopili, že jejich věznitelé něco staví na tržním náměstí.
Nebo přesněji řečeno nutí aridské obyvatele města, aby to postavili, a sami stojí opodál s rukama na zbraních. Ale hlavní dveře zůstaly celou dobu zavřené a zamčené, takže nebyla žádná možnost, jak se dovědět, co se děje. Ta záhada přiváděla Gilana téměř k šílenství. Za normálních okolností by se pro něj ten zvuk pravděpodobně nestal posedlostí. Jenže Gilan neměl čím zaměstnávat mysl, když hodinu po hodině jen seděli ve starém skladišti. Takže otázka, co se tam venku staví, ho trápila čím dál víc.
„Uvolni se,“ nabádal ho už podesáté Halt. Mladý hraničář rázoval po písčitém dně jeskyně a napětí z něj přímo sálalo.
„Já se nemůžu uvolnit,“ odpověděl. „Já chci vědět, co chystají.“ Zastavil se u svého bývalého učitele a podíval se na něj. „Ty nemáš dojem, že něco chystají?“ zeptal se.
Halt pokrčil rameny. „Určitě ano. Ale protože nemám jak zjistit, co to je, nebudu se kvůli tomu trápit.“
Gilan se rozhlédl po spoře osvětleném skladišti a hledal podporu jinde. Erak se Svengalem seděli na zemi se zkříženýma nohama a hráli s kamínky nějakou složitou obměnu hry v kostky o neexistující peníze.
„Vám dvěma to nevadí?“ zeptal se.
Erak zvedl hlavu a pokrčil rameny. „Asi staví stánky na trhu,“ řekl.
Gilan zničeně zavrtěl hlavou. „Asi! A to ti stačí?“
Erak o jeho otázce chvíli uvažoval a potom přikývl. „Jo,“ řekl prostě.
Gilan rozhořčeně rozhodil rukama. „A nechceš to vědět?“
„Ne.“
Pravděpodobně to jsou stánky, domníval se Erak. Ať tak nebo tak, Erak měl právě teď v hlavě něco jiného. Průběžně v duchu sčítal částky, které vyhrával a prohrával při hře se Svengalem. Člověk potřeboval mít bystrou hlavu, protože Svengal občas docela rád zapomínal, kolik prohrává.
„Počítám, že zatím jsem na tobě vyhrál sedmnáct tisíc tři sta korun,“ řekl nyní svému zástupci.