Tím spíše se mu nelíbilo Alúmovo hrubé, neuctivé chování předchozího večera. Saúd se pokládal za muže, který si zaslouží úctu, dokonce nejvyšší úctu od lidí, které potká. Nebyl zvyklý na téměř nezastírané výhrůžky, jaké včera slyšel od Alúma. A nelíbilo se mu ani to, že ostatní se přidali na stranu cizince.
Zdálo se mu, že na těch dvou je něco podezřelého. A on znal lidi, které zřejmě potěší, až o tom uslyší.
Když Alúm s Willem sestupovali dolů po schodech, tiše vyšel ze svého pokoje. Opatrně zavíral dveře, a když západka s cvaknutím zapadla, trhnul sebou. To přece museli slyšet.
Ale ne. Ze schodiště k němu stále doléhaly jejich hlasy, mluvili nerušeně dál a nezastavili se. Opatrně se přikradl ke schodům a držel se blízko u stěny, aby pod ním prkenná podlaha nezavrzala.
Zastavil se, když zaslechl, že hlavní dveře hostince se otevřely a zase zavřely. Na chvíli si myslel, že ti dva odešli. Pak uslyšel, jak starší z nich mluví s hostinským. Takže ten mladší šel pro něco ven, napadlo ho. Ale pro co?
Sešel ještě o několik schodů níž a natahoval uši, aby mu neušel žádný náznak, že sledovaná osoba se vrací. Potom znovu uslyšel vchodové dveře a mladší z cizinců opět prošel kolem schodiště a šel dozadu, kde se podávala káva.
Tentokrát nesl v pravé ruce něco, co vypadalo jako dlouhá hůl zabalená v plátně. Saúd svraštil čelo. Nikdy předtím žádnou takovou hůl neviděl. Opatrně sešel zbytek schodů a postranními dveřmi vyšel ven.
Několik kroků napravo byla další ulička, ještě užší než ta, v které stál. Spěchal do ní, vděčně zapadl do stínu a pak tiše čekal, až oba muži budou odcházet.
O pár minut později vyšli z hostince a zahnuli doleva, směrem k severu. Saúd je zvědavě pozoroval a potom se vydal za nimi. Bylo už půl deváté a většina lidí v Mašabě mířila na tržní náměstí. I když proti vězňům, kteří měli zemřít, vlastně nic neměli, poprava byla zajímavá podívaná a většina lidí ji chtěla vidět.
Proč tedy tihle dva mířili opačným směrem? Na severní straně města nebylo nic zajímavého — jenom nepřehledná hromada chatrčí na spadnutí zamořených krysami. A staré polorozpadlé hradby, samozřejmě, se zchátralými strážními věžemi.
Obchodník s látkami se prudce otočil a vracel se zpět. Talib si to možná se zájmem poslechne, napadlo ho. Talib byl jeden z nižších tualažských velitelů a obvykle se pohyboval ve společnosti dvou pochopů, kteří plnili jeho příkazy. Mezi obyvateli aridského města si rychle vybudoval pověst zloděje a vyděrače. Vždycky nějak vytušil, kam bohatí aridští kupci ukryli peníze nebo nejlepší zboží. Ve skutečnosti mu to prozrazoval právě Saúd. Dal se s třemi Tualagy do spolku. Na oplátku za to, že nechají na pokoji jeho stánky a sklady, jim dodával zprávy o svých sousedech a obchodních konkurentech.
Často navštěvovali jeden hostinec na kraji tržního náměstí. Saúd přidal do kroku a tlusté tělo se mu natřásalo, jak pospíchal úzkými ulicemi, aby našel tualažské zloděje. Kdyby se zdálo, že Taliba ti dva muži nezajímají, řekne mu, že mají měšce plné zlata. To si jeho zájem rozhodně získá.
Později mohl Saúd vždycky tvrdit, že cizinci je nejspíš ztratili nebo schovali. Kdyby Taliba rozhněvalo, že žádné zlato nenašel, vylije si zlost na cizincích. A to by podle Saúda bylo jen dobře.
Will s Alúmem se prodírali mezi haldami smetí a spadaného zdiva. Severní část města byla zchátralá nejvíc. Domy se rozpadaly a hroutily a obsazovali je noví obyvatelé — chudí lidé bez práce a se sklony k zločinnosti. Čas od času zahlédli hlavu nenápadně vykukující z rozpadlých vchodů. Jakmile si nějakého pozorovatele všimli, stáhl se do temného úkrytu domu.
Uličky byly úzké a náhodně se klikatily, aby se vyhnuly domům, které už spadly a postupně se proměňovaly v beztvaré hromady suti. Will už před časem ztratil směr. Doufal, že Alúm ví, kudy jít. Aridský poručík ho však vedl celkem jistě.
Když konečně vyšli z křivolaké, nepřehledné uličky a Will spatřil zbytky severních hradeb, oddechl si úlevou.
Podél vnitřní strany hradeb vedla původně široká cesta a domy směly stát až pět kroků od ní. V posledních letech se však chatrče a přístavky opíraly přímo o zeď a lidé při stavbě temných nuzných příbytků často používali nepálené cihly spadlé z hradební zdi.
Cestou mezi zbořenými domy byli nuceni postupovat oklikami, takže se dostali víc na východ, než měli v úmyslu. Will zjistil, že strážní věž, kterou si vybral za stanoviště, je vzdálená asi dvě stě padesát kroků. Poznal ji podle spadlého střešního trámu, zachyceného v zábradlí pozorovacího ochozu. Zůstal tam zaklíněný v ostrém úhlu.
Will zvedl hlavu ke slunci. Stoupalo po východním nebi a věž byla daleko předaleko. Jiná věž stála blíž, ani ne šedesát kroků od nich. Než by našel cestu mezi přístavky a hromadami spadlé suti, dostal by se k původní věži možná už pozdě. Projít pobořenou částí města jim zabralo víc času, než předpokládali.
Ukázal k bližší věži.
„Bude to muset stačit,“ řekl a Alúm přikývl. Jeho tvář prozrazovala obavy.
„Je moc hodin,“ řekl. „Začne to každou chvíli.“
Poklusem se prodírali změtí spadaného zdiva mezi chatrčemi k bližší z obou strážních věží.
Čtyřicet tři
Umar se krčil za velkým žulovým balvanem v ústí rokle a přimhouřenýma očima sledoval strážní věž, kterou s Willem včera vybrali. Díky napůl spadlému trámu bylo snadné rozeznat ji od ostatních.
Něco se za ním pohnulo a on se otočil a uviděl Hasana. Mladík přišel ze zadní části rokle, kde tiše čekala hlavní část bedullinské jednotky.
„Viděl jsi ho, asejchu?“ zeptal se Hasan.
Umar zavrtěl hlavou. „Teď už by měl být na místě. Je skoro devět.“
„Co když popravu odložili?“ napadlo Hasana. Umar se zamyšleně poškrábal ve vousech.
„Možná. Ale neumím si představit, že ďábel Júsal se vzdá takové příležitosti, jak na místní lidi udělat dojem.“ Zvedl ruku, aby byl Hasan zticha, a nachýlenou hlavou se zaposlouchal. Mírný ranní větřík přinášel hluboké, rytmické dunění bubnů.
„Ne,“ prohlásil. „Poprava se koná. Co se k čertu stalo Willovi a Alúmovi?“
„Asejchu, mám přivést bojovníky?“ zeptal se Hasan.
Umar se rozmýšlel. Bylo pravděpodobné, že jejich směrem se nebude nikdo dívat, a tak by mohli vyrazit prašnou cestou k městu. Hned však nápad zavrhl. Stačilo, aby je zahlédly jedny zvědavé oči, a spustí se poplach.
„Počkáme na hraničáře,“ rozhodl.
Sedm vězňů obklíčených strážemi scházelo po dlouhém kamenitém svahu od skladiště k ulicím města.
Pod ranami a šťouchanci klopýtali po hrbolaté zemi. Byli svázaní v řadě za sebou a měli zakázáno spolu mluvit. Obyvatelé aridského města je většinou sledovali se směsicí lhostejnosti a zvědavého soucitu. Přesto, jak to obvykle u davu bývá, se našli i tací, kteří se vězňům pošklebovali a házeli po nich kamení, hroudy hlíny a odpadky. Halt rozzlobeně sledoval tlupu asi dvacetiletých mladíků. Na rozdíl od většiny Aridů předtím očividně popíjeli silnou pálenku, které se říkalo arariki. Vrávorali a naráželi do sebe, oči měli zarudlé a ztěžklými jazyky na řadu vězňů chrlili urážky. Halt otočil hlavu a přes rameno pohlédl na Seletina, který kráčel za ním.