Čtyři nosiči zastavili vedle popravčí plošiny a Hasún zlehka vystoupil nahoru. Jakmile to provedl, strhl se opět pokřik.
Když Halt nyní kata viděl zblízka, uvědomil si, že je to skutečně obr. Měřil bezmála sedm stop a jeho ramena a tělo byly rozložité ve správném poměru. Máchnutím vztyčil velký dvouruční meč nad hlavou a obešel s ním plošinu — vězňů si nevšímal a mával mečem před shromážděným davem.
Znovu se ozvalo sborové vyvolávání jeho jména.
Hasún! Hasún! Hasún!
Kat se otočil a přešel do středu plošiny, opojený bezuzdným obdivem davu. Když se zastavil uprostřed, zvedl meč co nejvýš nad hlavu, švihem mohutného zápěstí ho obrátil a se zaduněním spustil hrotem k zemi.
O krok ustoupil a meč, zabodnutý do dřeva, nechal pomalu dokmitat.
Pak trhnutím rozvázal tkanici, která mu přidržovala svrchní šat, a rozmáchlým pohybem odhodil oděv dozadu na zem.
Nyní měl na sobě pouze široké kalhoty stažené v pase a u kotníků, černou kufíji a tmavomodrý závoj tualažských mužů. Obnažený trup se leskl olejem a zřetelně byly vidět svalnaté paže, vypracovaný hrudník a břicho.
Vykročil vpřed, bez sebemenší námahy vytrhl meč ze dřeva a mával s ním kolem sebe a nad hlavou v ohromujícím sledu rychlých oblouků a kruhů. Ovládal obrovský meč, jako by to byla hračka, ale každý, kdo se ve zbraních vyznal a dovedl odhadnout hmotnost dlouhé, těžké, zužující se čepele, to vnímal jako působivou ukázku, která je přesvědčivým důkazem síly a obratnosti těla, paží a zápěstí. Černá, nablýskaná čepel odrážela paprsky ranního slunce, leskla se, oslňovala oči a míhala se tak rychle, že chvílemi vytvářela dojem pevného černého kotouče.
Hasún! Hasún! Hasún!
Znovu se zvedaly výkřiky a tentokrát se přidalo více Aridů, podmaněných silou a osobním kouzlem tualažského obra. Konec konců, šest ze sedmi zajatců stojících na plošině byli cizinci a Aridové neměli žádný důvod truchlit kvůli jejich popravě. A pokud šlo o sedmého, rozneslo se, jaký úřad Selej el’Tín zastává, a lidé ze zapadlých měst v řídce osídlených oblastech, jakým byla Mašaba, neměli žádný důvod mít v oblibě emrikíra nebo vakíry, kteří v jeho zastoupení vládli aridským provinciím. Halt už před pár dny vypozoroval, že úředníci v Aridě jsou úplatní, a pokud jednají s lidmi v nižším postavení, mají sklon vyžadovat úplatky. Seletin představoval výjimku z tohoto všeobecného pravidla, jenže to Mašabané nemohli vědět. Vládl ve vzdálené provincii, takže žádné zprávy z první ruky o něm neměli.
Kromě toho, obyčejní lidé obvykle přicházívali do styku s vládci v době placení daní, kdy museli obyvatelé měst odevzdat podíl ze všeho, co během roku vydělali nebo vypěstovali. V té době měli vládci pramálo porozumění pro město, které bylo před nedávnem přepadeno a vydrancováno loupeživými Tualagy.
„My hladovíme, zatímco v Mararoku tloustnou,“ znělo staré rčení a lidé v Mašabě cítili, že je hodně pravdivé. Má-li tedy přijít o hlavu dobře placený a dobře živený vládní úředník, nevzbuzovalo to v nich mnoho zármutku. S typickou odevzdaností rolníků usoudili, že se vždycky najde někdo jiný, kdo dychtivě nastoupí na jeho místo.
Takže teď, tváří v tvář divošsky vzrušující vyhlídce na hromadnou popravu, provedenou takovým umělcem, jako je Hasún, začali jásat a povzbuzovat ho k dalším kouskům.
Hasún s radostí vyhověl. Začal tančit ze strany na stranu, předváděl s mohutným mečem seky z boku i shora a hluboké výpady a meč kmital a švihal tak rychle jako hadí jazyk. Hasún přecházel zpředu dozadu, zleva doprava a zase zpátky.
Potom vyskočil vysoko do vzduchu a předvedl sek velikým obloukem směrem k zemi v napodobení stínání hlavy klečící oběti. Hrot meče se dunivě zabodl do dřevěných prken a Hasún ho opět pustil a nechal kmitat silou úderu.
Nato uchopil dvouruční rukojeť, znovu meč vytrhl a začal v polodřepu přecházet ze strany na stranu. Při každém kroku poklesl na koleno a meč celou dobu vířil, blýskal a sekal. Skandování Hasúnova jména se stupňovalo a rytmem se přizpůsobovalo katovým pohybům.
Z polohy v podřepu vyskočil vysoko do vzduchu, a když začal klesat, prudce se otočil k řadě zajatců a dvěma šikmými máchnutími naznačil ve vzduchu velký kříž. Pak se znovu rychle otočil čelem k davu. Navzdory své mohutnosti a síle měl obdivuhodně lehké nohy. Dal znamení jednomu z mužů, kteří ho přinesli k plošině, a bojovník natáhl ruku k nejbližšímu prodejnímu stánku a uchopil meloun. Vyhodil ho vysoko do vzduchu nad obra.
Meč se zablýskl dvěma protilehlými šikmými seky. První rozťal meloun na dvě části a druhý přesekl horní část dřív, než všechny kusy pleskavě dopadly na prkna plošiny.
Voják už bez vyzvání vyhodil obloukem do vzduchu další meloun — tentokrát ho Hasún rozdělil vodorovným švihem a horní polovinu poté rozsekl shora ještě jednou na čtvrtiny.
Dav uchváceně řval.
Hasún odpověděl přehazováním meče z ruky do ruky, rytmickými pohyby ho posílal z levé do pravé a zase zpět, chytal ho za dlouhý jilec těsně u záštity a ovládal ho jen silou ruky a zápěstí.
Vyhodil roztočený meč vysoko do vzduchu, a když se vracel k zemi, uchopil ho za jilec. Pak ve vysokém výskoku provedl otočku v půlkruhu a divoce sekl po zajatci, který stál právě před ním.
Shodou okolností to byl Horác.
Když obr vyskočil, prudce se zatočil a sekl, dav náhle ztichl. Čekali, že uvidí, jak cizinci přinejmenším rozsekne hlavu až po ramena. Jenže Hasún v obdivuhodné ukázce síly a mistrovství v posledním okamžiku sek shora zadržel, a tak se mohutná čepel pouze dotkla Horácových vlasů.
Dav ječel a pak náhle ztichl, když si všichni uvědomili, že mladý cizinec se nepohnul, že neuskočil. Nepokusil se zvednout svázané ruce v marném pokusu strašlivou ránu zadržet. Jenom stál, pevný jako skála, a s pohrdavým výrazem ve tváři kata sledoval.
Horácovi se zrychlil tep a tělo měl napjaté. Ale nebylo to na něm znát. Když velký muž před ním vyskočil a zatočil se, Horác nějak pochopil, co se blíží. Spojení rozmachu s otočkou ho varovalo. Vycítil, co přijde, a rozhodl se, že až úder dorazí, ani se nehne. K tomu byla zapotřebí nesmírná síla vůle, ale Horác to zvládl. Nyní se usmíval.
Kamaráde, tancuj a skákej, jak chceš, myslel si, já ti ukážu, z jakého těsta je araluenský rytíř.
Hasún se zastavil. Podmračeně zíral na smějícího se mladíka před sebou. V minulosti tento výstup spolehlivě končil tak, že vybraná oběť se vrhla k zemi a s rukama nad hlavou žadonila o smilování. Tenhle mládenec se zdvořile usmíval. A co bylo neuvěřitelné, napřáhl svázané ruce dlaněmi vzhůru.
„To bylo vážně moc dobré,“ řekl. „Mohl bych to zkusit taky?“
Vypadalo to, jako by skutečně čekal, že Hasún mu meč podá. Užaslý kat ustoupil o krok. Měl pocit, že věci se mu začínají vymykat z rukou. Pak si ještě ke všemu přisadili ti dva vousatí lotři ze Skandie.
„Dobrá práce, Horáci,“ prohlásil Erak a pobaveně se zachechtal.
Svengal jeho názor potvrdil. „Bravo, chlapče! Teď jsi hrozivýho Hasúna pěkně usadil!“
Se zuřivým výkřikem se Hasún obrátil k oběma rýpavým Skandijcům. Zatočil mečem nad hlavou a pak s ním švihl, tentokrát obloukem vedeným vodorovně, přímo na Erakův krk. Stejně jako u Horáce zadržel ránu v poslední chvíli. Ale Erak, podobně jako Horác, se ani nehnul.
Místo toho se obrátil ke svému krajanovi a uznale prohodiclass="underline" „Zvládnul to pěkně, Svengale. Ten chlap má dobrý zápěstí. Docela rád bych ho viděl s bojovou sekerou v rukou.“