Jenže Alúm byl tady a teď, a zoufale bojoval, aby ho chránil. Bylo naprosto jasné, co by měl udělat. Odhadl vzdálenost, pustil se a rovnýma nohama skočil do nevyrovnané bitvy pod sebou.
Dopadl nohama na ramena vůdce Tualagů. Muž vykřikl leknutím i bolestí a pod tíhou těla, které se na něj zřítilo z výšky třinácti stop, se zhroutil. Will slyšel praskání kostí a pak strašnou dutou ránu, když lupičova hlava prudce dopadla na tvrdou, kamenitou zem. Will se překulil vpřed, aby náraz při dopadu byl co nejlehčí, i když pád z největší části ztlumilo Tualagovo tělo.
Vyskočil na nohy a oba další lupiči se k němu otočili. V překvapení nad jeho zásahem na vteřinu zaváhali — a už byli o vteřinu pomalejší. Will se k nim skokem vrhl a ocitl se tak na dosah meče bližšího z obou mužů.
Vždycky postupuj vpřed, když máš na vybranou.
Halt mu tu poučku stokrát vtloukal do hlavy. Ten, kdo postupuje vpřed, může v boji získat převahu. Will bez rozmýšlení vyrazil. Saxonský nůž syčivě vyjel z pouzdra a jedním hladkým a plynulým pohybem zasáhl bližšího muže do břicha.
Tualag krátce vykřikl, napůl překvapením, napůl bolestí, narazil zády na zeď, meč mu vypadl z ruky a zařinčel na kamení.
Will slyšel z náměstí ohlušující jásot a potom znovu přišel hlasitý pokřik a dav skandoval jméno Hasún. Pak náhle nastalo ticho. Nelíbilo se mu to. Času ubývalo a ještě pořád tu byl jeden Tualag, o něhož bylo potřeba se postarat.
Když Will skočil z věže na ramena prvního zlosyna, Alúm se vděčně opřel zády o zeď a snažil se zastavit krev prýštící z četných ran na rukou, nohou i trupu. Sledoval, jak se mladý hraničář během několika vteřin vypořádal se dvěma protivníky, viděl, že třetí Tualag je na dosah, a zkusil přispěchat na pomoc.
Klekl si a sekl po něm, ale úder byl slabý a špatně vedený. Tualag si všiml, že se blíží, snadno ho odvrátil a vyrazil Alúmovi meč z ruky. Pak se jeho meč zvedl do výše, aby s Aridem skoncoval. Tualag byl zkušený bojovník a věděl, že má čas na jeden rychlý smrtící úder a potom se musí otočit a utkat s cizincem.
Will vrhl saxonský nůž spodním obloukem, švihl s ním bez rozmýšlení, pohybem, který mu byl v uplynulých pěti letech znovu a znovu vštěpován.
Tualag měl ruku napřaženou k smrtícímu úderu a byl naprosto bezbranný proti saxonskému noži, který obloukem přelétl vzdálenost mezi ním a Willem. Muž ucítil silný náraz do boku a zapotácel se.
Pak v místě nárazu ucítil prudkou bolest a žasl, co to…
Pak už nic.
Will vyrazil k Alúmovi, ale hned se zastavil. Na náměstí opět křičely hlasy. Nejdřív ojediněle, ale potom se přidávaly další a další. Will svraštil čelo a snažil se rozeznat slova.
Pusťte ji! Pusťte ji!
Uvědomil si, že jde určitě o Evanlyn, a na chvíli ho zaplavila vlna naděje. Jeho přátelé budou propuštěni. Pak volání davu přerušil Júsalův tvrdý a neústupný hlas.
Už dost! Dost!
Dav ztichl. Alúm, s tváří zkroucenou bolestí, chabými posunky pobízel Willa, aby znovu vyšplhal na strážní věž.
„Pospěš! Pospěš! Rychle! Není čas!“
Zakašlal a šat mu potřísnila rudá krev. Ale nepřestával ukazovat na věž a Will pochopil, že má pravdu. O Alúma se mohl postarat později, ale teď musel zachránit své přátele a dát znamení Umarovi, aby se svými zbývajícími bojovníky vyrazil do útoku.
Šplhal na věž a neohlížel se na to, jestli pod ním trouchnivějící dřevo vrže a praská. Zatímco předtím lezl pomalu a opatrně, teď se pohyboval rychlostí blesku — soudil, že čím kratší dobu se bude držet rukou nebo opírat nohou, tím spíše sníží riziko, že věž se pod ním zřítí. Několik trámů skutečně prasklo a rozpadlo se, jakmile zvedl nohu a šlápl na další. Kusy dřeva s rachotem padaly na zem.
Zabij ho hned teď! Will uslyšel Júsalův hlasitý rozkaz a Will prostě vycítil, že mluví o Haltovi.
Pak se ocitl na poměrně pevném věžním ochozu. Setřásl luk z ramene do levé ruky. Pravá ruka sama od sebe vytáhla šíp z toulce a vložila ho do tětivy dřív, než Will zaznamenal, že něco takového dělá.
Ze svého stanoviště měl přes nízké ploché domy v této části města dobrý výhled na náměstí. Za stovkami hlav hemžícího se davu diváků vytáhli Halta vpřed a přinutili ho pokleknout u popravčího špalku. Jeho druhové stáli v řadě za ním. Z jedné strany špalku stála Júsalova ponurá postava v dlouhém temném oděvu a se zahalenou tváří. Z druhé strany stál nějaký netvor, obrovský Tualag vysvlečený do půli těla se zakrytou hlavou a tváří. Mohutný svalnatý trup se mu leskl olejem a oběma rukama třímal ohromný meč.
Kat. Hasún, došlo Willovi.
Viděl, jak Halt klečí, pak se obrací a něco říká Gilanovi, viděl Júsalův posunek a dva muže, kteří přistoupili a otočili Haltovi hlavu dopředu.
Přistoupil kat. Meč se začal zvedat nad jeho hlavu.
Will napínal luk, dokud se špička pravého ukazováčku nedotkla koutku úst. Ve zlomcích vteřiny jeho smysly a rozum vyhodnotily podmínky střelby. Vzdálenost? Něco málo přes sto padesát kroků. Hrot šípu se při míření nepatrně zvedl. Vítr? Nijak významný.
Kat už měl ruce s mečem téměř vzpřímené, vyměřoval si úder, než meč zamíří dolů. Will věděl, že tahle rámusí být přesná. Na druhý pokus nezbude čas. Zaplašil nejistotu, která za myšlenkou následovala a nahlodávala sebedůvěru.
Dělej si starosti, že možná netrefíš, a skoro určitě mineš, naučil ho Halt.
Uslyšel táhlé nedočkavé zašumění davu, pustil z hlavy obavy a nejistotu, nechal tětivu luku vyklouznout z prstů, jako by to provedla z vlastní vůle, a šíp vylétl na svoji dráhu.
Čtyřicet šest
Gilan ochromeně sledoval, jak mohutný meč, sevřený oběma Hasúnovýma rukama, stoupá vzhůru. Tvář mladého hraničáře se zkroutila bezmocnou hrůzou. Přihlížel, jak se jeho přítel a učitel chystá na smrt, a přemohl ho žal a pomyšlení, že nedokáže udělat nic, aby tomu zabránil. Snažil se zavolat Haltovo jméno, ale hlas mu uvízl v hrdle a cítil, jak mu po tvářích stékají slzy.
Meč stále stoupal vzhůru. Gilan věděl, že každým okamžikem zahájí sestup a sekne.
Jenže meč se z nevysvětlitelného důvodu zvedal dál, překonal svislou polohu a minul bod, kdy měl popravčí zahájit smrtící úder.
V davu to na několika místech překvapeně zašumělo. Gilan svraštil čelo. Co to Hasún dělá?
Meč stoupal stále dál za hlavu a kat, s rukama vzpaženýma, se pomalu zhroutil na záda, až se pod ním bytelná prkna otřásla. Ti, kdo stáli na plošině, teprve potom spatřili to, co viděl dav z náměstí: šedě opeřený šíp pohroužený hluboko v katově hrudi. Hasún narazil na prkna, dočista mrtvý, a obrovský meč mu vypadl z rukou.
„To je Will!“ vykřikl Gilan a horečně pátral pohledem v davu, aby zjistil, kde se jeho přítel skrývá.
Halt v pokleku u špalku zvedl hlavu, zavřel oči a zašeptal modlitbu díků.
Kolem vězňů vypukla vřava. Júsal ohromeně sledoval, jak se kat před jeho očima kácí mrtev. Pak si všiml šípu a instinktivně vytušil, kam bude zacílená příští střela. S mečem v ruce vteřinu váhal, byl v pokušení popravu dokončit a klečící postavu zabít. Jenže věděl, že nemá čas. Obrátil se vpravo a chtěl se dát na útěk.