„Neměli bychom jít dolů a přiložit ruku k dílu?“ Halt ukázal na řadu odhodlaných bojovníků, kteří se dole stavěli do kruhu kolem základu plošiny. Seletin na něj pohlédl, cvičně švihl mečem vzad a vpřed, aby poznal, jak je vyvážený, a kývl.
„Myslím, že je na čase to udělat,“ řekl.
Hasan stiskl Umarovi rameno a ukázal doleva od věže, kterou pozorovali.
„Tamhle!“ zvolal. „Je tam na té druhé věži!“
Slyšeli, jak město po Hasúnově smrti náhle ztichlo — i když nemohli tušit, proč k tomu došlo. Potom uslyšeli třesk zbraní a křik davu. Boj zřejmě začal, ale žádné znamení od cizince z věže nepřicházelo. Ani Alúmův trubač nezatroubil. Naneštěstí ho zabili hned v prvních vteřinách bitvy, skoro náhodou. Jak každý voják dříve či později zjistí, může-li se něco pokazit, tak se to pokazí.
Když Will zahájil rychlou palbu šípů, Hasan si všiml pohybu na vedlejší věži a upozornil na to Umara.
„Je na špatné věži!“ namítl asejch. Hasan potřásl hlavou.
„No a co? Je na věži. Tak na co čekáme?“
Umar cosi zabručel a vytasil meč. Otočil se k mužům přikrčeným vzadu v rokli.
„Kupředu!“ zvolal a s válečným pokřikem vyrazil v jejich čele na prašnou cestu, která vedla do Mašaby.
Gilan se přesunul ke skrovné řadě obránců obklopující plošinu a začal se ohánět cizím zahnutým mečem, jako kdyby byl zvyklý ho používat celý život. Díky rychlosti a síle prudkých útoků procházel tualažskou obranou jako nůž máslem. Muži před ním padali nebo vrávorali na stranu, drželi si rány a zvolna klesali k zemi. Navzdory okolnímu zmatku však Gilan pátral po jednom určitém zahaleném obličeji — po muži, který ho s takovým požitkem bil na cestě do Mašaby.
Nyní ho spatřil a viděl mu na očích, že i on Gilana poznává. Protlačoval se klubkem bojujících mužů, aby se s mladým hraničářem utkal. Gilan se na něj usmál, ale byl to úsměv zcela bez vlídnosti nebo humoru.
„Doufal jsem, že na sebe narazíme,“ prohodil hraničář. Tualag neříkal nic. Upíral na Gilana oči nad modrým závojem. Byl plný nenávisti k cizím lukostřelcům a dnes dopoledne byl opět svědkem, jak jejich šípy usmrtily další z jeho druhů. Teď se chtěl pomstít. Než se stačil pohnout, Gilan opět promluvil.
„Myslím, že je na čase, abych se podíval na celý tvůj šeredný obličej, ne?“ prohlásil. S rychlostí útočícího hada se zahnutý meč v jeho ruce nepatrně mihl šikmo vzhůru a přeťal modrý závoj po straně, v místě, kde byl připevněn ke kufíji. Modrá látka spadla a visela jen na jednom konci.
Na obličeji, který se objevil, nebylo nic pozoruhodného — až na to, že dolní polovina, obvykle zakrytá závojem, byla o několik odstínů světlejší než hnědá, větrem ošlehaná a sluncem opálená horní polovina. Ale oči, už předtím plné zášti ke Gilanovi a jemu podobným, teď zaplály ještě větší zuřivostí, Tualag skočil vpřed a rozmáchl se mečem ke smrtícímu úderu.
Meč s třesknutím narazil na Gilanův kryt a Tualag se stáhl zpět k dalšímu útoku, tentokrát přímému. Jenže Gilan zachytil čepel záštitou své zbraně, potom krouživým pohybem zápěstí odchýlil útočníkův meč stranou a přešel do neuvěřitelně rychlého protiútoku. Opakovaně vyrážel proti nepříteli, údery jako by přicházely ze všech stran najednou. Meč se mu v ruce míhal v rychlém sledu seků zleva i zprava, střech a bočních seků.
Tualag byl zkušený šermíř. Měl však proti sobě šermířského mistra. Gilan ho tlačil před sebou a pohyboval se s mečem tak, aby protivník nemohl provést boční výpad z jedné ani druhé strany. Tualag prudce oddychoval. Snažil se uhýbat kmitající blýskavé čepeli a Gilan si všiml, jak je v obličeji zpocený. Pak jeho bdělost na chvíli polevila, Gilan prudce vykročil pravou nohou a vyrazil v tradičním výpadu, otočením zápěstí vedl zahnutý meč vzhůru a pohroužil hrot hluboko do Tualagových plecí.
Protivníkovi vypadl z ruky meč a Gilan vytáhl čepel. Z rány se začala řinout krev a prosakovala černým oděvem. Gilan sklonil meč. Boj kolem na chvíli ustal, jako kdyby se všichni tiše smluvili a přihlíželi.
„Jestli chceš, můžeš se vzdát,“ řekl hraničář klidně. Tualag jednou kývl hlavou, ale oči mu stále hořely nenávistí.
„Vzdávám se,“ pronesl hlasem stěží silnějším než šepot. Gilan kývl. Ustupoval zpět a jednou nohou klopýtl, protože stoupl na paži bedullinského bojovníka, který už dříve v bitvě padl. Gilan se podíval na zem. Odvrátil oči nanejvýš na zlomek vteřiny, ale přemoženému Tualagovi to stačilo. Levou rukou vytáhl z opasku zahnutý nůž a skočil po mladém hraničáři.
Ozvalo se mocné zasvištění a potom hlasité vžum!
Tualag znehybněl uprostřed skoku a vypadalo to, jako by se zlomil v pase přes čepel obrovského meče, jímž se Horác rozmáchl ve vodorovném švihu. Horác přitáhl meč k sobě a tualažský bojovník se zhroutil na kamennou dlažbu náměstí se stejně malým vzdorem a sveřepostí, jaké projevovalo jeho oblečení nasáklé krví.
„Nikdy je nespouštěj z očí,“ připomněl Horác Gilanovi. „Copak ti to mistr MacNeil nikdy neřekl?“
Gilan místo slovního poděkování kývl. Přestávka v boji, která začala, když Gilan zranil svého protivníka, trvala dál a obě nepřátelské skupiny stály proti sobě tváří v tvář. Byl to okamžik, kdy by aridsko-bedullinská strana mohla vyhlásit vítězství, ale náměstím zazněl pronikavý hlas a ten okamžik byl pryč.
Júsal svolával vojáky k poslednímu útoku.
Čtyřicet sedm
„Jezdci modrého závoje! Tualažští jezdci! Slyšte mě!“
V tichu, které přestávku v boji provázelo, se náměstím rozezněl Júsalův řezavý, pronikavý hlas. Tualagové, Aridové i Bedullini se všichni naráz otočili k němu.
Promlouval z východní strany náměstí, kde stál na jednom z tržních stánků. Halt si všiml hrubého obvazu, který měl omotaný kolem paže. Loupeživý válečný vůdce se z popravčí plošiny dostal ve chvílích zmatku, který nastal poté, co Will zahájil střelbu. Teď se mu podařilo znovu se vzchopit. Kolem sebe měl oddíl dvaceti mužů s připravenými zbraněmi a tvářemi zahalenými neodmyslitelnými modrými závoji.
Domácí obyvatelé už náměstí opustili — kromě těch, kdo se připletli k boji mezi oběma stranami a nyní bezvládně leželi na dláždění.
Asejchova slova slyšel z vyvýšeného stanoviště na strážní věži i Will. Výhled na Júsala mu však zakrývaly domy na severní straně náměstí.
„Rozhlédněte se kolem sebe! Pohlédněte na nepřítele! Je jich sotva čtyřicet!“ pokračoval Júsal. A měl pravdu. Útočný oddíl v bitvě těžce utrpěl, mnozí padli a už se nezvedli. Ostatní se odhodlaně seskupili před plošinou, na níž měli být předtím Halt a jeho společníci popraveni.
„Máme přesilu! Když budeme postupovat společně, můžeme je rozdrtit!“
Z hrdel tualažských bojovníků se ozvalo zarputilé souhlasné mručení. I oni v těžkém boji ztratili své druhy. Na počátku však měli převahu čtyři na jednoho a tento poměr udrželi. Jakmile Júsal vyřkl svá slova, začali si uvědomovat, že je v jejich silách, aby malý houf protivníků smetli.
„Seleji el’Tíne! Dám ti šanci. Jenom jednu. Odhoďte zbraně a vzdejte se!“
Seletin se drsně zasmál. „Vzdát se? Júsale, ty si myslíš, že věříme, že bys s námi zacházel milosrdně? Chtěl jsi nás všechny zabít!“