Erak si uvědomoval, že prohrává, a prudce Toskjaka kopl plochou chodidla do stehna. Zrádce po nárazu zakolísal a Erak se mohl otočit a rychle uskočit, aby se vyhnul bleskovému úderu sekery hned poté, co Toskjak znovu získal rovnováhu.
Opět se hnali jeden na druhého, stáli těsně proti sobě a navzájem se zasypávali údery. Odráželi rány, kryli se, uhýbali před protivníkovou zbraní a tloukli jeden do druhého v rozhodujícím souboji síly a rychlosti. Nešlo o zručnost ani um. Každý využíval výhodu, kterou mu poskytovala jeho zbraň — Erak dlouhý dosah meče, Toskjak velkou hmotnost bojové sekery.
A právě hmotnost sekery se začínala projevovat, když na Eraka pršely rány jedna za druhou a zatlačovaly oberjarla do obrany.
Svengal s trýznivým znepokojením sledoval, že jeho vůdce začíná ustupovat, nejdřív tu a tam o kousek, postupně pak čím dál víc. Toskjak viděl, že oberjarl ochabuje, vnímal, že ustupuje, a oči se mu rozsvítily radostí z vítězství. Zdvojnásobil sílu vkládanou do úderů, cítil, že Erakův odpor slábne, viděl, jak se mu po každé ráně podlamují kolena. Na každý Erakův úder nyní Toskjak odpovídal dvěma. Rozhodnutí boje záleželo na něm a zdálo se, že je to jen otázka času.
Erak měl uštvaný pohled a ztěžka oddychoval. Čepelí meče zachytil poslední mocný úder sekery a síla, která úder vedla, mu podlomila kolena a srazila ho na záda.
Přihlížející zaúpěli, když viděli, že oberjarl upadl. Toskjak s vítězným zavrčením přiskočil, obrovská sekera v jeho rukou stoupala vzhůru a rozmachovala se k smrtícímu úderu. Potom spatřil něco strašného.
Erak se smál.
Toskjak si příliš pozdě uvědomil, že byl obelstěn. Erak zdaleka nebyl tak vyčerpaný a ochablý, jak se zdálo. A třímal zbraň s mnohem větším dosahem, než měla jakákoli sekera. S mohutným zařváním se Erak levou rukou odrazil od dlažby a vehnal meč do Toskjakova nekrytého těla. Pak ho vytáhl a zároveň ukročil stranou před úderem sekery, který se o půl vteřiny opozdil. Pozoroval, jak se protivník potácí, pouští z rukou sekeru a padá na dlažbu, probodnutý hrozivým mečem.
Toskjak měl oči vytřeštěné bolestí a strachem. Jeho prsty bezmocně hrabaly po dlažbě a rty něco neslyšně říkaly Erakovi. Oberjarl porozuměl a špičkou boty postrčil sekeru k nepřítelově tápající ruce. Prsty ovinuly násadu a Toskjak slabě kývl.
Skandijci, jak Horác věděl, věřili, že pokud zemřou v boji bez zbraně v ruce, jejich duše bude na věky neklidně bloudit. To si nezasloužil ani Toskjak.
„Děkuju… ti…,“ zasípal Toskjak téměř neslyšně. Pak zavřel oči a zemřel.
„Měls ho nechat bloudit,“ bezcitně prohlásil Svengal. Erak na něj pohlédl a povytáhl obočí.
„Ty bys to udělal?“ zeptal se a Svengal zaváhal. Konec konců, Toskjak bojoval dobře a to u Skandijců hodně znamenalo.
„Ne,“ připustil Svengal.
Čtyřicet devět
Dlouhý zástup se pomalu vinul pouští a mířil do oázy, kde tábořili choreští Bedullini.
Bedullinští jezdci před sebou hnali řadu spoutaných tualažských zajatců. Lupiči museli jít po svých, zatímco jejich věznitelé se vezli. Tualagové už nebyli bičem pouště, ale ubohým unaveným stádem, spíše žebráci než někdejší obávaní nájezdníci. Jako rozhodující symbol tualažské prohry jim Seletin a jeho tři důstojníci strhali z tváří modré závoje a hodili je na zem. Vakír nezapomněl, jakým způsobem zacházeli s jeho osobní stráží, takže jim sebral boty a nechal je, ať se belhají pouští s odřenými a rozbitými chodidly.
Na rozdíl od Júsala jim však poskytl dostatek vody.
Než výprava opustila Mašabu, Seletin svolal obyvatele města na tržní náměstí. Z plošiny, která byla původně určena pro jeho popravu, hřímal k davu lidí, připomínal, jak před pouhými několika dny volali po jeho krvi. Obyvatelé městečka provinile klopili hlavy a rozpačitě přešlapovali. Seletin je ujistil, že se spojí s vakírem zdejší provincie a že na ně budou uvaleny těžké daně. Oznámil jim, že jako první přijde na řadu požadavek, aby Mašaba opravila hradby a strážní věže a postavila silnou jednotku na svou obranu. Lidé sklíčeně přikyvovali. Hradby byly v bídném stavu a jejich oprava bude znamenat měsíce perné práce. Ale přijímali vakírova slova odevzdaně. Konec konců, měl pravdu. Do budoucna by měli být lépe připraveni na obranu proti případným nájezdníkům.
Přinejmenším jedna drobná zpráva zlepšila obyvatelstvu náladu. Seletin rozhodl, že na těžkou práci zde ponechá třicet tualažských zajatců.
„Budou to mít těžké,“ řekl Erak vakírovi, když o tom opatření slyšel. Seletin k němu obrátil nemilosrdný pohled.
„Zavraždili vojáky, kteří tě převáželi, pamatuješ?“ připomněl ledově a Erak kývl. Tualagů mu skutečně nijak zvlášť líto nebylo.
Ostatní zajatci budou z oázy Džaspar odvedeni do Mararoku, kde budou přiděleni na těžkou práci. Seletin vyjednal s Umarem doprovod bedullinských bojovníků, který je tam dopraví. Umar ochotně souhlasil. Byl rád, že z pouště zmizí tolik nepřátel a budou pod dozorem. Podobně jako Erak je vůbec nelitoval.
Válečná výprava i její dodateční členové byli po příjezdu do oázy hlučně a nadšeně uvítáni. Když bedullinští muži zvolna vjížděli do rozlehlého háje, bedullinské ženy stály ve špalíru a zdravily je zvláštním pronikavým a kvílivým zpěvem.
Tualažské zajatce uvítalo hrozivé ticho. Se svěšenými hlavami a sklopenýma očima se belhali uličkou mezi mlčícími ženami. Nebyli ještě zvyklí ukazovat světu celé obličeje a až příliš dobře si uvědomovali, že jejich životy visí na vlásku.
Júsala, bývalého vůdce Tualagů, za sebou na nosítkách vlekl velbloud. Dosud se nevzpamatoval z následků prudkého úderu, který mu zasadila Evanlynina mramorová koule. Ve vzácných okamžicích, kdy byl při vědomí, cosi rozzuřeně blekotal. Někdy bylo dokonce vidět, jak mu po tvářích stékají slzy. Evanlyn s jistými obavami sledovala výsledek svého zásahu.
„Myslíš, že se z toho dostane?“ zeptala se ranhojiče, který doprovázel jednotku bedullinských válečníků. Postarší muž se dotkl velké modro-žluté boule, která hyzdila Tualagovo čelo, a pokrčil rameny.
„Zranění hlavy jsou ošidná,“ řekl jí. „Možná mu zítra bude líp. Možná za rok. Možná nikdy.“ Usmál se na ni. „Moc se tím netrap, mladá dámo. Ten si žádnou lítost nezaslouží.“
Evanlyn přikývla. Ale úplně klidná nebyla. Nelíbilo se jí pomyšlení, že ze zdravého člověka — bez ohledu na to, jak zlého — udělala slintajícího ubožáka.
Trochu pookřála, když choreští Bedullini dalšího večera uspořádali v oáze slavnost na uvítanou.
K jídlu bylo jehněčí maso pečené na koření a papriky, které se nejprve nechaly na ohni změknout, aby se daly oloupat, a potom byly naplněny ochucenou směsí obilovin, které Bedullini říkali kuskus — byla měkká a nadýchaná, kořeněná šafránem, kmínem a kardamomem a dochucená hrozinkami a lupínky pražených mandlí.
Byly tu i jiné pokrmy ze skopového nebo drůbežího masa uvařené ve zvláštních zúžených hliněných hrncích zvaných tažiny a smíchané s dalším kořením, datlemi, fíky a kořenovou zeleninou. Zúžené poklopy tažinů zadržovaly páru, která při vaření vznikala, a proto bylo maso šťavnaté a měkké a samo se oddělovalo od kostí.