„Veliteli, všecky nás dostat nemůžou,“ řekl. „Podáme si aspoň tady toho krasavce.“
Vysoký Arid se při těch slovech usmál a ruka mu nenuceně sjela k jilci zakřiveného meče u boku. Erak poznal bojovníka, když se s nějakým setkal, a měl pocit, že navzdory veškeré té nablýskané nádheře je tento muž pravý válečník.
„Sklapni, Axle,“ řekl, toho rána nikoli poprvé. Arid postoupil o krok vpřed. Vzhlédl k mužům na střechách a rukou dal znamení. Lučištníci uvolnili napnuté luky, i když, jak si Erak všiml, šípy nechali vložené a připravené.
„Není třeba, abychom spolu bojovali,“ řekl důstojník. Hlas měl hluboký a příjemný. Hovořil mírně, nevyhrazoval. „Nás zajímá jenom jeden z vás. Vydejte nám ho a ostatní mohou svobodně odejít.“
„A kdo má být ten jeden muž?“ zeptal se Erak, i když dopředu tušil, jak bude znít odpověď na jeho otázku.
„Erak. Ten, kterému se říká oberjarl,“ odvětil Arid.
Axel bez rozmyslu vykročil vpřed a výhružně zvedl sekeru.
„Než ho dostanete, budete se nejdřív muset vypořádat s náma ostatníma!“ zakřičel vzdorně. Erak si zhluboka povzdechl a trpce potřásl hlavou.
„Dobrá práce, Axle,“ řekl. „Právě jsi jim oznámil, že jsem tady.“
Šest
Na tuhle svatbu, pomyslel si baron Arald s pocitem hlubokého uspokojení a pýchy, se nepochybně bude vzpomínat jako na svatbu roku. Možná i desetiletí.
Už nyní měla všechny znaky omračujícího úspěchu. Stůl protivů byl zdařile obsazen skupinkou osmi osob, které právě soupeřily, kdo bude nejnudnější, nejnadutější a nejotravnější. Při letmém pohledu na ně ostatní hosté tiše vzdávali díky, že nemusí sedět pohromadě s tak příšernými lidmi.
Došlo i na obvyklý plačtivý výstup doprovázený hlasitými výčitkami — dívka jednoho z mladých bojovníků z bojové školy sira Rodneyho přistihla svého chlapce, jak se v tmavé chodbě líbá s jinou. Bez toho by se žádná svatební hostina neobešla, pomyslel si Arald. Spokojeně vzdychl, když očima přejížděl malebný obraz hodovní síně redmontského hradu — za stoly seděly skvostně oděné páry a kuchtíci mistra Chubba pobíhali po sále a roznášeli spousty nejrůznějších dobrot: pečená masa a drůbež, kouřící mísy zeleniny, kořeněné lahůdky, úžasné umělecké výtvory z těsta tak lehoučkého, že se rozplývalo v ústech. A to ještě mají přijít nákypy a ovoce, pomyslel si s nesmírným potěšením.
Svatební obřad byl naprosto dokonalý, uvažoval, a to v nemalé míře i díky jeho výkonu v roli oddávajícího. Měl pocit, že když ke šťastnému páru pronášel oddávací řeč, jeho sytý a vznosný hlas dodal celému obřadu přesně tu pravou důstojnost.
Jak se od řečníka ostříleného jako on dalo čekat, odlehčil situaci velmi vtipnou poznámkou o tajné vášni planoucí mezi Haltem a lady Paulinou v uplynulých dvaceti letech — vášni, které si podle všeho nikdo nevšiml, s výjimkou právě barona Aralda. Vtip spočíval v tom, že navzdory časté hraničářově nepřítomnosti byla láska lady Pauliny „věčně zelená jako hraničářská pláštěnka“.
Po vtipném výroku se odmlčel, aby publikum mělo čas se zasmát. Když se nikdo nesmál, trochu ho to zklamalo. Řekl si, že jeho humor je pro tak velkou spoustu lidí asi příliš jemný.
Paulina byla samozřejmě velice spanilá nevěsta.
Ženským půvabem a vkusem se jí v království nikdo nemohl rovnat. Když v doprovodu mladičké Alyss a Jenny procházela středem redmontské audienční síně, všem shromážděným se zatajil dech a zaznělo tiché sborové „Ááách“.
Nevěsta byla pochopitelně v bílém, v chytré obměně slušivého stejnokroje diplomatického sboru, který obvykle nosila. Jednoduchost, pomyslel si baron. To je klíč k dobrému oblékání. Sklouzl pohledem na svůj fialový kabátec, který zdobily zářivě modré a zlaté kosočtverce lemované stříbrnými krajkami, a na chvilku zapochyboval, jestli není vyfintěný až příliš. Pak tu myšlenku zaplašil. Urostlá mužná postava malinko ozdobnější styl snese, usoudil.
Ale Paulina byla skutečně úchvatná. S nahoru vyčesanými stříbřitě plavými vlasy a jednoduchým zlatým náhrdelníkem kolem krku se nesla středem síně jako skutečná bohyně. Její doprovod byl okouzlující stejným způsobem. Alyss, rovněž vysoká a uhlazená, byla oblečena podobně jako její velitelka, avšak v bledě modré barvě. Plavé vlasy jí přirozeně splývaly na ramena. Malá Jenny, druhá družička, sice nemohla s druhými dvěma ženami soupeřit výškou ani vkusem, ale měla svůj osobitý půvab. Zdálo se, že malá boubelatá rozesmátá postava se středovou uličkou, kterou se ty dvě plavně nesly, spíše hrne. Aralda napadlo, že Jenny do průběhu každé události vnáší přirozenou nevázanost a bujné veselí. Žluté šaty odrážely její veselou povahu i postoj k životu.
Pokud šlo o ženicha a jeho doprovod, Crowley se skutečně překonal. Všichni byli pochopitelně zvědaví, co bude mít na sobě Halt. Konec konců, nikdo si nedokázal vzpomenout, že by ho viděl v něčem jiném než v nenápadné tmavozelené hraničářské pláštěnce s hnědými a šedými maskovacími skvrnami. Vzrušené debaty se vystupňovaly, když se proslechlo, že pár dnů před svatbou dokonce navštívil redmontského holiče, aby si nechal ostříhat vlasy a upravit vousy.
Potom Crowley přišel s nečekaným překvapením — se slavnostním stejnokrojem hraničářského sboru, který právě na svatbě poprvé obléknou Halt, Will, Gilan a sám Crowley.
V souladu s hraničářskou tradicí byla základní barvou zelená — tmavá listová zeleň. Namísto bezvýrazné hnědé kazajky, kalhot a maskovací pláštěnky s kapucí měl každý hraničář přepásanou halenu bez rukávů a pod ní jemnou bílou košili. Haleny byly ušité z nejjemnější kůže a všechny měly stejnou, listově zelenou barvu. Nahoře na levé straně hrudníku byl vetkaný malý znak dubového listu — stříbrný pro Halta, Gilana a Crowleyho, bronzový pro Willa.
Celkový dojem doplňovaly tmavozelené kalhoty a vysoké boty z měkké kůže a u širokého opasku viselo obvyklé hraničářské pouzdro na dva nože v ozdobném provedení. Slavnostní pouzdro bylo černé, lesklé a vroubené tepaným stříbrem. Halt v něm měl dva zvlášť pro něj vyrobené nože, saxonský a vrhací. Oba byly dokonale vyvážené, a měly jilce z tepaného stříbra. Jednalo se o Crowleyho svatební dar starému příteli.
„Já vím, že do lesa je nosit nebudeš,“ sdělil mu. „Ale schovej si je pro slavnostní příležitosti.“ On sám, Gilan a Will měli své každodenní obyčejné zbraně.
Celek završoval mimořádně chytrý nápad, na tom se shodli všichni. Jestli byli hraničáři něčím proslavení, byly to jejich dlouhé skvrnité pláštěnky — část oděvu, která jim v případě potřeby umožňovala ztratit se každému z očí. Taková pláštěnka by pro slavnostní příležitost nebyla vhodná, takže Crowley ji nahradil něčím, co její původní význam připomínalo. Každý hraničář měl na sobě krátkou pelerínu. Byla ušitá z matného atlasu se zeleno-hnědo-šedým vzorem a ozdobená čtyřmi šikmými, dolů směřujícími šípy, vyšitými stříbrnou nití. Pelerína byla upevněna tak, aby splývala z pravého ramene a sahala jen k pasu. Zastupovala tak nejen pláštěnku, ale i toulec se šípy, který hraničáři nosili na pravém rameni. Všichni se shodovali, že nový slavnostní hraničářský stejnokroj je působivý a slušivý. Také jednoduchý a vkusný, pomyslel si Arald a opět ho přepadla chvilková pochybnost nad vhodností jeho vlastního oblečení.
Otočil se ke své ženě, krásné rudovlasé lady Sandře sedící vedle něj, a ukazoval na svůj pestrobarevný kabátec.