“Já mám dovolenou,” naparoval se Dingle. “Tak jedu domů, podívat se, kolik mně přibylo dětí.”
Jensen vážně pokýval. “To už tě zase vylili, viď? Ožralství ve službě a podobně. Kdybys chodil do Ymky jako já, člověče, tak –”
Dingle se potěšeně zacenil. “Tady je Ymca?”
“Dnes je přece sobota,” bručel Jensen. “A kde jsi jezdil?”
“Na takovém trampu,” děl Dingle vyhýbavě. “Všechny možné ostrovy, tam dole.”
“Kapitán?”
“Nějaký van Toch, Holanďan nebo co.”
Švéd Jensen se zamyslil. “Kapitán van Toch. S tím jsem už taky před lety jezdil, bratře. Loď: Kandong Bandoeng. Line: od čerta k ďáblu. Tlustý, pleš, a nadává i malajsky, aby toho bylo víc. Znám dobře.”
“Byl už tehdy takový blázen?”
Švéd potřásl hlavou. “Starý Toch je all right, člověče.”
“Vozil už tehdy s sebou ty své ještěry?”
“Ne.” Jensen maličko váhal. “Něco jsem o tom slyšel… v Singapuru. Jeden žvanil tam o tom mlel hubou.”
Irčan se poněkud urazil. “To není žádné žvanění, Jensene. To je svatá pravda s těmi ještěry.”
“Ten v Singapuru taky říkal, že to je pravda,” brumlal Švéd. “A přece dostal po držce,” dodal vítězně.
“Tak si nech povědět,” bránil se Dingle, “co na tom je. Já to přece musím vědět, kamaráde. Já jsem ty mrchy viděl na vlastní oči.”
“Já taky,” mumlal Jensen. “Skoro černí, s ocasem asi metr šedesát a běhají po dvou. Já vím.”
“Hnusní,” otřásl se Dingle. “Samá bradavice, člověče. Panno Maria, já bych na to nesáhl! Vždyť to musí být jedovaté!”
“Proč,” bručel Švéd. “Člověče, já jsem už sloužil na lodi, kde bylo plno lidí. Na over- i lowerdecku samý člověk, samá ženská a takové věci, a tancovali a hráli karty – Já tam byl topičem, víš? A teď mně řekni, ty troubo, co je jedovatější.”
Dingle si odplivl. “Kdyby to byli kajmani, člověče, tak neřeknu nic. Já už jsem taky jednou vezl hady do zvěřince, tamhle z Bandžermasinu, a jak smrděli, pane! Ale tihle ještěři – Jensene, to jsou tuze divná zvířata. Copak ve dne, ve dne jsou v těch nádržkách s vodou; ale v noci to leze ven, ťap – ťap, ťap – ťap… Celá loď se tím hemžila. Stálo to na zadních nohou a točilo to po člověku hlavou…” Irčan se pokřižoval. “Dělají na člověka ts-ts-ts, jako ty kurvy v Hongkongu. Bůh mě netrestej, ale já myslím, že to s nimi není v pořádku. Kdyby nebylo tak zle o místo, tak bych tam nebyl ani hodinu, Jensi. Ani hodinu.”
“Aha,” děl Jensen. “Tak proto ty se vracíš k mamince, že?”
“Částečně. Člověk musel děsně chlastat, aby tam vůbec vydržel, a to víš, na to je kapitán pes. To ti byl randál, že prý jsem jednu tu potvoru kopnul. Inu, kopnul, a s jakým gustem, člověče; až jsem jí hřbet přerazil. Koukal bys, jak starý vyváděl; zmodral, zdvihl mě za krk a byl by mě hodil do vody, nebýt tam mate Gregoryho. Znáš?”
Švéd jenom pokývl.
“Už má dost, pane, povídal mate a nalil mi na hlavu štoudev vody. A v Kokopo jsem šel na zem.” Pan Dingle odplivl dlouhým a zploštělým obloukem. “Starému víc záleželo na těch mrchách než na lidech. Víš, že je učil mluvit? Namouduši, zavíral se s nimi a hodiny na ně mluvil. Já myslím, že je nějak cvičí jako pro cirkus. Ale nejdivnější je, že je potom pouští do vody. Zastaví u nějakého pitomého ostrůvku, jezdí člunem u břehu a měří hloubky; potom se zamkne u těch tanků, otevře hatch v boku lodi a pouští ty mrchy do vody. Člověče, to ti skáče tím okénkem jedno po druhém jako cvičení tuleni, vždycky deset nebo dvanáct – A v noci pak jede starý Toch na břeh s nějakými bedničkami. Co v nich má, to nesmí nikdo vědět. Potom se zase jede dál. Teda tak je to se starým Tochem, Jensi. Divné. Tuze divné.” Oči pana Dingla ustrnuly. “Všemohoucí Bože, Jensi, mně z toho bylo úzko! Já pil, člověče, já pil jako blázen; a když to v noci ťapalo po celé lodi a panáčkovalo… a dělalo ts-ts-ts, tak jsem si někdy myslel, oho, mládenče, to bude od toho chlastu. Já to měl už jednou ve Frisku, však víš, Jensene; ale tehdy jsem viděl samé pavouky. De-li-rium, říkali doktoři v Sailor-hospital. Tak já nevím. Ale pak jsem se ptal Big Binga, viděl-li to v noci taky, a on říkal, prý viděl. Prý zahlíd na vlastní oči, jak jeden ještěr bere za kliku a jde ke kapitánovi do kabiny. Tak já nevím; on Joe taky strašně chlastal. Myslíš, Jensi, že měl Bing to de-lirium? Co myslíš?”
Švéd Jensen jen krčil rameny.
“A ten Němec Peters povídal, že se na Manihiki Islands, když vezl kapitána na břeh, schoval za kameny a koukal, co tam starý Toch dělá s těmi bedničkami. Člověče, prý si je ti ještěři otevřeli sami, když jim starý dal dláto. A víš, co v těch bedničkách bylo? Prý nože, kamaráde. Takhle dlouhé nože a harpuny a takové věci. Člověče, já sic Petersovi nevěřím, protože má na nose brejle, ale je to divné. Co myslíš?”
Jensi Jensenovi naběhly na cele žíly. “Tak já ti řeknu,” vrčel, “že ten tvůj Němec strká nos do věcí, po kterých mu nic není, rozumíš? A já ti řeknu, že mu to neradím.”
“Tak mu to napiš,” posmíval se Irčan. “Nejjistější adresa je do pekla, tam to asi dostane. A víš, co mně je divné? Že starý Toch chodí ty své ještěry občas navštěvovat na těch místech, kde je nasadil. Namouduši, Jensi. Nechá se v noci vylodit na břehu a vrací se až ráno. Tak mně řekni, Jensene, za kým by tam chodil. A řekni mně, co je v těch balíčkách, co posílá do Evropy. Koukej, takhle veliký balíček, a on to pojistí třebas na tisíc liber.”
“Jak to víš?” zamračil se Švéd ještě temněji.
“Člověk ví, co ví,” děl pan Dingle vyhýbavě. “A víš, odkud starý Toch ty ještěry vozí? Z Devil Bay. Z Čertovy zátoky, Jensi. Já tam mám jednoho známého, on je to agent a vzdělaný člověk, a ten mně říkal, člověče, to nejsou žádní cvičení ještěři. Kdepak! To ať někdo povídá malým dětem, že to jsou jenom zvířata. Nenech si nic namluvit, chlapče.” Pan Dingle významně mrkal očima. “Teda tak je to, Jensene, abys věděl. Mně budeš povídat, že Captain van Toch je all right.”
“Řekni to ještě jednou,” chroptěl veliký Švéd hrozivě.
“Kdyby starý Toch byl all right, tak by nevozil po světě čerty… a nenasazoval by je všude po ostrovech jako vši do kožicha. Jensi, za tu dobu, co jsem byl s ním, jich rozvezl pěkných pár tisíc. Starý Toch prodal svou duši, člověče. A já vím, co mu za to ti čerti dávají. Rubíny, perly a takové věci. To si můžeš myslet, zadarmo by to nedělal.”
Jens Jensen zbrunátněl. “A co je ti po tom?” zařval a bouchl do stolu. “Hleď si svých zatracených věcí!”
Malý Dingle leknutím poskočil. “Prosím tě,” zabrebtal zmateně, “co ty tak najednou… Já jenom říkám, co jsem viděl. A jestli chceš, tak se mně to jenom zdálo. Že to jsi ty, Jensene. Chceš-li, tak já řeknu, že to je delirium. Nesmíš se na mne zlobit, Jensene. Vždyť víš, že už jsem to měl jednou ve Frisku. Těžký případ, říkali doktoři v Sailor-hospital. Člověče, mně se namouduši zdálo, že jsem viděl ty ještěry nebo čerty nebo co. Ale nebyli žádní.”
“Byli, Pate,” řekl pochmurně Švéd. “Já jsem je viděl.”
“Ne, Jensi,” domlouval Dingle. “Tos měl jenom delirium. Starý Toch je all right, ale neměl by rozvážet ty čerty po světě. Víš co, až já budu doma, tak dám sloužit mši za jeho duši. Ať se propadnu, Jensene, když to neudělám.”
“V naší konfesi,” hučel Jensen těžkomyslně, “se to nedělá. A co myslíš, Pate, pomůže to, když se za někoho dá sloužit mše?”