Hladké čelo se zachmuřilo. “Tak by Freda musel sežrat žralok. To by byl báječný detail,” zatleskal drahoušek ručkama. “Fred má na to šíleně krásné tělo, nemyslíš?”
Mr Abe vzdychnul. “A jak dál?”
“A mne by v bezvědomí vyvrhla sem na břeh vlna. Měla bych na sobě to pyžama, to modře proužkované, co se ti tak líbilo předevčírem.” Mezi něžnými víčky vyplul úzký pohled vhodně znázorňující ženskou svůdnost. “Vlastně by to měl být barevný film, Abe. Každý říká, že mně jde modrá barva ohromně k vlasům.”
“A kdo by tě tady našel?” ptal se věcně Mr Abe.
Drahoušek se zamyslil. “Nikdo. To bych potom nebyla robinzon, kdyby tu byli lidi,” řekla s překvapující logičností. “Proto by to byla tak báječná role, Abe, že bych byla pořád sama. Představ si, Lily Valley v hlavní a vůbec jediné roli!”
“A co bys po celý film dělala?”
Li se opřela o loket. “To už mám vymyšleno. Koupala bych se a zpívala bych na skále.”
“V pyžama?”
“Bez,” řekl drahoušek. “Nemyslíš, že by to byl úžasný úspěch?”
“Přece bys nehrála celý film nahá,” bručel Abe s živým pocitem nesouhlasu.
“Proč ne?” divil se drahoušek nevinně. “Co by na tom bylo?”
Mr Abe pravil něco nesrozumitelného.
“A potom,” přemýšlela Li, “– počkej, už to mám. Potom by mě unesla gorila. Víš, taková hrozně chlupatá, černá gorila.”
Mr Abe se začervenal a snažil se ukrýt své zpropadené nohy ještě víc v písku. “Tady přece nejsou gorily,” namítal málo přesvědčivě.
“Jsou. Tady jsou vůbec všechna možná zvířata. Musíš se na to dívat umělecky, Abe. K mé pleti by šla gorila ohromně. Všiml sis, jaké má Judy vlasy na nohou?”
“Ne,” řekl Abe, nešťastný tímto tématem.
“Děsné nohy,” mínil drahoušek a díval se na svá lýtka. “A když by mě ta gorila nesla v náručí, vystoupil by z pralesa mladý, nádherný divoch a skolil by ji.”
“Jak by byl oblečen?”
“Měl by luk,” rozhodl drahoušek bez váhání. “A věnec na hlavě. Ten divoch by mě zajal a dovedl by mě do tábora kanibalů.”
“Tady žádní nejsou,” pokusil se Abe hájit ostrůvek Tahuara.
“Jsou. Ti lidožrouti by mě chtěli obětovat svým modlám a zpívali by k tomu havajské písně. Víš, takové, jako ti černoši v restaurantu Paradise. Ale ten mladý lidojed by se do mne zamiloval,” vydechl drahoušek s očima dokořán úžasem, “… a potom ještě jeden divoch by se do mne zamiloval, třeba náčelník těch kanibalů… a potom jeden běloch –”
“Kde by se tu vzal ten běloch?” ptal se pro jistotu Abe.
“Ten by byl jejich zajatcem. Třeba by to byl slavný tenorista, který upadl do rukou divochů. To je proto, aby v tom filmu mohl zpívat.”
“A jak by byl oblečen?”
Drahoušek se díval na palce svých nohou. “Měl by být… beze všeho, jako ti lidožrouti.”
Mr Abe vrtěl hlavou. “Drahoušku, to by nešlo. Všichni slavní tenoři jsou děsně tlustí.”
“To je škoda,” litoval drahoušek. “Tak by ho mohl hrát Fred a ten tenor by jenom zpíval. Víš, jak se dělá ta synchronizace ve filmu.”
“Ale Freda přece sežral žralok!”
Drahoušek se rozmrzel. “Nesmíš být tak hrozně realistický, Abe. S tebou se vůbec nedá mluvit o umění. A ten náčelník by mě celou ovinul šňůrami perel –”
“Kde by je vzal?”
“Tady je spousta perel,” tvrdila Li. “A Fred by s ním ze žárlivosti boxoval na skále nad mořským příbojem. Fred by byl báječný jako silueta proti nebi, nemyslíš? Že to je skvělá myšlenka? Přitom by oba spadli do moře –” Drahoušek se rozjasnil. “Teď by mohl přijít ten detail se žralokem. To by měla Judy vztek, kdyby Fred hrál se mnou ve filmu! A já bych si vzala toho krásného divocha.” Zlatovlasá Li vyskočila. “Stáli bychom tady na tom břehu… proti západu slunce… docela nazí… a film by se pomalu zavíral –” Li shodila koupací plášť. “A já jdu do vody.”
“… sis nevzala koupačky,” upozorňoval Abe zděšeně, ohlížeje se po jachtě, nedívá-li se někdo; ale drahoušek Li už tančila po písku k laguně.
… vlastně v šatech jí to sluší líp, ozval se náhle v mladém muži hlas brutálně chladný a kriticky. Abe byl zdrcen svým nedostatkem milostného úžasu, cítil se skoro provinilý; ale… well, když má Li na sobě šatičky a střevíce, je to… well, jaksi krásnější.
Snad chceš říci decentnější, bránil se Abe proti tomu chladnému hlasu.
Well, i to. A pěknější. Proč tak divně cape? Proč se jí tak třese maso na nohou? Proč to a ono…
Přestaň, bránil se Abe s hrůzou. Li je nejkrásnější děvče, které kdy vyrostlo! Já ji mám děsně rád…
… i když nemá nic na sobě? řekl hlas chladný a kritický.
Abe odvrátil oči a díval se na jachtu v laguně. Jak je krásná, jak je přesná v každé linii svých boků! Škoda že tu není Fred. S Fredem by se dalo mluvit o tom, jak je ta jachta pěkná.
Zatím drahoušek už stál po kolena ve vodě, vzpínal ruce k západu slunce a zpíval. Tak ať už se u čerta vykoupe, myslel si Abe podrážděně. Ale bylo to hezké, když tady ležela stočena v klubíčku a zachumlána v plášti, s očima zavřenýma. Drahoušek Li. A Abe s dojatým vzdechem políbil rukáv jejího koupacího pláště. Ano, má ji děsně rád. Tak rád, že to bolí.
Náhle se ozval z laguny pronikavý skřek. Abe se vztyčil na koleno, aby líp viděl. Drahoušek Li piští, mává rukama a brodí se úprkem ke břehu, klopýtá a stříká kolem sebe… Abe vyskočil a běžel k ní. “Co je, Li?”
(Koukej, jak divně běží, upozorňoval ho hlas chladný a kritický. Příliš odhazuje nohy. Příliš kolem sebe plácá rukama. Prostě není to hezké. A ještě k tomu kdáká, ano, kdáká.)
“Co se stalo, Li?” volá Abe a běží na pomoc.
“Abe, Abe,” jektá drahoušek a bums, už na něm visí mokře a studeně. “Abe, ono tam bylo nějaké zvíře!”
“To nic nebylo,” chlácholí Abe. “Nejspíš nějaká ryba.”
“Když to mělo takovou hroznou hlavu,” kvílí drahoušek a zarývá se mokrým nosem do Abeových prsou.
Abe ji chce otecky popleskat po rameni, ale ono to na mokrém těle příliš hlasitě plácá. “No, no,” bručí, “podívej se, už tam nic není.”
Li se ohlédla k laguně. “To ti bylo děsné,” vydechla, a náhle začala kvičet. “Tam… tam… vidíš?”
K břehu se pomalu blíží černá hlava, jejíž tlama se otvírá a zavírá. Drahoušek Li hystericky vyjekl a dal se do zoufalého běhu dál od vody.
Abe byl v rozpacích. Mám běžet za Li, aby se nebála? Nebo mám zůstat tady, abych ukázal, že se toho zvířete nebojím? Rozhodl se ovšem pro to druhé; pokročil blíž k moři, až stál po kotníky ve vodě, a se zaťatými pěstmi se díval zvířeti do očí. Černá hlava se přestala blížit, kolébala se divně a řekla: “Ts-ts-ts.”
Abeovi bylo trochu úzko, ale to se nesmí dát najevo. “Co je?” řekl ostře směrem k té hlavě.
“Ts-ts-ts,” udělala hlava.
“Abe, Abe, A-be,” vříská drahoušek Li.
“Už jdu,” volá Abe a pomalu (aby se neřeklo) kráčí k své dívce. Ještě se zastaví a obrátí se přísně k moři.
Na břehu, kde moře kreslí v písku svou věčnou a netrvalou krajku, stojí na zadních nohou jakési tmavé zvíře s kulatou hlavou a kroutí tělem. Abe zůstal stát s tlukoucím srdcem.
“Ts-ts-ts,” dělá zvíře.
“A-be,” úpí drahoušek napolo v mdlobách.
Abe couvá krok za krokem, nespouštěje zvíře z očí; to se nehýbe, jen za ním otáčí hlavu.