Konečně je Abe u svého drahouška, který leží tváří k zemi a jíkavě vzlyká hrůzou. “To je… nějaký tuleň,” povídá Abe nejistě. “Měli bychom se vrátit na loď, Li.” Ale Li se jenom třese.
“To vůbec není nic nebezpečného,” tvrdí Abe; chtěl by kleknout k Li, ale musí stát rytířsky mezi ní a zvířetem. Kdybych nebyl jen v plavkách, myslí si, a měl aspoň kapesní nůž; nebo kdybych našel nějakou hůl…
Začalo se smrákat. Zvíře se zase přiblížilo asi na třicet kroků a zůstalo stát. A za ním pět, šest, osm stejných zvířat se vynořuje z moře a váhavě, kolébavě ťapě k místu, kde Abe střeží drahouška Li.
“Nedívej se, Li,” vydechl Abe, ale bylo to zbytečné, neboť Li by se neohlédla za nic na světě.
Z moře se vynořují další stíny a postupují v širokém polokruhu. Už jich je asi šedesát, počítá Abe. Tam to světlé, to je koupací plášť drahouška Li. Plášť, ve kterém před chvílí spala. Zatím zvířata už došla k tomu světlému, co leželo široce rozhozeno v písku.
Tu Abe provedl něco samozřejmého a nesmyslného jako ten Schillerův rytíř, když šel do lví klece pro rukavičku své dámy. Nic platno, jsou samozřejmé a nesmyslné věci, které mužové budou dělat, pokud svět bude světem. Bez rozmyslu, se vztyčenou hlavou a zaťatými pěstmi šel Mr Abe Loeb mezi ta zvířata pro koupací plášť drahouška Li.
Zvířata maličko ustoupila, ale neutekla. Abe sebral plášť, přehodil jej přes ruku jako torero a zůstal stát.
“A-be,” bědovalo to za ním zoufale.
Mr Abe pocítil v sobě nesmírnou sílu a statečnost.
“Tak co?” řekl k těm zvířatům a udělal ještě krok blíž. “Co vlastně chcete?”
“Ts-ts,” zamlaskalo jedno zvíře, a pak jaksi skřehotavě a stařecky vyštěklo: “Najf!”
“Najf!” ozvalo se štěknutí kus dál. “Najf!” “Najf!”
“A-be!”
“Neboj se, Li!” zavolal Abe.
“Li,” štěklo to před ním. “Li.” “Li.” “A-be!”
Abe byl jako ve snu. “Co je?”
“Najf!”
“A-be,” kvílel drahoušek Li. “Pojď sem!”
“Hned. – Vy myslíte knife? Já nemám žádný nůž. Nic vám neudělám. Co ještě chcete?”
“Ts-ts,” mlaskalo zvíře a kolébalo se k němu.
Abe se rozkročil, plášť přes ruku, ale neustoupil. “Ts-ts,” řekl. “Co chceš?” Zdálo se, že mu zvíře podává přední tlapu, ale to se Abeovi nelíbilo. “Co?” řekl poněkud ostře.
“Najf,” štěklo zvíře a pustilo z tlapy něco bělavého, jako krůpěje. Ale nebyly to krůpěje, protože se to kutálelo.
“Abe,” zajíkala se Li. “Nenechávej mě tady!”
Mr Abe už necítil vůbec žádný strach. “Jdi z cesty,” řekl a mávl po zvířeti koupacím pláštěm. Zvíře kvapně a neobratně ustoupilo. Nyní se mohl Abe se ctí vzdálit, ale ať Li vidí, jak je statečný; shýbl se k tomu bělavému, co zvíře upustilo z tlapy, aby se na to podíval. Byly to tři tvrdé, hladké, matně lesklé kuličky. Mr Abe je pozvedl k očím, neboť se šeřilo.
“A-be,” ječel opuštěný drahoušek. “Abe!”
“Už jdu,” zavolal Mr Abe. “Li, já mám něco pro tebe! Li, Li, já ti něco nesu!” Toče nad hlavou koupacím pláštěm běžel Mr Abe Loeb po břehu jako mladý bůh.
Li seděla schoulena v dřepu a třásla se. “Abe,” vzlykala a drkotala zuby. “Jak můžeš… jak můžeš…”
Abe před ní slavnostně poklekl. “Lily Valley, bohové mořští čili tritóni ti přišli vzdát hold. Mám ti vyřídit, že od té doby, co se Venuše vynořila z pěn, na ně žádná umělkyně neudělala tak ohromný dojem jako ty. Na důkaz svého obdivu ti posílají” – Abe vztáhl ruku –”tady ty tři perly. Koukej.”
“Nežvaň, Abe,” fňukal drahoušek Li.
“Vážně, Li. Tak se podívej, že to jsou pravé perly!”
“Ukaž,” zakňourala Li a třesoucími se prsty sáhla po těch bělavých kuličkách. “Abe,” vydechla, “vždyť to jsou perly! Tos našel v písku?”
“Ale Li, drahoušku, perly přece nejsou v písku!”
“Jsou,” tvrdil drahoušek. “A rýžují se. Vidíš, já jsem ti říkala, že tady jsou spousty perel!”
“Perly rostou v takových mušlích pod vodou,” řekl Abe téměř s jistotou. “Namouduši, Li, to ti přinesli ti tritóni. Oni tě totiž viděli, jak ses koupala. Chtěli ti to dát osobně, ale když ses jich tak bála –”
“Když jsou tak oškliví,” vyhrkla Li. “Abe, to jsou báječné perly! Já mám děsně ráda perly!”
(Teď je hezká, řekl kritický hlas. Jak tu klečí s těmi perlami na dlani – nu, pěkná, to se jí musí nechat.)
“Abe, a to mně opravdu přinesli ti… ta zvířata?”
“To nejsou zvířata, drahoušku. To jsou mořští bohové. Jmenují se tritóni.”
Drahoušek se nijak nepodivil. “To je od nich hezké, že? Oni jsou ohromně milí. Co myslíš, Abe, mám se jim nějak poděkovat?”
“Už se jich nebojíš?”
Drahoušek se zachvěl. “Bojím. Abe, prosím tě, vem mě odtud!”
“Tak podívej se,” řekl Abe. “Musíme se dostat do našeho člunu. Pojď a neboj se.”
“Když… když oni nám stojí v cestě,” drkotala Li. “Abe, nechtěl bys k nim jít sám? Ale nesmíš mě tu nechat samotnou!”
“Já tě přenesu v náručí,” navrhl Mr Abe hrdinně.
“To by šlo,” vydechl drahoušek.
“Ale vem na sebe plášť,” bručel Abe.
“Hned.” Slečna Li si rovnala oběma rukama své slavné zlaté vlasy. “Nejsem děsně rozcuchaná? Abe, nemáš s sebou růž na rty?”
Abe jí položil na ramena plášť. “Pojď už raději, Li!”
“Já se bojím,” dýchl drahoušek. Mr Abe ji zvedl v náručí. Li si připadala lehká jako obláček. Hrome, to je těžší, než sis myslel, viď? řekl Abeovi hlas chladný a kritický. A teď máš obě ruce plné, člověče; kdyby ta zvířata na nás šla, – co potom?
“Nechtěl bys běžet poklusem?” navrhoval drahoušek.
“Ano,” supěl Mr Abe, stěží motaje nohama. V tu chvíli se už rychle šeřilo. Abe se blížil k tomu širokému polokruhu zvířat. “Honem, Abe, běž, běž,” šeptala Li. Zvířata začala zvláštním, vlnivým pohybem komíhat a kroužit hoření polovinou těla.
“Tak běž, běž honem,” zaúpěl drahoušek, kopaje hystericky nohama, a do krku Abeova se zaryly nehty stříbřitě lakované.
“Sakra, Li, dej pokoj,” zahučel Abe.
“Najf,” zaštěklo to vedle něho. “Ts-ts-ts.” “Najf.” “Li.” “Najf.” “Najf.” “Najf.” “Li.”
To už byli z toho polokruhu venku a Abe cítil, že se boří nohama do vlhkého písku. “Můžeš mě postavit,” zadechl drahoušek právě ve chvíli, kdy Abeovi povolily ruce i nohy.
Abe těžce oddychoval, utíraje si předloktím pot na čele. “Jdi k člunu, honem,” kázal drahoušek Li. Polokruh tmavých stínů se nyní obrátil čelem k Li a postupoval blíž. “Ts-ts-ts.” “Najf.” “Najf.” “Li.”
Ale Li nekřičela. Li nezačala utíkat. Li zvedla paže k nebi, a koupací plášť sklouzl s jejích ramen. Nahá Li kynula oběma rukama komíhavým stínům a posílala jim polibky. Na jejích třesoucích se rtech se objevilo něco, co by každý musel nazvat okouzlujícím úsměvem. “Vy jste tak sladcí,” řekl drkotavý hlásek. A bílé ruce se znovu vztáhly k těm komíhavým stínům.
“Pojď mi pomoci, Li,” bručel Abe trochu hrubě, strkaje člun dál do vody.
Drahoušek Li zvedl svůj koupací plášť. “Sbohem, vy drahoušci!” Bylo slyšet, jak ty stíny už čvachtají ve vodě. “Tak dělej honem, Abe,” sykl drahoušek brodě se ke člunu. “Už jsou zase tady!” Mr Abe Loeb se zoufale namáhal dostat člun na vodu. Tak, a teď ještě do něho vlezla slečna Li a třepetala rukou na pozdrav. “Jdi na druhou stranu, Abe, není mě vidět.”