“Vždyť už nebude vidět,” namítá Abe.
“Tak musí Judy svítit. Greto!”
Zatímco Mr Abe Loeb zaujal své místo u aparátu, klade se umělkyně na písek jako umírající labuť a slečna Greta upravuje záhyby jejího dressing-gownu. “Ať mně je vidět kus nohy,” šeptá trosečnice. “Už je to? Tak pryč! Abe, teď!”
Abe počal točit klikou. “Judy, světlo!” Ale žádné světlo se nerozsvítilo. Z moře se vynořují komíhavé stíny a blíží se k Li. Greta si zacpává rukou ústa, aby nekřičela.
“Li,” volá Mr Abe. “Li, utec!”
“Najf!” “Ts-ts-ts.” “Li.” “Li.” “A-be!”
Někdo odjišťuje revolver. “K čertu, nestřílet,” syčí kapitán.
“Li,” volá Abe a přestává točit. “Judy, světlo!”
Li pomalu, vláčně vstává a zvedá ruce k nebi. Lehýnký dressing-gown klouže s jejích ramen. Nyní tam stojí bělostná Lily, vzpínající ruce půvabně nad hlavou, jako činívají trosečníci, když procitají ze mdlob.
Mr Abe počal zuřivě točit klikou. “Sakra, Judy, tak sviť!”
“Ts-ts-ts!”
“Najf.”
“Najf.”
“A-be!”
Černé stíny se kolébají a krouží kolem bílé Li. Počkat, počkat, tohle už není hra. Li už nevzpíná ruce nad hlavou, nýbrž odstrkuje něco od sebe a piští: “Abe, Abe, ono to na mne sáhlo!” V tu chvíli se rozžalo oslňující světlo, Abe honem točí klikou, Fred a kapitán běží s revolvery k Li, která sedí na bobku a zajíká se hrůzou. Zároveň je v prudkém světle vidět desítky a sta těch dlouhých, tmavých stínů, jak úprkem klouzají do moře. Zároveň dva plavci vrhají síť na jeden prchající stín. Zároveň Greta omdlévá, padajíc jako pytel. Zároveň třeskly dva nebo tři výstřely, v moři to rozvířeně šplouná, dva plavci se sítí leží na něčem, co se pod nimi svíjí a zmítá, a světlo v rukou slečny Judy zhaslo.
Kapitán rozsvítil kapesní baterku. “Děťátko, nestalo se vám nic?”
“Ono mně to sáhlo na nohu,” kvílel drahoušek. “Frede, to bylo děsné!”
Nyní se dostavil i Mr Abe se svou baterkou. “Ohromně to šlo, Li,” hlaholil, “ale Judy měla dřív posvítit!”
“Ono to nechtělo svítit,” vyjekla Judy. “Že to nechtělo svítit, Frede?”
“Ona se Judy bála,” omlouval ji Fred. “Na mou čest, ona to neudělala naschvál, viď, Judy?”
Judy se urazila; ale zatím se přiblížili ti dva plavci, vlekouce v síti něco, co sebou házelo jako velká ryba. “Tak tady to je, kapitáne. A živé.”
“Potvora, stříkalo to ze sebe nějakou jedovatinu. Já mám plné ruce puchýřů, pane. A pálí to jako peklo.”
“Na mne to taky sáhlo,” kňourala slečna Li. “Posviť, Abe! Podívej se, nemám tady puchýř?”
“Ne, nemáš tam nic, drahoušku,” ujišťoval Abe; málem by políbil to místo nad kolenem, jež si drahoušek starostlivě mnul. “To ti bylo studené, brr,” stěžoval si drahoušek Li.
“Ztratila jste perlu, ma’am,” řekl jeden plavec a podával Li kuličku, kterou zvedl z písku.
“Ježíši, Abe,” vykřikla slečna Li, “oni mně zase přinesli perly! Děti, pojďte hledat perly! Tady budou spousty perel, co mně ti chudáčkové donesli! Že jsou rozkošní, Frede? Tady je taky perla!”
“A tady!”
Tři baterky obrátily svá světelná kola k zemi.
“Já jsem našel jednu ohromnou!”
“Ta patří mně,” vyhrkl drahoušek Li.
“Frede,” ozvala se mrazivě slečna Judy.
“Hned,” řekl pan Fred lezoucí v písku po kolenou.
“Frede, já se chci vrátit na loď!”
“Někdo tě tam doveze,” poradil Fred zaměstnaně. “Safra, tohle je ale švanda!”
Tři páni a slečna Li se pohybovali dál v písku jako veliké svatojánské mušky.
“Tady jsou tři perly,” hlásil kapitán.
“Ukažte, ukažte,” kvičela Li nadšeně a běžela po kolenou za kapitánem. V tu chvíli zazářilo magnéziové světlo a zarachotila klika filmového aparátu. “Tak, teď jste tam,” prohlásila mstivě Judy. “To bude ohromný snímek pro noviny. Americká Společnost Hledá Perly. Mořští Ještěři Házejí Perlami po Lidech.”
Fred si sedl. “Hergot, Judy má pravdu. Děti, to musíme dát do novin!”
Li si sedla. “Judy je drahoušek. Judy, vem nás ještě jednou, ale odpředu!”
“To bys mnoho ztratila, miláčku,” mínila Judy.
“Děti,” řekl Mr Abe, “měli bychom raději hledat. Dělá se příliv.”
Ve tmě na kraji moře se pohnul černý komíhavý stín. Li zavřískla: “Tam – tam –”
Tři baterky vrhly kruh světla v tu stranu. Byla to jenom Greta na kolenou, hledající potmě perly.
Li měla na klíně kapitánovu čepici s jedenadvaceti perlami. Abe naléval a Judy hrála na gramofon. Byla nesmírná hvězdná noc za věčného šumění moře.
“Tak jaký tomu dáme titul,” povykoval Fred. “Dcera průmyslníka z Milwaukee filmuje fosilní plazy.”
“Předpotopní ještěři holdují kráse a mládí,” navrhoval Abe poeticky.
“Jachta Gloria Pickford objevuje neznámé tvory,” radil kapitán. “Nebo Záhada ostrova Tahuara.”
“To by byl jenom podtitul,” řekl Fred. “Titul musí říkat něco víc.”
“Třeba: Baseball Fred bojuje s nestvůrami,” ozvala se Judy. “Fred byl báječný, když se na ně hnal. Jen aby to na tom filmu dobře vyšlo!”
Kapitán odkašlal. “Já jsem totiž vyběhl dřív, slečno Judy; ale nemluvme o tom. Já myslím, že by titul měl znít vědecky, pane. Střízlivě a… zkrátka vědecky. Před-lu-viální fauna na pacifickém ostrově.”
“Předliduviální,” opravoval Fred. “Ne, předviduální. Safra, jak je to. Antiluviální. Anteduviální. Ne, to nejde. Musíme tomu dát nějaký jednodušší titul, aby to mohl každý vyslovit. Judy je pašák.”
“Antediluviální,” řekla Judy.
Fred kroutil hlavou. “Příliš dlouhé, Judy. Delší než ty potvory i s ocasem. Titul má být krátký. Ale Judy je ohromná, co? Řekněte, kapitáne, že je skvělá?”
“Je,” souhlasil kapitán. “Znamenité děvče.”
“Správný chlapec, kapitáne,” řekl uznale mladý obr. “Děti, kapitán je pašák. Ale předluviální fauna je blbost. To není žádný titul pro noviny. To spíš Milenci na Ostrově perel nebo tak něco.”
“Tritóni zasypávají perlami bílou Lily,” křičel Abe. “Hold říše Poseidónovy! Nová Afrodité!”
“Blbost,” protestoval Fred pobouřeně. “Žádní tritóni nikdy nebyli. To je vědecky dokázáno, chlapče. A nebyla žádná Afrodité, viď, že nebyla, Judy? Srážka lidí s praještěry! Statečný kapitán útočí na předpotopní netvory! Člověče, to musí mít břink, ten titul!”
“Zvláštní vydání,” provolával Abe. “Filmová umělkyně přepadena mořskými nestvůrami! Sex-appeal moderní ženy vítězí nad pravěkými ještěry! Fosilní plazi dávají přednost blondýnkám!”
“Abe,” ozval se drahoušek Li. “Já ti mám myšlenku –”
“Jakou?”
“Na film. To by byla báječná věc, Abe. Představ si, že bych se koupala na břehu moře –”
“Tohle triko ti děsně sluší, Li,” vyhrkl Abe honem.
“Že? A ti tritóni by se do mne zamilovali a unesli by mě na dno moře. A já bych byla jejich královna.”
“Na dně mořském?”
“Ano, pod vodou. V jejich tajemné říši, víš? Oni tam přece mají města a všechno.”
“Drahoušku, vždyť by ses tam musela utopit!”
“Neboj se, já umím plavat,” řekl drahoušek Li bezstarostně. “Jenom jednou denně bych vyplula na břeh nadýchat se vzduchu.” Li předvedla dechové cvičení spojené s dmutím ňader a plavnými pohyby paží. “Asi tak, víš? A na břehu by se do mne zamiloval… třeba mladý rybář. A já do něho. Děsně,” vzdychl drahoušek. “Víš, on by byl takový krásný a silný. A ti tritóni by ho chtěli utopit, ale já bych ho zachránila a šla bych s ním do jeho chatrče. A ti tritóni by nás tam obléhali – no, a pak byste nás třeba přišli zachránit vy.”