Ier CONGRČS D’URODČLES
Zkráceně se mu říká Kongres obojživelníků ocasatých, kdežto jeho oficiální titul je o něco delší: První mezinárodní kongres zoologů pro psychologický výzkum obojživelníků ocasatých. Jenže pravý Pařížan nemá rád sáhodlouhé názvy; ti učení profesoři, kteří zasedají v amfiteátru Sorbonny, jsou pro něho prostě Messieurs les Urodčles, páni ocasatí obojživelníci, a dost. Nebo ještě stručněji a neuctivěji: Ces Zoos-la.
Šli jsme se tedy podívat na ces Zoos-lŕ spíše ze zvědavosti než z referentské povinnosti. Ze zvědavosti, rozumějte, která se netýkala těch univerzitních, většinou starších a brejlatých kapacit, nýbrž právě těch... tvorů (proč nám nechce z péra slovo “zvířat”?), o kterých se toho už tolik napsalo od vědeckých foliantů až po bulvární písničky a kteří jsou prý – podle některých – novinářský humbuk, podle jiných bytosti v mnohém směru nadanější než sám pán tvorstva a koruna stvoření, jak se ještě dnes (míním po světové válce a jiných dějinných okolnostech) říká člověku. Doufal jsem, že slovutní páni účastníci kongresu pro duševní výzkum obojživelníků ocasatých dají nám laikům jasnou a konečnou odpověď, jak to vypadá s tou pověstnou učelivostí Andriase Scheuchzeri; že nám řeknou: ano, toto je tvor rozumný nebo aspoň tak dalece schopný civilizace jako vy nebo já; proto se s ním musí pro budoucnost počítat, tak jako musíme počítat s budoucností lidských ras druhdy považovaných za divoké a primitivní... pravím, žádná taková odpověď, ba ani otázka na kongrese nepadla; na to je dnešní věda příliš... odborná, aby se zabývala toho druhu problémy.
Nuže, poučme se tedy o tom, čemu se vědecky říká duševní život u zvířat. Ten dlouhý pán s vlajícím vousem černokněžníka, který právě burácí na pódiu, je slavný profesor Dubosque; zdá se, že potírá nějakou zvrácenou teorii kteréhosi váženého kolegy, ale tuto stránku jeho výkladu nemůžeme dobře sledovat. Teprve po delší chvíli pochopíme, že ten vášnivý černokněžník mluví o vnímavosti Andriase pro barvy a o jeho schopnosti rozlišovat různé barevné odstíny. Nevím, zda jsem to dobře pochopil, ale odnesl jsem si dojem, že Andrias Scheuchzeri je snad poněkud barvoslepý, ale že profesor Dubosque musí být hrozně krátkozraký podle toho, jak zvedal své papíry až k tlustým, divoce blýskajícím brejlím. Nato mluvil usměvavý japonský učenec dr. Okagawa; bylo to něco o reakčním oblouku, jakož i o úkazech, které nastanou, když se přetne jakási senzorická dráha v mozku Andriase; potom líčil, co Andrias dělá, když se mu rozdrtí ústroj odpovídající ušnímu labyrintu. Nato profesor Rehmann podrobně vysvětloval, jak Andrias reaguje na elektrické dráždění. Nato se strhl jakýsi vášnivý spor mezi ním a profesorem Brucknerem. C’est un type, tenhle profesor Bruckner: malý, zlostný a téměř tragicky živý; mimo jiné tvrdil, že Andrias je smyslově stejně špatně vybaven jako člověk a vyznačuje se stejnou chudobou instinktů; čistě biologicky vzato, je prý to právě tak úpadkové zvíře jako člověk, a podobně jako on hledí svou biologickou méněcennost nahradit tím, čemu se říká intelekt. Zdá se však, že ostatní odborníci nebrali profesora Brucknera vážně, asi proto, že nepřetínal žádné senzorické dráhy a nevysílal do mozku Andriase žádné elektrické výboje. Nato profesor van Dieten pomalu a téměř bohoslužebně líčil, jaké poruchy se jeví u Andriase, kterému byl odňat pravý čelní mozkový lalok nebo okcipitální závit na levé straně mozku. Potom americký profesor Devrient přednesl –
Promiňte, nevím opravdu, co přednesl; neboť v tu chvíli mi počalo vrtat hlavou, jaké poruchy by se asi jevily u profesora Devrienta, kdybych mu odňal pravý čelní mozkový lalok; jak by reagoval usměvavý dr. Okagawa, kdybych ho elektricky dráždil, a jak by se asi choval profesor Rehmann, kdyby mu někdo rozdrtil ušní labyrint. Pocítil jsem také jakousi nejistotu, jak je to vlastně s mým rozlišováním barev nebo s faktorem t v mých motorických reakcích. Mučila mne pochybnost, máme-li (v přísně vědeckém smyslu) právo mluvit o svém (míním lidském) duševním životě, pokud jsme jeden druhému nevykuchali mozkové laloky a nepřeťali senzorické dráhy. Měli bychom se vlastně na sebe vrhnout se skalpely v rukou, abychom navzájem studovali svůj duševní život. Co mne se týče, byl bych ochoten v zájmu vědy rozbít brejle profesora Dubosqua nebo pouštět elektrické výboje do pleše profesora Dietena, načež bych uveřejnil článek o tom, jak na to reagovali. Abych řekl pravdu, dovedu si to živě představit. Méně živě si dovedu představit, co se při takových pokusech dálo v duši Andriase Scheuchzeri; ale mám za to, že je to nesmírně trpělivý a dobrácký tvor. Žádná z přednášejících kapacit totiž neřekla, že by se chudák Andrias Scheuchzeri někdy také rozzuřil.
Nepochybuji, že První kongres obojživelníků ocasatých je znamenitý vědecký úspěch; ale až budu mít volný den, půjdu do Jardin des Plantes rovnou k nádržce Andriase Scheuchzeri, abych mu potichu řekclass="underline" “Ty, Mloku, až jednou přijde tvůj den... tak ne aby tě napadlo vědecky zkoumat duševní život Lidí!”]
Dík tomuto vědeckému bádání přestali lidé považovat Mloky za nějaký zázrak; ve střízlivém světle vědy ztratili Salamandři mnoho z prvotního nimbu mimořádnosti a výjimečnosti; stavše se předmětem psychologických testů, vykazovali velmi průměrné a nezajímavé vlastnosti; jejich vysoké nadání bylo vědecky odkázáno do říše bájí. Věda objevila Normálního Salamandra, který se jevil jako tvor celkem nudný a dosti omezený; jen noviny ještě občas vynašly Zázračného Mloka, který dovede z hlavy násobit pětimístná čísla, ale i to přestalo lidi bavit, zvláště když se ukázalo, že se tomu při náležitém výcviku může naučit i pouhý člověk. Lidé prostě počali považovat Mloky za stejnou samozřejmost, jako je počítací stroj nebo jiný automat; už v nich neviděli něco tajemného, co se vynořilo z neznámých hlubin bůhví proč a k čemu. Mimoto lidé nikdy nepovažují za tajemné, co jim slouží a prospívá, nýbrž jenom to, co jim škodí nebo je ohrožuje; a protože Mloci, jak se ukázalo, byli tvorové vysoce a mnohostranně užiteční, [12 Užitečnost Mloků zkoumal zejména hamburský badatel Wuhrmann, z jehož příslušných statí citujeme aspoň v kratičkém výtahu jeho
BERICHT ÜBER DIE SOMATISCHE VERANLAGUNG DER MOLCHE
Pokusy, které jsem s pacifickým velemlokem (Andrias Scheuchzeri Tschudi) podnikl ve své hamburské laboratoři, se nesly za zcela určitým cílem: vyzkoušet vzdornost Mloků vůči změnám prostředí a jiným zevním zásahům a tím prokázat jejich praktickou upotřebitelnost v rozličných zeměpisných oblastech a za různě obměňovaných podmínek.
První sérií pokusů se mělo zjistit, jak dlouho vydrží Mlok mimo vodu. Pokusná zvířata byla chována v suchých kádích při teplotě 40 až 50 °C. Po několika hodinách jevila zřejmou únavu; byla-li porosena, ožila opět. Po čtyřiadvaceti hodinách ležela nehybně, pohybujíce jenom očními víčky; srdeční tep zpomalen, veškerá tělová činnost snížena na minimum. Zvířata zřejmě trpí a sebemenší pohyb je stojí velkou námahu. Po třech dnech nastává stav kataleptické strnulosti (xeróza); zvířata nereagují, ani když jsou pálena elektrokauterem. Zvýší-li se vlhkost ovzduší, počnou jevit aspoň některé známky života (zavírají oči před prudkým světlem apod.). Byl-li takto vysušený Mlok hozen po sedmi dnech do vody, ožil po uplynutí delší doby; při déle trvajícím sušení však uhynul větší počet pokusných zvířat. Na přímém slunci hynou již po několika hodinách.