Jiná pokusná zvířata byla přinucena točit potmě hřídelem ve vysoce suchém prostředí. Po třech hodinách jejich výkonnost počala klesat, ale stoupla opět po vydatném postříkání. Při často opětovaném postřiku vydržela zvířata točit klikou hřídele sedmnáct, dvacet a v jednom případě šestadvacet hodin bez přerušení, kdežto kontrolní člověk byl už po pěti hodinách týmž mechanickým výkonem značně vyčerpán. Z těchto pokusů můžeme uzavírat, že Mloci jsou dobře použitelní i k práci na suché zemi, ovsem za dvou podmínek: že nejsou vystaveni přímému slunci a že jsou občas po celém povrchu těla postříkáni vodou.
Druhá série pokusů se týkala vzdornosti Mloků, zvířat původně tropických, vůči chladu. Při náhlém ochlazení vody hynuli střevními katary; ale při pomalé aklimatizaci na chladnější prostředí se snadno dostavoval návyk; po osmi měsících už zůstávali čilí i při teplotě vody 7 °C, pokud jim bylo podáváno v potravě více tuku (denně 15 až 20 dkg na kus). Byla-li teplota vody snížena pod 5 °C, upadali v chladovou strnulost (gelózu); v tom stavu mohli být zmrazeni a chováni zamrzlí v ledovém bloku po několik měsíců; když led roztál a teplota vody stoupla nad 5 °C, počali opět jevit známky života a při sedmi až deseti stupních se počali shánět čile po potravě. Z toho lze soudit, že se Mloci mohou docela snadno aklimatizovat i pro naše podnebí až po severní Norsko a Island. Pro klimatické podmínky polární by bylo třeba dalších pokusů.
Naproti tomu značnou choulostivost jeví Mloci vůči vlivům chemickým; při zkouškách s velmi zředěným louhem, továrními splašky, koželužskými činidly atd. jim odpadávala kůže v cárech a pokusná zvířata hynula jakousi snětí žaber. Pro naše řeky jsou tedy Mloci prakticky nepoužitelní.
V další řadě pokusů se nám podařilo zjistit, jak dlouho vydrží Mloci bez potravy. Mohou hladovět tři neděle i déle, aniž bylo na nich vidět jiné známky než jistou malátnost. Jednoho pokusného Mloka jsem nechal hladovět šest měsíců; poslední tři měsíce spal bez hnutí a bez přestání; když jsem mu potom hodil do kádě rozsekaná játra, byl tak sláb, že na ně nereagoval, a musel být krmen uměle. Po několika dnech žral normálně a mohlo se ho použít k dalším pokusům.
Poslední řada pokusů se obírala regenerační schopností Mloků. Usekne-li se Mlokovi ocas, doroste mu nový ve čtrnácti dnech; u jednoho Mloka jsme tento pokus opakovali sedmkrát se stejným výsledkem. Stejně mu dorůstají i useknuté nohy. Jednomu pokusnému zvířeti jsme amputovali všechny čtyři končetiny a ocas; ve třiceti dnech byl opět celý. Zlomí-li se Mlokovi stehenní nebo ramenní kost, odpadne mu celý ulomený úd a naroste mu nový. Rovněž tak dorůstá vyloupnuté oko nebo vyříznutý jazyk; zajímavé je, že Mlok, kterému jsem odňal jazyk, zapomněl mluvit a musel se tomu učit znovu. Amputuje-li se Mlokovi hlava nebo přeřízne-li se jeho tělo mezi krkem a pánevní kostí, zvíře hyne. Naproti tomu lze mu odnít žaludek, část střev, dvě třetiny jater a jiné orgány, aniž jeho životní funkce byly porušeny, takže lze říci, že zaživa téměř vykuchaný Mlok je ještě schopen dalšího života. Žádné jiné zvíře nemá takovou vzdornost vůči jakémukoliv poranění jako právě Mlok. Po té stránce by mohl být prvotřídním, téměř nezničitelným zvířetem válečným; bohužel vadí tomu jeho mírumilovnost a přirozená bezbrannost.
Vedle těchto pokusů zkoumal můj asistent dr. Walter Hinkel hodnotu Mloků po stránce užitečných surovin. Shledal zejména, že tělo Mloků obsahuje neobyčejně vysoké procento jódu a fosforu; není vyloučeno, že by se z nich tyto důležité prvky daly v případě potřeby těžit průmyslově. Kůže Mloků, sama o sobě špatná, se může rozemlít a lisovat pod velkým tlakem; takto získaná umělá kůže je lehká, dosti pevná a mohla by být náhražkou hovězích usní. Tuk Mloků je nepoživatelný pro odpornou chuť, ale hodí se na technické mazání, protože zmrzá teprve při teplotách velmi nízkých. Rovněž maso Mloků bylo považováno za nepoživatelné, ano za jedovaté; je-li požíváno syrové, působí prudké bolesti, zvracení a smyslové halucinace. Dr. Hinkel zjistil po mnoha pokusech, které konal sám na sobě, že tyto škodlivé účinky se ztrácejí, je-li pokrájené maso spařeno horkou vodou (podobně jako u některých muchomůrek) a po důkladném vyprání naloženo po čtyřiadvacet hodin ve slabém roztoku hypermanganu. Potom se může vařit nebo dusit a chutná jako špatné hovězí. Snědli jsme takto Mloka, kterému jsme říkali Hans; bylo to vzdělané a chytré zvíře se zvláštním nadáním pro vědeckou práci; pracovalo v oddělení dr. Hinkela jako jeho laborant a mohly se mu svěřit i jemněj3í chemické analýzy. Besedovali jsme s ním po dlouhé večery, bavíce se jeho neúkojnou vědychtivostí. Museli jsme našeho Hanse s lítostí utratit, protože oslepl po mých experimentech s trepanací. Jeho maso bylo tmavé a houbovité, ale nezanechalo žádných nepříjemných následků. Jisto je, že v případě válečné potřeby může být mločí maso vítanou a levnou náhražkou za maso hovězí.] byli prostě přijímáni jako něco, co podstatně náleží do racionálního a běžného řádu věcí.
Koneckonců, je docela přirozené, že Mloci přestali být senzací, jakmile jich bylo na světě do set miliónů; lidový zájem, který vyvolali, dokud ještě byli jakous takous novinkou, dozníval ještě po nějaký čas ve filmových groteskách (Sally and Andy, dva dobří Salamandři) a na kabaretních scénách, kde zpěváci a subrety, nadaní zvláště špatným hlasem, vystupovali v neodolatelné roli skřehotajících a gramaticky chatrně se vyjadřujících Mloků. Jakmile se Mloci stávali hromadným a všedním úkazem, měnila se, abychom tak řekli, jejich problematika. [13 Charakteristický doklad podává anketa listu Daily Star na téma: Mají Mlokové duši? Citujeme z této ankety (ovšem bez záruky pravosti) několik výroků vynikajících osobností:
Dear sir,
můj přítel reverend H. B. Bertram a já jsme pozorovali Salamandry po delší dobu při stavbě hráze v Adenu; také jsme s nimi dvakrát nebo třikrát mluvili, ale nesetkali jsme se u nich se žádnou známkou vyšších citů, jako je Čest, Víra, Patriotismus nebo Sportovní Duch. A co jiného, táži se, můžeme právem označovati jako duši?
Truly yours
Colonel John W. Britton
Neviděl jsem nikdy žádného Mloka; ale jsem přesvědčen, že tvorové, kteří nemají své hudby, nemají ani duši.
Toscanini
Nechme stranou otázku duše; ale pokud jsem mohl Andriase pozorovat, řekl bych, že nemají individuality; zdají se být jeden jako druhý, stejně snaživí, stejně schopní – a stejně bezvýrazní. Jedním slovem: splňují jistý ideál moderní civilizace, totiž Průměr.
André d’Artois
Rozhodně nemají duši. V tom se shodují s člověkem.
Váš G. B. Shaw
Vaše otázka mne uvádí do rozpaků. Vím například, že můj čínský psík Bibi má malou a rozkošnou duši; rovněž má perská kočka Sidi Hanum má duši, a jakou nádhernou a krutou! Ale Mloci? Ano, jsou velmi nadaní a inteligentní, ti chudáčkové; dovedou mluvit, počítat a být hrozně užiteční; ale když jsou tak oškliví!
Vaše Madeleine Roche
Ať jsou to Mloci, jen když to nejsou marxisti.
Kurt Huber
Nemají duši. Kdyby ji měli, museli bychom jim přisoudit ekonomickou rovnost s člověkem, což by bylo absurdní.
Henry Bond
Nemají žádný sex-appeal. Proto také nemají duši.
Mae West
Mají duši, tak jako ji má každý tvor i každá rostlina, jako ji má vše, co žije. Veliké je tajemství všeho života.