“Koňmi,” řekl jsem.
“Ó ne, koni,” zvolala moje paní živě.
“Byl byste tak laskav a řekl mi,” tázal se nás milý besedník horlivě, “co jest nového ve stověžaté matičce Praze?”
“Ta roste, příteli,” odvětil jsem potěšen jeho zájmem a několika slovy jsem mu nastínil rozkvět naší zlaté metropole.
“Jak radostné jsou to zvěsti,” pravil Mlok s netajeným uspokojením. “Zdalipak ještě visí na Mostecké věži uťaté hlavy popravených českých pánův?”
“Už dávno ne,” řekl jsem mu, poněkud (přiznám se) překvapen jeho otázkou.
“To jest věru škoda,” mínil sympatický Mlok. “Byla to vzácná historická památka. Buď bohu žalováno, že tolik znamenitých památností vzalo zasvé ve válce třicetileté! Neklamu-li se, byla tehdy země česká obrácena v poušť, zbrocenou krví a slzami. Ještě štěstí, že tehdy nevyhynul genitiv záporu. V této knížce stojí, že prý jest na vymření. Bylo by mi toho velmi líto, pane.”
“Vás tedy upoutaly i naše dějiny,” zvolal jsem radostně.
“Zajisté, pane,” odtušil Mlok. “Zejména pohroma bělohorská a třistaletá poroba. Četl jsem o nich velmi mnoho v této knize. Jste zajisté velmi hrdi na svou třistaletou porobu. Byla to veliká doba, pane.”
“Ano, těžká doba,” přitakal jsem. “Doba útisku a hoře.”
“A úpěli jste?” ptal se náš přítel s dychtivým zájmem.
“Úpěli, trpíce nevýslovně pod jařmem sveřepých utiskovatelů.”
“To jsem rád,” oddechl si Mlok. “V mé knize to právě tak stojí. Jsem velmi potěšen, že to jest pravda. Je to výtečná kniha, pane, lepší než Geometrie pro vyšší třídy škol středních. Rád bych jednou stanul na památném místě, kde byli popraveni čeští páni, jakož i na jiných slavných místech krutého bezpráví.”
“Měl byste se k nám podívat,” navrhl jsem mu srdečně.
“Děkuji za laskavé pozvání,” klaněl se Mlok. “Bohužel nejsem tak dalece ve svých krocích volen...”
“My bychom vás koupili,” zvolal jsem. “Chci říci, snad bychom národní sbírkou mohli opatřiti prostředky, jež by vám umožnily...”
“Nejvroucnější díky,” mumlal náš přítel zřejmě dojat. “Slyšel jsem však, že vltavská voda není dobra. My totiž trpíváme v říční vodě nemilou úplavicí.” Načež se maličko zamyslil a dodaclass="underline" “Také bych těžko jen opustil svou milou zahrádku.”
“Ach,” zvolala moje paní, “já též jsem nadšenou zahradnicí! Jak vděčna bych vám byla, kdybyste nám ukázal dítky zdejší flóry!”
“S největší radostí, vzácná paní,” děl Mlok zdvořile se ukláněje. “Nebude-li vám totiž vaditi, že můj libosad jest pod vodou.”
“Pod vodou?”
“Ano, dvémecítma metrův.”
“A jaké květiny tam pěstujete?”
“Mořské sasanky,” pravil náš přítel, “v několika vzácných druzích. Rovněž mořské hvězdice a mořské okurky, nepočítám-li keře korálové. Blah, kdo pěstoval své vlasti jednu růži, jeden štěp, jak praví básník.”
Bylo nám pohříchu loučiti se, neboť loď již dávala znamení k odjezdu. “A co byste vzkázal, pane – pane –” řekl jsem, nevěda, jak se náš milý druh jmenuje.
“Jmenuji se Boleslav Jablonský,” upozornil nás Mlok ostýchavě. “Jest to po mém mínění krásné jméno, pane. Vybral jsem si je ze své knížky.”
“Co byste, pane Jablonský, vzkázal našemu národu?”
Mlok se na chvilku zamyslil. “Řekněte svým krajanům,” pravil posléze s hlubokým pohnutím, “řekněte jim... aby nepropadli staré slovanské nesvornosti... a aby chovali ve vděčné paměti Lipany a zejména Bílou horu! Nazdar, má poklona,” skončil náhle, snaže se přemoci své city.
Odjížděli jsme člunem zamyšleni a dojati. Náš přítel stál na skalisku a kynul za námi rukou; zdálo se, že něco volá.
“Co to volal?” ptala se moje paní.
“Nevím,” řekl jsem, “ale znělo to nějak jako: pozdravujte pana primátora doktora Baxu.”]
Otázka výchovy a jazyka byla ovšem jenom jednou stránkou velikého Mločího Problému, který tak říkajíc rostl lidem pod rukama. Tak například záhy se vynořila otázka, jak se má vlastně s Mloky nakládat v ohledu, abychom tak řekli, spíše společenském. V prvních, téměř předhistorických letech Mločího Věku to byly ovšem spolky pro ochranu zvířat, které se horlivě staraly o to, aby se s Mloky nezacházelo krutě a nelidsky; dík jejich vytrvalým zákrokům se podařilo, že téměř všude přihlížely úřady k tomu, aby vůči Mlokům byly dodržovány policejní a veterinářské předpisy platné pro jiný chovný dobytek. Také zásadní odpůrci vivisekce podepsali mnoho protestů a peticí, aby bylo zakázáno provádět na živých Mlocích vědecké experimenty; v řadě států byl takový zákon skutečně vydán. [17 Zejména v Německu byla veškerá vivisekce přísně zapovězena, ovšem jen židovským badatelům.] Avšak s rostoucí vzdělaností Salamandrů se víc a víc cítily rozpaky zahrnovat Mloky prostě pod ochranu zvířat; zdálo se to být z jakýchsi ne docela jasných důvodů poněkud nevhodné. Tehdy byla založena mezinárodní Liga pro Ochranu. Mloků (Salamander Protecting League) pod protektorátem vévodkyně of Huddersfield. Tato liga, čítající přes dvě stě tisíc členů hlavně v Anglii, vykonala pro Salamandry značnou a chvalitebnou práci; zejména dosáhla toho, že pro ně byla na mořských březích zřizována zvláštní mločí hřiště, kde by, nerušeni zvědavými diváky, konali své “meetingy a sportovní slavnosti” (míněny byly asi tajné Měsíční tance); že se na všech školách (dokonce i na Oxfordské univerzitě) kladlo žákům na srdce, aby nekamenovali Mloky; že se do jisté míry dbalo toho, aby na mločích školách nebyli mladí pulci přetěžováni učivem; a konečně že mločí pracoviště a ubikace byly obehnány vysokým prkenným plotem, který chránil Mloky před různým obtěžováním a hlavně dostatečně odděloval svět Salamandrů od světa lidí.
[18 Zdá se, že tu šlo také o jisté pohnutky morální. Mezi papíry pana Povondry se našlo v mnoha jazycích Provolání, uveřejněné patrně ve všech novinách světa a podepsané samotnou vévodkyní of Huddersfield, kde bylo řečeno:
“Liga pro Ochranu Mloků se obrací zejména k vám, ženy, abyste v zájmu slušnosti a dobrých mravů přispěly prací svých rukou k veliké akci, jejímž cílem jest opatřit Mloky vhodným oděvem. Nejvhodnější k tomu účelu je sukénka dlouhá 40 cm, šířka v pase 60 cm, nejlépe se všitou gumičkou. Doporučuje se sukénka složená v záhybech (plisé), která dobře sluší a dovoluje větší volnost pohybu. Pro krajiny tropické postačí zástěrka opatřená tkanicí k zavázání v pase, zhotovená ze zcela prosté prací látky, popřípadě ze starších částí vašeho obleku. Pomůžete tím ubohým Mlokům, aby se při své práci v blízkosti lidí nemuseli ukazovat bez jakéhokoliv oděvu, což zajisté uráží jejich stud a dotýká se nemile každého slušného člověka, zejména pak každé ženy a matky.”
Podle všeho se tato akce nesetkala se žádoucím výsledkem; není známo, že by se kdy Mloci uvolili nosit sukénky nebo zástěrky; asi jim to pod vodou překáželo nebo to na nich nechtělo držet. Když pak byli Mloci odděleni od lidí prkennými ohradami, odpadly ovšem na obou stranách jakékoliv důvody ke studu nebo nemilým pocitům.
Pokud se týče naší zmínky, že bylo třeba chránit Mloky před různým obtěžováním, měli jsme na mysli hlavně psy, kteří se nikdy s Mloky nesmířili a pronásledovali je zběsile i pod vodou, nedbajíce toho, že se jim zaněcovaly v tlamě sliznice, když pokousali prchajícího Mloka. Někdy se i Mloci bránili a nejeden vzácný pes byl ubit motykou nebo krumpáčem. Vůbec mezi psy a Mloky se vyvinulo trvalé, přímo smrtelné nepřátelství, které se nijak nezměnilo, naopak spíše zesílilo a prohloubilo zřízením ohrad mezi oběma. Ale to už tak bývá, a nejenom u psů.