Mimochodem řečeno, těch dehtovaných plotů, táhnoucích se mnohdy na sta a sta kilometrů po mořském břehu, bylo využito k účelům výchovným; po celé délce byly pomalovány velikými nápisy a hesly vhodnými pro Mloky, jako například:
Vaše práce – Váš úspěch
Važte si každé vteřiny!
Den má toliko 86 400 vteřin!
Každý má jen tolik ceny, kolik udělá práce
Jeden metr hráze můžete postavit za 57 minut!
Kdo pracuje, slouží všem
Kdo nepracuje, ať nejí!
A tak dále. Povážíme-li, že ty prkenné ohrady lemovaly na celém světě víc než tři sta tisíc kilometrů mořských břehů, dovedeme si představit. kolik nabádavých a obecně prospěšných hesel se na ně vešlo.]
Avšak tyto chvályhodné soukromé iniciativy, které se snažily slušně a humánně upravit vztah lidské společnosti k Mlokům, brzo nestačily. Bylo sice poměrně snadno zařadit Salamandry, jak se říká, do výrobního procesu, ale daleko složitější a těžší se ukázalo přičlenit je nějakým způsobem k stávajícím společenským řádům. Konzervativnější lidé sice tvrdili, že tady není co mluvit o nějakých právních a veřejných problémech; Mloci prý jsou prostě majetkem svého zaměstnavatele, který za ně ručí a odpovídá i za případné škody, které by jeho Mloci způsobili; přes svou nepochybnou inteligenci nejsou Salamandři nic jiného než právní objekt, věc neboli statek, a každé zvláštní zákonité opatření týkající se Mloků bylo by prý rušivým zásahem do svatých práv soukromého vlastnictví. Naproti tomu druhá strana namítala, že Mloci jakožto bytosti inteligentní a do valné míry odpovědné mohou svévolně a nejrůznějším způsobem porušovat platné zákony. Jak by přišel majitel Mloků k tomu, aby nesl odpovědnost za případné přestupky, kterých se jeho Salamandři dopustí? Takové riziko by nepochybně podlomilo soukromou podnikavost v oboru mločích prací. V moři není plotů, říkalo se; Mloky nemůžete uzavřít, abyste je měli pod dohledem. Proto je třeba zavázat zákonitou cestou Mloky samotné, aby respektovali lidský právní řád a řídili se předpisy, které pro ně budou vydány.
[19 Srov. první Mločí proces, který se konal v Durbanu a byl hojně komentován ve světovém tisku (viz výstřižky pana Povondry). Přístavní úřad v A zaměstnával pracovní kolonu Mloků. Ti se během doby tak rozmnožili, že už neměli v přístavu dost místa; i usadilo se několik pulčích kolonií na okolním pobřeží. Statkář B, k jehož pozemkům náležela část řečeného pobřeží, žádal, aby přístavní úřad vystěhoval své Salamandry z jeho privátního břehu, jelikož tam má své koupaliště. Přístavní úřad namítal, že mu po tom nic není; jakmile se Mloci usadili na pozemcích stěžovatele, stali se jeho soukromým vlastnictvím. Zatímco se toto jednání přiměřeně protahovalo, počali Mloci (jednak z vrozeného pudu, jednak z pracovní horlivosti, která jim byla vštípena výchovou) bez příslušného příkazu i povolení stavět hráze a přístavní nádrže na březích pana B. Tu podal pan B na dotyčný úřad žalobu pro poškození svého majetku. V první instanci byla žaloba odmítnuta s odůvodněním, že majetek pana B nebyl těmi hrázemi poškozen, nýbrž zdokonalen. Druhá instance dala za pravdu žalující straně v tom, že nikdo není povinen trpět na svém pozemku chovná zvířata svého souseda a že přístavní úřad v A ručí za všechny škody Mloky způsobené, tak jako sedlák hradí škody, které sousedům přivodí jeho dobytek. Žalovaná strana ovšem namítala, že nemůže za Salamandry ručit, protože je nemůže v moři uzavřít. Na to soudce prohlásil, že podle jeho mínění jest na škody způsobené Mloky pohlížeti podobně jako na škody způsobené slepicemi, které rovněž není možno uzavřít, protože dovedou létat. Zástupce přístavního úřadu se tázal, jakým způsobem má tedy jeho klient Mloky vystěhovat nebo přimět k tomu, aby sami opustili soukromý břeh pana B. Soudce odpověděl, že to není věcí soudu. Zástupce se tázal, jak by se ctihodný soudce díval na to, kdyby žalovaný úřad dal ty nežádoucí Mloky vystřílet. Na to soudce odpověděl, že by to jako britský gentleman považoval za krajně nevhodný postup a mimoto za rušení honebního práva pana B. Žalovaná strana je tedy povinna jednak vystěhovat Mloky ze soukromého majetku žalobcova, jednak odčinit škody tamtéž způsobené hrázemi a regulací břehu, a sice tak, že uvede onen kus pobřeží v původní stav. Zástupce žalované strany položil potom otázku, smí-li se k tomu zbourání použít Salamandrů. Soudce odpověděl, že podle jeho názoru nikoliv, pokud k tomu nesvolí žalobce, jehož choť si Mloky oškliví a nemůže se koupat na břehu zamořeném Salamandry. Žalovaná strana namítala, že bez Mloků nemůže přece odklidit hráze Postavené pod hladinou mořskou. Na to soudce prohlásil, že soud nechce a nemůže rozhodovat o podrobnostech technických; soudy jsou tu proto, aby chránily majetková práva, a ne aby posuzovaly, co je proveditelné a co ne.
Tím byla věc právně skončena; není známo, jak se přístavní úřad v A dostal z této svízelné situace; ale na celém případu se ukázalo, že Mločí Otázku bude přece jenom nutno regulovat také novými prostředky právními.]
Pokud je známo, první zákony pro Salamandry byly vydány ve Francii. Paragraf prvý stanovil povinnosti Mloků v případě mobilizace a války; druhý zákon (zvaný lex Deval) nařizoval Mlokům, že se smějí usazovat jenom na těch místech pobřeží, která jim vykáže jejich majitel nebo příslušný departementální úřad; třetí zákon vyslovil, že Mloci jsou bezpodmínečně povinni uposlechnout všech policejních nařízení; v případě, že by tak neučinili, mají policejní úřady právo trestat je uzavřením na suchém a světlém místě, nebo dokonce odnětím práce na delší dobu. Nato levicové strany podaly v parlamentě návrh, aby bylo vypracováno sociální zákonodárství pro Salamandry, které by vymezilo jejich pracovní povinnosti a uložilo zaměstnavatelům určité závazky vůči pracujícím Mlokům (například čtrnáctidenní dovolenou v době jarního páření); proti tomu krajní levice žádala, aby Mloci byli vůbec vykázáni jakožto nepřátelé pracujícího lidu, kteří ve službách kapitalismu pracují příliš mnoho a téměř zadarmo a tím ohrožují životní úroveň dělnické třídy. Na dotvrzení tohoto požadavku došlo ke stávce v Brestu a k velikým demonstracím v Paříži; bylo mnoho raněných a ministerstvo Devalovo bylo nuceno podat demisi. V Itálii byli Salamandři podřízeni zvláštní Mločí korporaci, složené ze zaměstnavatelů a úřadů, v Holandsku byli spravováni ministerstvem pro vodní stavby, zkrátka každý stát řešil Mločí Problém po svém a odlišně; ale spousta úředních aktů, kterými se upravovaly veřejné povinnosti a vhodně omezovala animální svoboda Mloků, byla všude celkem stejná.
Rozumí se, že se hned s prvními zákony pro Mloky vyskytli lidé, kteří ve jménu právní logiky dovozovali, že ukládá-li lidská společnost Salamandrům určité povinnosti, musí jim přiznat také nějaká práva. Stát, který dává Mlokům zákony, uznává je ipso facto za bytosti odpovědné a svobodné, za právní subjekty, ba dokonce i za své státní příslušníky; v tom případě bude nutno nějak upravit jejich občanský poměr k státu, pod jehož legislativou žijí. Bylo by ovšem možno pokládat Mloky za cizí imigraci; ale v tom případě by jim nemohl stát ukládat určité služby a povinnosti pro čas mobilizace a války, jako se děje (s výjimkou Anglie) ve všech civilizovaných zemích. Budeme zajisté žádat na Mlocích, aby v případě válečného konfliktu hájili našich pobřeží; ale pak jim nemůžeme upírat jistá občanská práva, například právo hlasovací, právo shromažďovací, zastoupení v různých veřejných sborech a tak dále. [20 Někteří brali rovnoprávnost Mloků tak doslovně, že žádali, aby Salamandři mohli zastávat kterékoliv veřejné úřady ve vodě i na zemi (J. Courtaud); nebo aby z nich byly vytvořeny plně vyzbrojené podmořské pluky s vlastními hlubinnými veliteli (generál m. s. Desfours); nebo dokonce aby byly dovoleny smíšené sňatky mezi lidmi a Mloky (advokát Louis Pierrot). Přírodovědci sice namítali, že takové sňatky nejsou vůbec možné; ale maître Pierrot prohlásil, že nejde o přírodní možnost, nýbrž o právní zásadu, a že sám je ochoten pojmout za ženu mločí samici, aby dokázal, že zmíněná reforma manželského práva nezůstane jenom na papíře. (Me Pierrot se potom stal velmi hledaným advokátem v záležitostech rozvodových.)