Nice 6. května
V pěkné, jasné budově Ústavu pro středomořská studia na promenade des Anglais je dnes živo; dva agents de police udržují na chodníku volnou cestu pro pozvané osobnosti, které kráčejí po červeném koberci do přívětivého, příjemně chladného amfiteátru. Vidíme usměvavého pana starostu nicejského, pana prefekta v cylindru, generála v blankytné uniformě, pány s červeným knoflíkem Čestné legie, dámy jistého věku (převládá letos módní barva terakota), viceadmirály, novináře, profesory a vznešené stařečky všech národů, kterých je na Côte d’Azur vždycky plno. Najednou malý incident: mezi vší touto honorací se plaše a nepozorovaně snaží proklouznout podivné stvořeníčko; je od hlavy po zem zahaleno jakousi dlouhou černou pelerínou nebo dominem, na očích má ohromné černé okuláry a chvatně, nejistě ťape k přeplněnému vestibulu. “Hé, vous,” křikl jeden strážník, “qu’est-ce que vous cherchez ici?” Ale tu už k polekanému příchozímu přistupují univerzitní hodnostáři, a cher docteur sem, cher docteur tam. Tohle tedy je dr. Charles Mercier, učený Mlok, který dnes má přednášet před výkvětem Azurového pobřeží! Rychle dovnitř, abychom ještě ulovili místečko v slavnostně vzrušeném auditoriu!
Na pódiu usedá Monsieur le Maire, Monsieur Paul Mallory, veliký básník. Mme Maria Dimineanu jako delegátka Mezinárodního ústavu pro intelektuální spolupráci, rektor Institutu pro středomořská studia a jiné oficiální osobnosti; po straně pódia je pult pro přednášejícího a za ním – Nu ano, je to skutečně plechová vana. Obyčejná plechová vana, jaké bývají v koupelnách. A dva funkcionáři přivádějící na pódium plaché stvoření zahalené v dlouhé kápi. Ozve se poněkud rozpačitý potlesk. Dr. Charles Mercier se ostýchavě uklání a ohlíží se nejistě, kam si má sednout. “Voila, Monsieur,” šeptá jeden funkcionář a ukazuje na plechovou vanu. “To je pro vás.” Dr. Mercier se zřejmě hrozně stydí, neví, jak by odmítl tuto pozornost; pokouší se pokud možno nenápadně zaujmout místo ve vaně, ale zamotá se do dlouhé peleríny a s hlučným šplouchnutím padá do vany. Hodně to postříkalo pány na pódiu, kteří se ovšem tváří, jako by se nic nestalo; v auditoriu se kdosi hystericky uchechtl, ale páni z předních rad se káravě ohlížejí a syčí psst! V tu chvíli už povstává Monsieur le Maire et Député a ujímá se slova. Dámy a pánové, praví, mám tu čest uvítat na půdě krásného města Nice doktora Charles Merciera, vynikajícího představitele vědeckého života u našich blízkých sousedů, obyvatelů hlubin mořských. (Dr. Mercier se vynořuje do půl těla z vody a hluboce se uklání.) Je to poprvé v dějinách civilizace, že si moře a země podávají ruce k intelektuální spolupráci. Dotud byla duchovnímu životu uložena nepřekročitelná hranice: tou byl světový oceán. Mohli jsme jej překročit, mohli jsme jej na svých korábech brázdit všemi směry, ale pod jeho povrch, dámy a pánové, nemohla civilizace proniknout. Ten malý kousek pevniny, na kterém žije lidstvo, byl až dotud obklopen morem panenským a divokým; byl to nádherný rámec, ale bylo to také odvěké rozmezí: na jedné straně stoupající civilizace, na druhé straně věčná a nezměnitelná příroda. Tato mez, moji drazí posluchači, nyní padá. (Potlesk.) Nám, dětem této veliké doby, se dostalo nesrovnatelného štěstí být očitými svědky toho, jak roste naše duchovní vlast, jak překračuje své vlastní břehy, sestupuje do vln mořských, dobývá vodních hlubin a připojuje k staré vzdělané zemi oceán moderní a civilizovaný. Jaká to úžasná podívaná! (Bravo!) Dámy a pánové, teprve zrozením oceánské kultury, jejíhož eminentního představitele máme tu čest dnes vítat v našem středu, se naše zeměkoule stala planetou skutečně a cele civilizovanou. (Nadšený potlesk. Dr. Mercier ve vaně povstává a klaní se.)
Drahý doktore a veliký vědče, obrátil se potom Monsieur le Maire et Député k dr. Mercierovi. který se opíral o kraj vany, dojatě a těžce cukaje svými žábrami, budete moci tlumočit svým krajanům a přátelům na dně mořském naše blahopřání, náš obdiv a naši nejvřelejší sympatii. Řekněte jim, že ve vás, našich sousedech mořských, pozdravujeme předvoj pokroku a vzdělanosti, předvoj, který bude krok za krokem kolonizovat nekonečné oblasti mořské a na dně oceánu zřídí nový kulturní svět. Vidím už vyrůstat v hlubinách mořských nové Atény a nové Římy; vidím tam vzkvétat novou Paříž s podmořskými Louvry a Sorbonnami, s podmořskými Vítěznými oblouky a Hroby neznámých vojínů, s divadly a bulváry; a dovolte, abych vyslovil i svou myšlenku nejtajnější: doufám, že proti naší drahé Nice vyroste v modrých vlnách středomořských nová slavná Nice, vaše Nice, která bude svými nádhernými podmořskými třídami, sady a promenádami vroubit naše Azurové pobřeží. Chceme vás poznat a chceme, abyste znali nás; jsem osobně přesvědčen, že bližší vědecký a společenský styk, který dnes za tak šťastných auspicií zahajujeme, povede naše národy k stále těsnější kulturní i politické spolupráci v zájmu celého lidstva, v zájmu světového míru, blahobytu a pokroku. (Dlouhotrvající potlesk.)
Nyní povstává dr. Charles Mercier a pokouší se několika slovy poděkovat panu starostovi a poslanci nicejskému; ale jednak je příliš dojat, jednak má trochu zvláštní výslovnost; z jeho řeči jsem zachytil jen něco málo namáhavě vyrážených slov; nemýlím-li se, bylo to “velmi poctěn”, “kulturní styky” a “Victor Hugo”. Nato, zřejmě ztrémován, se opět ukryl v kádi.
Slova se ujímá Paul Mallory; to, co pronáší, není řeč, nýbrž hymnická báseň prozářená hlubokou filozofií. Děkuji osudu, praví, že jsem se dožil splnění a potvrzení jedné z nejkrásnějších bájí celého lidstva. Je to potvrzení a naplnění podivné: místo mytické Atlantidy ponořené vidíme s úžasem novou Atlantidu. která se z hlubin vynořuje. Drahý kolego Merciere, vy, jenž jste básníkem prostorové geometrie, a vaši učení přátelé, vy jste první vyslanci tohoto nového světa, který vystupuje z moře, ne pěnorodá Afrodita, ale pallas Anadyomené. A však daleko podivnější a nesrovnatelně tajemnější je, že k tomuto (Konec chybí.)] Na této manifestaci byla přítomna jako delegátka za ženevské organizace také Mme Maria Dimineanu; tato výtečná, ženerózní dáma byla tak dojata skromným chováním a učeností dr. Merciera (“Pauvre petit,” vyjádřila prý se, “il est tellement laid!”), že si vzala za úkol svého neúnavně činného života, aby Mloci byli přijati za člena Společnosti národů. Marně vysvětlovali státníci výmluvné a energické dámě, že Salamandři, nemajíce nikde na světě své vlastní státní svrchovanosti ani svého státního území, nemohou být členy Společnosti národů. Mme Dimineanu počala propagovat myšlenku, aby tedy Mloci dostali někde své svobodné území a svůj podmořský stát. Ta myšlenka byla ovšem dosti nevítaná, ne-li přímo povážlivá; konečně se však našlo šťastné řešení, že při Společnosti národů bude zřízena zvláštní Komise pro studium Mločí Otázky, do které budou pozváni také dva delegáti Mloci; jako první byl na nátlak paní Dimineanu povolán dr. Charles Mercier z Toulonu, druhý pak byl nějaký don Mario, tlustý a učený Mlok z Kuby, pracující vědecky v oboru planktonu a neritického pelagiálu. Tím dosáhli Mloci nejvyššího té doby mezinárodního uznání své existence. [28 V papírech pana Povondry se uchovala poněkud nejasná fotografie z novin, na níž oba mločí delegáti vystupují po schůdkách z Ženevského jezera na Quai du Mont Blanc, aby se odebrali do sezení komise. Zdá se tedy, že byli oficiálně ubytováni rovnou v Lac Léman.