“V Surabaji dostanete svou knížku.”
“Ano, pane.”
A dost. Toho dne Kandong Bandoeng odplula do Padangu. Z Padangu poslal kapitán J. van Toch své společnosti v Amsterodamu balíček pojištěný na tisíc dvě stě liber sterlingů. A současně telegrafickou žádost o roční dovolenou. Naléhavé zdravotní důvody a tak dále. Potom se potloukal po Padangu, až našel osobu, kterou hledal. Byl to divoch z Bornea, Dajak, kterého si občas najímali angličtí cestující jako lovce žraloků, pro tu podívanou; neboť Dajak pracoval ještě postaru, ozbrojen jenom dlouhým nožem. Byl to patrně lidožrout, ale měl svou pevnou taxu: pět liber za žraloka, krom stravy. Ostatně byl na něho hrozný pohled, neboť měl na obou rukou, na prsou i stehnech kůži sedřenou od žraločí kůže a nos i uši vyzdobené žraločími zuby. Říkalo se mu Shark.
S tímto Dajakem se kapitán J. van Toch odstěhoval na ostrov Tana Masa.
KAPITOLA 2
PAN GOLOMBEK A PAN VALENTA
Bylo horké redakční léto, kdy se nic, ale zhola nic neděje, kdy se nedělá politika a kdy není ani žádná evropská situace; a přece i v tuto dobu čtenáři novin, ležící v agónii nudy na březích vod nebo v řídkém stínu stromů, zdemoralizovaní vedrem, přírodou, venkovským klidem a vůbec zdravým a prostým životem na dovolené, čekají s denně zklamávanou nadějí, že aspoň v těch novinách bude něco nového a osvěžujícího, nějaká vražda nebo válka nebo zemětřesení, zkrátka Něco; a když to tam není, tlukou novinami a roztrpčeně prohlašují, že v těch novinách nic, ale docela Nic není a že to vůbec nestojí za čtení a že už to nebudou odebírat.
A zatím v redakci sedí pět nebo šest opuštěných lidí, neboť ostatní kolegové jsou také na dovolené, kde tlukou rozhořčeně novinami a stěžují se, že teď v těch novinách nic, ale docela Nic není. A ze sazárny vyjde pan metér a povídá vyčítavě: “Páni, páni, ještě nemáme na zítřek úvodník.”
“Tak tam třeba dejte… ten článek… o hospodářské situaci v Bulharsku,” míní jeden z opuštěných pánů.
Pan metér těžce vzdychne: “Ale kdo to má číst, pane redaktore? Už zase v celém listě nebude Nic ke Čtení.”
Šest opuštěných pánů zvedne oči ke stropu, jako by tam bylo možno objevit Něco ke Čtení.
“Kdyby se takhle Něco stalo,” navrhuje jeden neurčitě.
“Nebo mít… nějakou… zajímavou reportáž,” nadhazuje druhý.
“O čem?”
“To nevím.”
“Nebo vymyslet… nějaký nový vitamin,” bručí třetí.
“Teď v létě?” namítá čtvrtý. “Člověče, vitaminy, to jsou vzdělané věci, to se hodí spíš na podzim –”
“Ježíši, to je horko,” zívne pátý. “Mělo by to být něco z polárních končin.”
“Ale co?”
“Tak. Něco jako byl ten Eskymo Welzl. Umrzlé prsty, věčný led a takové věci.”
“To se řekne,” povídá šestý. “Ale kde to vzít?”
V redakci se rozhostilo beznadějné ticho.
“Já byl v neděli v Jevíčku…,” ozval se váhavě pan metér.
“No a?”
“On prý tam je na dovolené nějaký kapitán Vantoch. Prý se tam narodil, v tom Jevíčku.”
“Jaký Vantoch?”
“Takový tlustý. Prý má být námořním kapitánem, ten Vantoch. Říkali, že tam někde lovil perly.”
Pan Golombek se podíval na pana Valentu.
“A kde je lovil?”
“Na Sumatře… a na Celebesu… vůbec tam někde. Prý tam měl být živ třicet let.”
“Člověče, to je nápad,” řekl pan Valenta. “To by mohla být prima reportáž. Golombku, pojedeme?”
“No, můžeme to zkusit,” mínil pan Golombek a slezl se stolu, na němž seděl.
“Tamten pán to je,” řekl hostinsky v Jevíčku.
V zahradě u stolu seděl tlustý, široce rozkročený pán v bílé čepici, pil pivo a zamyšleně čmáral tlustým ukazovákem po stole. Oba páni k němu zamířili.
“Redaktor Valenta.”
“Redaktor Golombek.”
Tlustý pán zvedl oči. “What? Co?”
“Já jsem redaktor Valenta.”
“A já redaktor Golombek.”
Tlustý pán důstojně povstal. “Captain van Toch. Very glad. Sedněte si, chlapci.”
Oba páni ochotně přisedli a položili před sebe psací bloky.
“A co si dáte pít, hoši?”
“Malinovku,” řekl pan Valenta.
“Malinovku?” opakoval kapitán nedůvěřivě. “A proč? Hospodo, přineste jim pivo. – Tak co vy vlastně chcete,” řekl a opřel se lokty o stůl.
“Je to pravda, pane Vantochu, že jste se tady narodil?”
“Ja. Narodil.”
“Prosím vás, jak jste se dostal na moře?”
“Tož, via Hamburg.”
“A jak dlouho už jste kapitánem?”
“Dvacet let, chlapče. Papíry mám tady,” řekl důtklivě klepaje na svou náprsní kapsu. “Možu ukázat.”
Pan Golombek měl chuť podívat se, jak vypadají kapitánské papíry, ale potlačil ji. “A to jste, pane kapitáne, za těch dvacet let poznal pořádný kus světa, že?”
“Ja. Tož kus. Ja.”
“A co všechno?”
“Jáva. Borneo. Philippines. Fidji Islands. Solomon Islands. Carolines. Samoa. Damned Clipperton Island. A lot of damned islands, chlapče. Proč?”
“Jen tak, že je to zajímavé. My bychom od vás rádi slyšeli víc, víte?”
“Ja. Tož jen tak, že?” Kapitán na ně upřel své bledě modré oči. “Tak vy jste od p’lís, jako od policie, ne?”
“Nejsme, pane kapitáne. My jsme od novin.”
“A tak, od novin. Reporters, co? Tož pište: Captain J. van Toch, kapitán lodi Kandong Bandoeng –”
“Jak?”
“Kandong Bandoeng, přístav Surabaja. Účel cesty: vacances – jak se to řekne?”
“Dovolená.”
“Ja, sakra, dovolená. Tož tak to dejte do těch novinek, kdo připlul. A teď už schovejte ten notes, mládenci. Your health.”
“Pane Vantochu, my jsme za vámi přišli, abyste nám vypravoval něco ze svého života.”
“A proč?”
“Napíšeme to do novin. To lidi moc zajímá, číst o dalekých ostrovech a co tam všechno viděl a zažil jejich krajan, Čech, rodák z Jevíčka –”
Kapitán zakýval hlavou. “To je pravda. Chlapče, já jsem jediný Captain z celého Jevíčka. Tož to ano. Prý je odtud taky jeden kapitán od… od… od houpaček, ale já myslím,” dodával důvěrně, “že to není pravý Captain. To se měří podle tonáže, víš?”
“A jakou tonáž měla ta vaše loď?”
“Dvanáct tisíc tons, mládenče.”
“To jste byl veliký kapitán, že?”
“Ja, veliký,” řekl kapitán důstojně. “Hoši, máte peníze?”
Oba páni se na sebe podívali trochu nejistě. “Máme, ale málo. Potřebujete snad, kapitáne?”
“Ja. Tož to bych potřeboval.”
“Tak vidíte. Budete-li nám hodně vypravovat, my to napíšeme pro noviny, a vy za to dostanete peníze.”
“Kolik?”
“Třeba i… nějaký tisíc,” řekl štědře pan Golombek.
“V pounds of sterling?”
“Ne, jenom v korunách.”
Kapitán van Toch zavrtěl hlavou. “Tož to ne. To já mám sám, mládenče,” vylovil z kapsy u kalhot tlustý svazek bankovek. “See?” Potom se opřel lokty o stůl a naklonil se k oběma pánům. “Páni, já bych měl pro vás big business. Jak se to řekne?”
“Veliký kšeft.”
“Ja. Veliké kšeft. A to byste mně museli dát patnáct… tož počkejte, patnáct šestnáct millions korun. Tak co?”
Oba páni se na sebe znovu nejistě podívali. Redaktoři totiž mají své zkušenosti s nejpodivnějšími druhy bláznů, podvodníků a vynálezců.