Věru že nic; neboť nyní bude Obchod s Mloky korunován i státnickou prozíravostí předem dbající toho, aby to jednou nezaskřípělo v soukolí Nového Věku. V Londýně se schází konference námořních států, na níž je vypracována a schválena Mezinárodní konvence o Salamandrech. Vysoké smluvní strany se mezi sebou zavazují, že nebudou vysílat své Mloky do svrchovaných vod jiných států; že nestrpí, aby jejich Mloci jakkoliv porušili územní integritu nebo uznanou zájmovou sféru kteréhokoliv jiného státu; že žádným způsobem nebudou zasahovat do mločích záležitostí jiné námořní mocnosti; že se v případě srážky mezi svými a cizími Salamandry podrobí haagskému smírčímu soudu; že nevyzbrojí své Mloky žádnými zbraněmi, jejichž kalibr přesahuje ráži obvyklé podvodní pistole proti žralokům (tzv. Šafránek-gun nebo shark-gun); že nepřipustí, aby jejich Mloci navazovali jakékoliv bližší styky se Salamandry podléhajícími jiné státní svrchovanosti; že nebudou pomocí Mloků stavět nové pevniny nebo rozšiřovat svá teritoria bez předchozího schválení Stálé námořní komise v Ženevě, a tak dále. (Bylo toho třicet sedm paragrafů.) Naproti tomu byl zamítnut britský návrh, aby se námořní moci zavázaly, že nebudou své Mloky podrobovat povinnému vojenskému výcviku; francouzský návrh, aby Salamandři byli internacionalizováni a podřízeni Mezinárodnímu Mločímu Úřadu pro Úpravu Světových Vod; německý návrh, aby každému Mloku byla vpálena značka státu, jehož je poddaným; další německý návrh, aby každému námořnímu státu byl povolen jen určitý počet Mloků ve stanoveném číselném poměru; italský návrh, aby státům s přebytkem Salamandrů byly vykázány nové kolonizační břehy nebo parcely na mořském dně; japonský návrh, aby nad Mloky (od přírody černými) vykonával mezinárodní mandát národ japonský jako představitel barevných ras. [31 Tento návrh souvisel patrně s velkorysou politickou propagandou, jejíž vysoce závažný dokument máme v rukou, dík sběratelské činnosti pana Povondry. Dokument praví doslovně: [nečitelný text – pozn. skenovačů]] Většina těchto návrhů byla odkázána na příští konferenci námořních mocností, která se však z různých příčin už nekonala.
“Tímto mezinárodním aktem,” napsal v Le Temps M. Jules Sauerstoff, “je zajištěna budoucnost Mloků a pokojný vývoj lidstva na dlouhé desítky let. Blahopřejeme londýnské konferenci k zdárnému ukončení jejích obtížných porad; blahopřejeme také Mlokům k tomu, že daným statutem se jim dostává ochrany haagského soudu; nyní se mohou s klidem a důvěrou věnovat své práci a svému podmořskému pokroku. Budiž zdůrazněno, že odpolitizování Mločího Problému, které došlo výrazu v Londýnské konvenci, je jednou z nejdůležitějších záruk světového míru; zejména odzbrojení Salamandrů zmenšuje pravděpodobnost podmořských konfliktů mezi jednotlivými státy. Fakt je, že – i když trvají tak četné hraniční i mocenské rozpory na všech skoro kontinentech – nehrozí světovému míru žádné aktuální nebezpečí aspoň ze strany mořské. Ale i na suché zemi se zdá být nyní mír lépe zajištěn, než býval kdy jindy; námořní státy jsou plně zaměstnány budováním nových břehů a mohou rozšiřovat svá území do světového moře, místo aby se snažily posunout své hranice na souši. Už nebude nutno bojovat železem a plynem o každou píď půdy; stačí prosté motyky a lopaty Mloků, aby si každý stát postavil tolik teritoria, kolik potřebuje; a tuto pokojnou mločí práci pro mír a blahobyt všech národů zaručuje právě Londýnská konvence. Ještě nikdy nebyl svět tak blízek trvalému míru a pokojnému sice, ale slavnému rozkvětu jako právě nyní. Místo Mločího Problému, o kterém se toho už tolik namluvilo a napsalo, bude se nyní snad právem mluvit o Zlatém Mločím Věku.”
KAPITOLA 3
PAN POVONDRA ČTE OPĚT NOVINY
Na ničem není tak vidět běh času jako na dětech. Kde je malý Frantík, jehož jsme opustili (jak nedávno je tomu!) nad přítoky Dunaje z levého břehu?
“Kde zase je ten Frantík?” bručí pan Povondra otvíraje své večerní noviny.
“To víš, jako vždycky,” povídá paní Povondrová skloněná nad šitím.
“Tak teda šel za holkou,” praví káravě otec Povondra. “Zatracený kluk! Je mu sotva třicet let, a jeden večer nesedí doma!”
“Co jen těch ponožek proběhá,” vzdychá paní Povondrová navlékajíc zase jednu beznadějnou ponožku na dřevěný hříbek. “Co mám s tím dělat,” přemítá nad rozsáhlou dírou na patě, tvarem podobnou Cejlonu. “Abych to vyhodila,” míní kriticky, ale přesto po delší strategické úvaze zabodává jehlu odhodlaně do jižního pobřeží Cejlonu.
Zavládlo důstojné rodinné ticho, tak drahé otci Povondrovi; jen noviny šustí a jim odpovídá rychle provlékaná nit.
“Už ho mají?” ptá se paní Povondrová.
“Koho?”
“Toho vraha, co zabil tu ženskou.”
“Já se budu starat o tvého vraha,” vrčí pan Povondra s jistým odporem. “Tadyhle zrovna čtu, že vypuklo napětí mezi Japonskem a Čínou. To je vážná věc. Tam je to vždycky vážná věc.”
“Já myslím, že ho už nechytnou,” míní paní Povondrová.
“Koho?”
“Toho vraha. Když někdo zabije ženskou, tak ho málokdy chytnou.”
“On Japonec vidí nerad, že si Čína reguluje Žlutou řeku. To máš tu politiku. Dokud tam ta Žlutá řeka dělá neplechu, tak je v Číně každou chvíli povodeň a hlad, a to Číňana oslabuje, víš? Půjč mi ty nůžky, maminko, já si to vystřihnu.”
“Proč?”
“Ale tady čtu, že na té Žluté řece pracují dva milióny Mloků.”
“To je hodně, že?”
“To si myslím. Však ona je jistě platí Amerika, holenku. Proto ten mikádo by tam chtěl nasadit své vlastní Mloky – A koukejme!”
“Co máš?”
“Tadyhle píše Petit Parisien, že si to Francie nemůže dát líbit. A to je pravda. Já bych si to taky nedal líbit.”
“Co by sis nedal líbit?”
“Aby Itálie rozšiřovala ostrov Lampedusu. To je hrozně důležitá strategická pozice, víš? On by Ital mohl od Lampedusy ohrožovat Tunis. Tadyhle Petit Parisien píše, že Ital by jako chtěl z té Lampedusy vybudovat námořní pevnost prvního řádu. Prý tam má šedesát tisíc ozbrojených Mloků – To je na pováženou. Šedesát tisíc, to máš tři divize, maminko. Já říkám, na Středozemním moři, tam jednou ještě k něčemu dojde. Ukaž, já si to vystřihnu.”
Zatím zmizel Cejlon pod pilnou rukou paní Povondrové a zredukoval se asi na rozměr ostrova Rhodos.
“A tuhle Anglie,” rozjímal otec Povondra, “ta bude mít taky těžkosti. V Dolní sněmovně se mluvilo, že prý Velká Británie zůstává pozadu za ostatními státy v těhletěch vodních stavbách. Že prý jiné koloniální moci budují o překot nové břehy a pevniny, zatímco britská vláda ve své konzervativní nedůvěře k Mlokům – To je pravda, maminko. Angličani jsou hrozně konzervativní. Já jsem znal jednoho lokaje z britského vyslanectví, a ten ti za živého boha nevzal do huby naši českou tlačenku. Prý se to u nich nejí, a tak on to prý taky nebude jíst. Se nedivím, že je pak jiné státy předhoní.” Pan Povondra kýval vážně hlavou. “A Francie rozšiřuje své břehy u Calais. Teď dělají noviny v Anglii randál, že jim Francie bude střílet přes Kanál, když se ten Kanál zúží. To mají z toho. Mohli sami rozšířit své břehy u Doveru a střílet na Francii.”
“A proč by museli střílet?” ptala se paní Povondrová.
“Tomu ty nerozumíš. To jsou vojenské důvody. Já bych se nedivil, kdyby se tam jednou něco semlelo. Buď tam, nebo někde jinde. To dá rozum, teď, skrz ty Mloky, je světová situace docela jiná, maminko. Docela jiná.”